„V těch dnech mi byla smrt stále nablízku,“ zavzpomínal nedávno stařičký Nguyen Van Anh při pohledu na fotografii, na které ho před šedesáti lety s jeho sourozenci, matkou a babičkou uprostřed útěku přes řeku zachytil fotograf Kjóiči Sawada. „Když si na to vzpomenu, musím říct, že dnes jsem úplně spokojený, když mám misku rýže se špetkou soli.“
Slavná fotka vznikla na začátku září 1965. Američané se tou dobou ve Vietnamu už rok přímo vojensky angažovali, narůstaly počty odvedených kluků a docházelo k prvním bitvám s Vietkongem. Potyčky se odehrávaly i u pobřežního města Quy Nhon, kde se američtí mariňáci pokoušeli vyčistit okolí základny ostřelované z okolních vesnic vietkongskými snajpry.
 |
Američané proto provedli výpad do okolí základny, ve vesnicích pozatýkali lidi podezřelé ze spolupráce s Vietkongem a ostatní civilisty evakuovali. Pak nastoupilo letectvo a vesnice vybombardovalo. V perimetru kolem základny nesměly zůstat žádné skrýše, odkud by jim Vietkong mohl dál ztrpčovat život.
Nguyen Van Anh si pamatuje, že nebe tehdy bylo úplně bez mráčku. Se svojí rodinou a dalšími vesničany se krčil v krytu, kolem poledne uslyšel první exploze. Pak do krytu strčili hlavu američtí vojáci a namířili na ně pušky. Děti začaly brečet, ženy spínaly ruce a prosily, aby nestříleli. Vojáci jim nařídili, aby vypadli ven a přesunuli se bezpečnější místo.
Čtrnáctiletý Van Anh se svojí osmiletou sestrou, babičkou a matkou svírající nejmladší dítě skočili do řeky a začali se brodit na druhou stranu. Asi po deseti metrech spatřili na druhém břehu muže ve vojenské uniformě, který svíral cosi jako zbraň. Namířil to na ně a ozvalo se rychlé cvakání.
Vyděšená a promáčená rodina se vydrápala na břeh a dostala se do bezpečí. Identitu neznámého muže s fotoaparátem se dozvěděli o rok později, když Sawada znovu navštívil jejich vesnici. Nguyen Van Anh vzpomíná, že to byl pohledný a přátelský chlap, později je navštívil ještě jednou a dal jim peníze a rýži.
Před dvěma lety ho s jeho sestrou vypátrali reportéři japonského listu Jomiuri Šimbun. Sawadova fotka jim především připomíná odvahu jejich matky. Otec od rodiny odešel, všechny tři děti musela živit sama. „Ale jinak jsme nebyli ničím výjimeční. Podobné scény se tehdy odehrávaly po celém Vietnamu,“ dodala pro japonský list dnes osmašedesátiletá Nguyen Thi Kim Lien.
Křehká holka s kulometem. Český fotograf ukázal druhou stranu Vietnamu |
Porota Pulitzerovy ceny si to ovšem nemyslela, Sawada navíc zabodoval i v soutěži World Press Photo. Jeho fotka se řadí po bok těch nejsilnějších snímků, které během nešťastné americké anabáze v džunglích jihovýchodní Asie vznikly: ať už mluvíme o hořícím buddhistickém mnichovi (Malcolm Browne), holčičce popálené napalmem (Nick Ut) nebo americké evakuaci Saigonu v roce 1975 (Hubert van Es).
Sawadova fotka vstoupila do učebnic a díky své kompozici se dočkala i kunsthistorických rozborů. „V centru snímku vidíme tvář panikařící matky. Rodina kolem ní tvoří trojúhelník směřující k pravému okraji snímku, míří jakoby do budoucnosti. Každý z těch pěti lidí se dívá jiným směrem, což vyvolává pocit paniky a chaosu. Najdou cestu do bezpečí?“ zamýšlí se nad fotkou kulturní publicista John L. Tran.
Pro reportáž cokoliv
Sawada se narodil tři roky před druhou světovou válkou, s fotografií se potkal během práce na americké letecké základně Misawa. V pětadvaceti letech se přestěhoval do Tokia a díky kontaktům na americké důstojníky nastoupil k tiskové agentuře United Press International (UPI).
Několikrát žádal, aby ho poslali do Vietnamu, protože od začátku chtěl být u zvolna eskalujícího konfliktu. Šéfové mu to ale pokaždé zamítli s argumentem, že to je americká válka. Sawada se proto v únoru 1965 do Indočíny vydal sám v rámci své dovolené. Jeho fotky vedení agentury přesvědčily, aby ho převelelo do Saigonu.
Kjóiči Sawada: Smrt v prachu. Americký obrněný transportér M113 vleče na pohřebiště mrtvého bojovníka Vietkongu. (24. února 1966)
Ve Vietnamu pořídil haldy úchvatných snímků: bitvu o Hue, krvavé řežby amerických výsadkářů o bohem zapomenuté kóty v horách, zoufalé matky s krvácejícími dětmi v náručí. Drsná fotka transportéru M113 táhnoucího po zemi mrtvolu bojovníka Vietkongu mu v roce 1966 vynesla další World Press Photo.
Agentura z něj chtěla udělat fotoeditora a poslala ho do své pobočky v Hongkongu, ale Sawada nebyl kancelářská krysa. V březnu 1970 začal dokumentovat situaci v Kambodži, kde se po svržení monarchie rozjížděla občanská válka. V říjnu stejného roku se šéfovi místní pobočky UPI Franku Froschovi přihlásil na reportáž z nejjižněji položené základny kambodžské armády.
Pět let v zajetí myslel na ženu a děti. Návrat z Vietnamu rychle zhořkl |
Do hlavního města se nikdy nevrátili. Vojáci jejich rozstřílené auto našli nabourané do stromu, mrtvoly obou mužů objevili v rýžovém poli. Kdosi je brutálně zbil a pak opakovaně střelil do hrudi. V autě se žádné stopy krve nenašly. Neznámí pachatelé je podle všeho zastřelili až po nehodě.
Dobový tisk Sawadovi složil poklonu jako jednomu z nejodvážnějších fotografů pracujících v Indočíně. „Zdálo se, že pro reportáž byl ochotný udělat cokoliv. Naskakoval do vrtulníků letících do centra bojů a dostával výtky, protože se kvůli snímkům amerických vojáků prodíral minovými poli. Ano, dostával výtky, ale také dostal Pulitzera,“ konstatoval časopis Time.
