Je rozhodnuto. Průzkumy britských voličských preferencí se za poslední týden překlopily na stranu těch, kteří hodlají hlasovat pro setrvání země v Evropské unii. Rozdíl činí 8 až 11 procent a průzkumy jsou to tentokrát solidnější, než bývaly, pěkně z očí do očí, nikoli jen on-line.
Alexander Tomský Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics a tomistické filosofie na The London Institute of Education. Před rokem 1989 byl šéfredaktorem exilového nakladatelství Rozmluvy a konzervativního časopisu Rozmluvy. Po návratu do České republiky měl vlastní nakladatelství, působil později jako ředitel nakladatelství Academia, nebo nakladatelství Národního divadla a Leda/Rozmluvy. |
Zastrašovací kampaň vlády a vlastně všech politických stran s výjimkou národní Strany za nezávislost Spojeného království strany (UKIP) výrazně oslabila tu nejsilnější a nejrozhodnější společenskou skupinu pro vystoupení – důchodce. Ha, ha, usměje se znalý pozorovatel politického klání, to známe! Běžte mi k šípku s věštěním podle nějakých průzkumů, hádat můžete právě tak z kávové sedliny, vzpomeňte si jen na minulé parlamentní volby. A má pravdu, vždy může přijít zemětřesení, revoluce nebo pandemie, prostě něco nečekaného. Průzkumy vypovídají o dnešku, zítřek je zahalen londýnskou mlhou a z minulosti nevyplývá. Cameron vyhrál poslední parlamentní volby jen proto, že Angličany den před nimi vyděsila reálná hrozba, že skotští nacionalisté vytvoří vládu se socialisty, jak ostatně slibovali, a budou celou Británii vydírat.
Pokud však nedojde v Bruselu zase k masovému teroristickému útoku či nezvladatelnému přílivu imigrantů třeba z Afriky, jenž opět prokáže nevůli Unie zastavit přistěhovalce, jsou důvody k obezřetnosti pana a paní Opatrných (jak je nazval v Telegraphu Charles Moore, jeden z nejbystřejších komentátorů) celkem pochopitelné. Patriotismus je fajn, národní nezávislost taky, jen by to nemělo moc stát...
Špatná strategie
Strana „Zůstaneme“, dovolávajíc se všemožných ekonomických autorit včetně Národní banky, Měnového fondu a vládních, v podstatě zkorumpovaných expertiz, jež na objednávku vyrobila jinak na svou politickou nezávislost hrdá státní správa, věští z křišťálové koule temnou hospodářskou budoucnost, pokud země nezůstane v EU, kdežto protistrana „Odcházíme“ nebyla schopna růžovou budoucnost konkrétně a realisticky představit. Teď si najednou „exiťáci“ sypou popel na hlavu.
Vždyť by to bývalo bylo tak snadné. Stačilo slíbit, že Británie poté jednoduše vstoupí do Evropského hospodářského prostoru, ve kterém se nalézá Norsko, Lichtenštejnsko i Island, a později si vyjedná (nebo nevyjedná) výhodnější podmínky vzájemného obchodu s Unií. Norsko totiž z 19 532 předpisů Unie přijalo „jenom“ 5 046, má svobodu vyjednávat a unijní integrační předpisy tak neplatí pro jeho vnější obchod. A co víc, za volný přístup na unijní trh v poměru ke svému vysokému HDP posílá do Bruselu mnohem méně než Spojené království, které je v Unii druhým největším plátcem.
A tak by Britové místo deseti miliard liber ročního příspěvku (netto) platili miliardy čtyři. A zbavili by se nádavkem šesti miliard většinou škodlivých dotací, o nichž nerozhodují, ačkoli je jako čistí plátci financují. Proto také jel Cameron na Island, aby mohl prohlásit, že takovou možnost prozkoumal a zavrhl.
Zavrhli ji bohužel i jeho oponenti, ačkoli i Úřad pro fiskální zodpovědnost považoval tuto alternativu za levnější a výhodnější než členství v EU. Oni totiž ty čtyři miliardy přislíbili na zdravotnictví, jako by existovala možnost získat přístup na unijní trh gratis. Ani suverenita by nemusela vyřešit bolavý problém přelidněné Anglie. Brusel podmiňuje přístup na trh svobodným cestováním za prací, jak se nedávno přesvědčili Švýcaři. Konzervativní Anglie, jež nenávidí nadnárodní a rozbujelou byrokracii Unie, je v pasti a je de facto podezírána, že je ochotna prosperitu riskovat. Vždyť i jinak populární Boris Johnson mluví hlavně o svobodě, na mysli má však nezávislost. Zdá se, že většinu ostrovanů suverenita tolik nepálí.
Mistr cynické hry
Cameron znovu, už poněkolikáté prokázal, že je mistrem cynické hry. Lže sice, jako když tiskne, dobře však rozumí manželům Opatrným, kteří mu nedůvěřují, ale myslí si svoje: vaše starosti s EU na naši hlavu. Nás to nezajímá, nechceme ovšem zjišťovat s křížkem po funuse, jestli má optimismus strany Odcházíme pravdu. Konzervativní revoluce není snadná.
Jednu věc však možná premiér podcenil – nenávist vůči Unii se obrací proti němu. Postavil se proti vlastní konzervativní straně a ta zrádci neodpustí. Tři poslanci se už vyjádřili, že spustí podpisovou akci za volbu lídra. Euroskeptici už jednou politicky zničili vlastního premiéra Johna Majora, to však byli ještě v menšině, dnes mají odpůrci Unie ve straně naprostou převahu. Ani desetiprocentní vítězství v referendu zřejmě Cameronův pád nezadrží. Někteří poslanci jsou ochotni položit i vlastní vládu.
