Írán je země, která je nadále v zajetí postúrazového syndromu. To je, lékařsky vzato, stav přetrvávajícího mentálního a emočního stresu, který nastal v důsledku havárie nebo psychického šoku. Jako když si jednoho dne koupíte auto a pak s ním hrůzostrašně havarujete a zabijete půl rodiny. Tento stav se projevuje soustavnými návraty šokujícího zážitku do vašeho přemýšlení o čemkoliv a současně tlumí vaše reakce na okolí a současnost. Jako by vás jeden okamžik vaší životní zkušenosti uzamkl v jakési časové komoře a nepouštěl vás dál.
V Íránu je okamžikem původní politické havárie pád Muhammada Mossadeka v roce 1953. Nacionalistický premiér, který znárodnil ropný průmysl, byl jednou ze snadných obětí studené války. Muž obratem obviněný z náklonnosti k socialismu byl svržen za přímé účasti CIA, která Íránu ukázala, že něco takového jde a kdo to umí.
Hynek Kmoníček Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta České republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. |
To vytvořilo ránu, která se dodnes nezhojila. To také vysvětluje, proč dnešní ajatolláh Chameneí říká o více než čtvrt století později „my nejsme liberálové jako Allende a Mossadek, které CIA jen tak zhasne“.
Má pravdu, Chameneí a jeho konzervativní přívrženci nejsou liberálové a jejich vztah k USA je jednou provždy daný a neměnný. Nicméně to byl Mossadek, umírající dalších 14 let v domácím vězení a nakonec i pohřbený uvnitř vlastního domu, kdo se stal něčím jako ukrytým imámem politických šíitů. Mužem, který svojí nepřítomností zvyšoval bolest věřících, jejíž sklizně se pak ujme někdo úplně jiný.
Jev tak typický pro postúrazový syndrom – uzavřený časoprostor, tedy ten čas vaší historie, který se stále vrací a blokuje skutečnou reakci na současnost – přišel až léta po událostech převratu z roku 1953. Byl to čas necelých tří měsíců v roce 1979. Ona doba mezi okamžikem, kdy šáh Rezá Pahlaví pronesl v rozhlasovém projevu větu „slyšel jsem hlas vaší revoluce“, a chvílí, kdy ajatolláh Chomejní přiletěl z francouzského exilu do Teheránu. De facto těmto třem měsícům dnes v historických knihách říkáme islámská íránská revoluce. Ty rozhodly o všem, do nich se vracíme při vysvětlování dneška a jejich pohledem se řídí íránské vedení, když dnes debatuje s americkým prezidentem Barackem Obamou.
My žijeme v roce 2016. Íránské nejvyšší politické vedení je pevně zamknuté v roce 1979 a řeší si tam problém roku 1953. Bez pochopení tohoto faktu nebudete rozumět ani jejich řeči, ani jejich systému vlády a voleb, ani jejich způsobu uvažování.
Jak dopadnou volby
V úterý budou oficiálně ohlášeny výsledky íránských voleb, kterých se v sedmnáctém nejlidnatějším státě světa pravidelně účastní až 70 procent z takřka 82 milionů obyvatel. Pro srovnání, jde o vyšší čísla než v Německu. Světová média začnou analyzovat, jak koalice reformistů a umírněných konzervativců pomaličku pojídá staré ultrakonzervativce. Více vzdělaní analytici sepíší docela nečitelné analýzy o tom, jak Všudypřítomná koalice reformistů přeskákala v teheránském okrsku Principalistickou koalici. Neboť takto podivně se jmenují sdružení, která v íránském volebním systému často nahrazují tradiční politická jména. Nicméně voleb se nakonec účastnilo ohromujících 250 stran.
Média na Západě se teď soustřeďují na to, jak pouze 6 629 kandidátům bylo umožněno ucházet se o 290 poslaneckých mandátů. Jak 12 členů Dohlížitelské rady vyřadilo z voleb všechny ostatní. Média mimo evropskoamerický prostor, nikdy do našich jazyků nepřeložena, se tomu budou divit méně a budou argumentovat, že Dohlížitelská rada není vlastně nic jiného než jakási íránská verze amerického Nejvyššího soudu.
Ten je jmenován hlavou státu a také rozhoduje volebně sporné věci, včetně toho, kdo kandidovat legálně může. Schopní demagogové pak přidají, že počet zamítnutých kandidátů ve volbách ukazuje na to, že kandidovat bez následné represe tam mohl každý, i když k tomu většina viditelně neměla ani zákonné předpoklady. A ještě dodají, že na Západě podobné věci třeba Nejvyšší soud USA řešit nemusí, protože tam kandidují jen ti, kdo na to mají peníze.
Bude v tom z obou stran hodně politiky a málo vzájemného porozumění pro fakt, že často pohledem západního těla z posilovny roku 2016 hodnotíme prostocviky východního trosečníka z dávných, často námi způsobených tragédií, který je hlavou nadále pevně v roce 1979.
Dá se očekávat, že po vyhlášení výsledků voleb roku 2016 umírnění reformátoři získají v íránském parlamentu zase o něco větší prostor. A dá se očekávat, že výsledkem jejich příštího působení bude další zklamání. Reformátoři budou opět příliš umírnění, než aby mohli udělat skutečné reformy. Skutečné reformy v Íránu nepřijdou pomocí voleb, ale cestou demografického vývoje. Šedesát procent Íránců je dnes ve věku do 30 let. Teprve v okamžiku, až tito lidé přijdou do vlivných pozic, tedy za nějakých 20 let, změní si volební systém chránící Írán před traumaty konce sedmdesátých let na jiný a začnou žít v přítomnosti.
Pokud tedy platí medicínská analogie, posttraumatický syndrom je něco, na co neumřete, ale ani to příliš nepotlačíte. Jen se s ním naučíte žít, než umřete na něco úplně jiného. A to platí o generaci, která je páteří islámské íránské revoluce. Zkusme tedy naše dnešní íránské partnery trochu chápat a rozumět jejich rétorice. Pochopit, co jejich dnešní slova a činy doopravdy říkají a proč nemohou být jiní. Ani my přece nemůžeme. Jen možná za dvacet let, až naše vlastní generace zatížené minulou historií vymřou, budou si ti budoucí na Západě a na Východě rozumět docela dobře, protože budou mít aspoň stejný kalendář.
