Za srpnového rána roku 1960, po dvou dnech na cestě z Japonska, doplula loď do pobřežního města Čchongdžin. „Naše vlast,“ zvolal kdosi, zatímco dav lidí v přístavu mával květinami a zpíval na uvítanou. Lee Ča- kyung cítil, že na ráji, jenž jim před cestou slíbili, něco není v pořádku.
„Vítači byli bez výrazu. Byl jsem osmileté dítě, ale věděl jsem, že jsme na špatném místě,“ říká Lee, jehož rodina patřila k třiadevadesáti tisícům lidem, kteří v letech 1959 až 1984 emigrovali z Japonska do Severní Koreje v rámci repatriačního programu sponzorovaného oběma vládami.
 |
Když lidé vystoupili z lodi, čekal je šok. Viděli opuštěné vesnice a lidi žijící v chudobě. Byli ale nuceni zůstat. Řada z nich skončila v pracovních táborech. „Řekli nám, že jedeme do ráje na zemi. Místo toho nás vzali do pekla, ze kterého jsme nesměli odejít,“ líčí dnes osmašedesátiletý Lee.
Tomu se nakonec o šestačtyřicet let později podařilo z KLDR uprchnout a dostat se v roce 2009 do Jižní Koreje. Od té chvíle se neúnavně snaží o sdílení příběhu o těchto desetitisících migrantů, přednáší a píše knihu o této bolestivé a zapomenuté kapitole historie mezi Japonskem a Koreou.
„Byla to má matka, kdo na mého otce naléhal, aby vzal naši rodinu na sever,“ říká Lee. „Litovala toho až do chvíle, než v 74 letech zemřela,“ líčí. Leeovi patřili k dvěma milionům Korejců, kteří se přestěhovali do Japonska během japonské koloniální nadvlády v letech 1910 až 1945.
Někteří tam šli hledat živobytí, jiné tam Japonci za druhé světové války odvlekli na nucené práce. Bez občanství a finančních příležitostí se většina z nich vrátila po japonské kapitulaci do Koreje. Několik set tisíc, včetně Leeových, jich ale zůstalo, zatímco se Korea ponořila do konfliktu.
Lee se narodil v Japonsku roku 1952. Jeho rodina v přístavním městě Šimonseki provozovala bistro. Jak se korejská válka chýlila ke konci, japonská vláda se chtěla zbavit Korejců žijících ve slumech.
Kimova sestra chybí v politbyru, pro vůdce se stala příliš velkou konkurencí |
KLDR, která doufala, že jí poslouží k obnově válkou zničeného hospodářství, zahájila propagandistickou kampaň, ve které se líčila jako ráj s prací pro každého, vzděláním bez poplatků a kvalitní zdravotní péčí. „Na základní škole nám promítali krásné záběry z KLDR,“ říká Lee.
Japonsko podle listu The New York Times migraci schválilo, přestože většina Korejců v zemi pocházela z jihu. Zatímco japonská vláda tvrdila, že se etničtí Korejci rozhodli přestěhovat do KLDR sami, lidskoprávní organizace obvinily zemi z napomáhání a podvodu tím, že ignorovala okolnosti, kterým migranti v komunistické zemi po příjezdu čelí.
„Odchodem do Severní Koreje byli etničtí Korejci nuceni podepsat dokument pouze pro výstup, který jim zakazoval návrat do Japonska,“ uvedla ve své zprávě Občanská aliance pro severokorejská lidská práva.
Under the promise of a "paradise" with jobs, education and healthcare for all, 93,000 people migrated to North Korea from Japan from 1959 to 1984. When they arrived, they saw poverty and destitution, but were forced to stay. Some ended up in prison camps. https://t.co/dHgFR7Flsm
— The New York Times (@nytimes) May 5, 2021
Z Japonska dorazila i matka Kim Čong-una
Ačkoli většina migrantů byli etničtí Korejci, bylo mezi nimi také 1 800 Japonek provdaných za Korejce a tisíce dětí vzešlých z těchto svazků. K nim patřila také mladá žena Ko Jong-hui, která se posléze stala manželkou vůdce Kim Čong-ila a matkou současného lídra Kim Čong-una.
Když Leeova rodina nastoupila na loď, domnívala se, že se obě Koreje brzo sjednotí. Po příjezdu byli nuceni žít v chudé vesnici v rurální oblasti. Šokovalo je, když viděli, že lidé chodí bez bot a teplého oblečení.
Kimovu ženu už rok nikdo neviděl. Přitahovala moc pozornosti, líčí experti |
Aby migranti přežili, spoléhali na balíčky zaslané příbuznými ještě žijícími v Japonsku. „Neustále jsme se báli, že nás režim označí za neloajální a skončíme v pracovních táborech,“ líčí Lee, jenž se stal lékařem. V 90. letech na vlastní oči viděl kolaps místního zdravotnictví a hladomor.
„Na výrobu kapaček jsme museli používat lahve od piva,“ vzpomíná Lee, kterému se v roce 2006 podařilo utéct do Číny. Poté strávil dva a půl roku ve vězení v Barmě společně s mužem, jenž ho dostal přes hranice. Do Soulu se Lee dostal v roce 2009 a posléze sem dostal i svou manželku a dceru. Část příbuzenstva, včetně syna, je ale stále uvězněna v KLDR.
26. února 2021 |
