Potlesk je tak hlasitý, že ho můžete slyšet už z ulice vzdálené tři bloky. A skandování a pískot vás neomylně zavedou až na Plaça Catalunya, místní Václavák. Stejně jako v Česku to sem lidi táhne ve chvílích, kdy se rozhoduje o osudu jejich národa.
Během podzimu už několikrát demonstrovali na hlavních třídách nebo před sídlem vlády. Oblečeni v národních barvách a s vlajkami oslavovali Katalánsko a vyjadřovali (velmi hlasitou) podporu samostatnosti. Teď se ale situace vyostřila.
„Vzkažte u vás, co se tady děje, prosím. Chceme se také jen poklidně oddělit, jako to proběhlo v Československu,“ žádá emotivně pětadvacetiletá Luisa, která v Barceloně pracuje jako učitelka.
A právě školní systém zmiňuje jako jeden z argumentů pro samostatnost. „Tahle země potřebuje velké sociální a ekonomické změny. Je nutné, aby proběhla reforma školství, zlepšilo se hospodaření země. To se nám se Španělskem nikdy nepodaří,“ vysvětluje, proč se v neděli vypravila do ulic hlavního města Katalánska.
Je tu se svojí kamarádkou, mladou právničkou Annou. Obě v pruhovaných žluto-červených tričkách, s vlajkami, s tvářemi pomalovanými v národních barvách. Ale na rozdíl od předchozích demonstrací už radostně neoslavují svůj národ. Teď je na nich vidět spíš napětí a nejistota. A nejsou jediné.
S přibližujícím se datem referenda je nálada v ulicích hysteričtější. Madrid a centrální vláda se hlasovaní o nezávislosti snaží zabránit a katalánský parlament je v postupech nejednotný. „Tohle je pro Katalánsko jedno z nejhorších období,“ shodují se dívky.
Katalánce rozčílilo rozhodnutí ústavního soudu, který pozastavil referendum o samostatnosti. Nakonec 9. listopadu sice k urnám přijít mohou, volby proběhnou ale „jen aby se neřeklo“. Výsledky nebudou oficiální a konečné (více čtěte zde).
Proč chtějí Katalánci samostatnost?Nejbohatší část Španělska čítá na 7,6 milionu obyvatel. Přestože je region silně zadlužený, musí do státního rozpočtu odvádět největší daně a jen malá část z nich se do něj vrací. Španělsko totiž musí peníze posílat do jižních nejchudších částí země, které byly krizí nejsilněji zasaženy. Katalánci mají vlastní oficiální jazyk, katalánštinu, vlastní vládu a prezidenta. Jejich kultura je od té kastilské poměrně odlišná. Letos si Katalánci připomínají 300 let od obléhání Barcelony během války o španělské dědictví. Prohra pro ně znamenala úplnou ztrátu autonomie, která vyvrcholila tvrdými represemi za Frankova režimu. Katalánská vojska se vzdala 11. 9. 1714. Pro obyvatele regionu je tak symbolické i datum referenda 9. 11. 2014. |
„Rozhodnutí je přece na nás“
Katalánci se ale nechtějí vzdát tak snadno. „Přetvoříme referendum na masivní akt, díky kterému se svět dozví, že nás Španělsko nechce nechat volit,“ vyzvala na demonstraci Carme Forcadell z nacionalistické organizace Assemblea Nacional Catalana (Narodní katalánské shromáždění, pozn. red.), které nedělní protest svolalo.
V místních převládají pocity křivdy, čím dál více se vymezují proti zbytku Španělska a hlavně vládě premiéra Mariana Rajoye. „Jsme naštvaní. Jak nám může Madrid něco přikazovat? Rozhodnutí o nezávislosti by mělo být na nás,“ říká rázně čtyřicetiletá Elisenda, která na demonstraci dorazila se svým manželem.
Naději vidí v možnosti předčasných voleb, ve kterých by dali hlas radikální straně ERC, která v parlamentu nejsilněji prosazuje samostatnost. Katalánci věří, že by v koalici se stranou současného katalánského prezidenta Artura Mase CiU mohla zajistit oblasti samostatnost.
„Podívejte se na tu podporu místních, kolik lidí se sjíždí na protest. Vláda, za kterou stojí tolik lidí, by proti Madridu obstála,“ říká přesvědčeně Elisenda a rukama rozhazuje směrem k náměstí.
Hned potom se omlouvá, zaznívají první tóny katalánské hymny. Teď nemůže diskutovat, přidává se k ostatním lidem a náměstí se rozezvučí zádumčivá Els Segadors. „Katalánsko vítězné, bude opět krajem bohatým a hojným, jen zahnat ty ješitné, opovrženíhodné lidi,“ vibruje bručivě v srdci Barcelony.
V září vyšly při katalánském svátku do ulic Barcelony statisíce lidí:
11. září 2014 |
