"Byl to dobrý voják," říká vousatý bojovník, který se vynořil odkudsi z hliněného bunkru na vrcholku pahorku a mlčky hleděl na smuteční procesí. Velitel Nasrula bojoval v horách a pouštích Afghánistánu patnáct let. Bylo mu třiatřicet. Nesli ho údolím, osm deset mužů. Jejich pohledy slibovaly pomstu.
Několik vteřin pak jeho spolubojovníci mlčky hleděli na korbu náklaďáku, na mrtvého muže. Pod hlavu těla, zabaleného v staré dece, kdosi položil čerstvě uříznutou větev, další otřel mrtvému pramínek krve z ruky obalené pískem.
Smrt válečníka má v Afghánistánu svůj řád a každý ho ctí, neboť smrt k této zemi již dlouho patří. I palba z druhé strany na chvíli utichla, jako by Taliban chtěl vzdát poslední hold mrtvému válečníkovi. A pak vše začalo znovu. Vzduch rozřízl svist tankového granátu mířícího na pozice Talibanu ležící dole, pod návrším, tam, kde zanedbaná pole přecházejí do řad stromů.
Gejzír prachu se zvedl ke slunné obloze. Mezi hliněnými přízemními domky rozptýlenými bez ladu a skladu mezi zavlažovacími kanály a stromy se šťavnatými listy se najednou začaly objevovat desítky bojovníků. Předtím se zdálo, že nikde nikdo není, a najednou jich bylo všude plno, připomínali mravence, kteří se vynořili z jakéhosi podzemního bludiště.
Ty dlouhé řady mlčenlivých bojovníků v tmavých hábitech, opásaných střelivem pro samopaly, se pak během několika minut převalily úzkými stezičkami a po chvíli se beze stopy rozpustily v zákopech, na dostřel vojsk Talibanu, připraveni k boji, připraveni k smrti.
"Museli jsme posílit naše pozice, dnes se hodně střílí," vysvětluje generál Jusuf, důstojně vyhlížející bojovník se svítivě bílým turbanem a dalekohledem na krku.
"Tato fronta je nesmírně důležitá, pokud bychom ji neudrželi, odříznou nás od zásobovacích tras," vysvětluje a přehlíží dalekohledem pozice Talibanu na nedaleké hoře a zákopy svých dvou tisíc bojovníků.
Několik kilometrů odsud je hranice s Tádžikistánem, postsovětským státem, přes který protitalibanská opozice může do země vozit zbraně, potraviny, pohonné hmoty. To proto je to životně důležitá cesta, to proto je ta hliněná fronta sevřená mezi vysokými pahorky nad vesnicí Korok tak důležitá.
Na prohru ovšem dnes nikdo v zákopech nemyslí. Severní aliance, opozice, která v současnosti ovládá asi deset procent území Afghánistánu, doufá, že již brzy získá zpět území, ze kterých ji v minulých letech vytlačil Taliban.
"Americké útoky oslabí Taliban. Ten se pak rozpadne. Pak znovu vyrazíme do útoku," říká generál Jusuf a přehlíží drolící se zákopy přetínající vrcholek hory.
Další granáty sviští vzduchem, nedaleko štěká samopal. Pak se ozve trochu jiný zvuk, svistot kulek kdesi nad zákopy. "K zemi!" křikne voják, sám však zůstává stát - když už jsou kulky slyšet, bylo by stejně pozdě.
Taliban opětuje palbu, snaží se zasáhnout postavičky v zákopech na návrší. Sviští další kulky a na nedalekém svahu vyskakují spršky hlíny. Dole ve vesnici rachotí detonace granátu, který dopadl kamsi mezi políčka.
"Taliban neumí střílet," říká pak znuděně Gholom, bojovník s okem podlitým krví. Před rokem byl zraněn v bojích o nedaleké město, ale vždy se tváří spokojeně. Když nehlídkuje, v hliněném bunkru pod vrcholkem kopce posedává se spolubojovníky mezi samopaly a municí, opírá se zády o drolivé stěny zakryté rohoží, usrkává čaj a lžící rozvážně ujídá rýži.
Ruku má mimoděk položenou na samopalu. Zvyk je zvyk, je mu pětadvacet, a nemůže tedy pamatovat dobu, kdy se v Afghánistánu neválčilo. "Taliban konec, pane," říká lámanou angličtinou. Kdyby nebyla válka, to údolí mohlo být malým rájem. Na rozdíl od vyprahlých plání v okolí je totiž zázračné - má vodu.
Protíná je řeka, kterou generace lidí za uplynulých dva tisíce let dokázaly rozvést do systému kanálů, v nichž se nyní líně plazí žlutozelená voda. Nad ní se sklání klenba starých stromů s hejny hlasitých ptáků, a pokud nesviští granáty, všude je dokonalé, v Evropě nepoznatelné ticho.
Voda napájí malá políčka. Na nich se lopotí lidé z domků obehnaných hliněnými stěnami, které v té oáze praskají méně než jinde v sežehnutém Afghánistánu.
V řece je většinou hodně vody, a tak je fronta přístupná jen na koních. Ti se nejdřív přebrodí proudem, v němž jim voda sahá až po sedla.
Poté se rozběhnou vesnicemi, prašnými uličkami, v nichž občas důstojně proplují velbloudi, podél žlutozelené vody, z níž stoupá příjemný chlad, míjejí staříky, kteří jsou schopni vyvinout neuvěřitelnou rychlost na udýchaných oslech. Koně znají cestu a dunění výbuchů jim již nevadí. Jen když se po explozi granátu Talibanu roztřese celá vesnice, nervózně frkají a občas vyrazí vpřed. I koně se bojí.
Jsou to afghánští koně, nemají třmeny, místo sedel se jim na hřbetě pohupují pytle vycpané senem, poslouchají však na slovo a dokážou jistým krokem brodit řeky i klusat po úzkých stezkách v divočině. Bez koní, říkají Afghánci, by se bojovat nedalo.
A také říkají, že válku se nedá vést bez trpělivosti. "Bojujeme už dlouho, umíme počkat na pravý okamžik," říká Nabižon Aqčo, jeden z velitelů na frontě, a sleduje gejzír prachu na několik kilometrů vzdálené hoře. Granát Talibanu zasáhl palebnou pozici Severní aliance. "Nic se nedá uspěchat. Zítřek ještě vítězství nepřinese."
