Pokud si někdo po zkušenosti z roku 2016 myslel, že americké prezidentské volby už nikdy nemohou být absurdnější, letošek ho bezpečně vyvádí z omylu. Kanye West, který se počátkem července oznámením kandidatury zařadil mezi takové veličiny jako je Charlie Kam z Transhumanistické strany nebo Jerome Segal z formace Chléb a růže, posunul na svém „předvolebním mítinku“ hranice možného ještě o kus dál.
Říkat věci, které nedávají smysl, není ve světě politiky neobvyklé, ale rozbrečet se, to je skutečně inovativní postup. „Matka mi zachránila život. Otec chtěl, abych byl potracen… Nebyl by žádný Kanye West,“ promluvil třiačtyřicetiletý raper o eventualitě, která by pro svět byla naprostou pohromou.
O Westův psychologický rozbor se pak pro BBC nepokusil psycholog, nýbrž odborník na afroamerická studia Jason Nichols. „Opravdu se domnívám, že na tom momentálně není dobře. Řekl pár skutečně bizarních věcí,“ pronesl zasvěceně. Ano, chybělo snad už jen to, aby se West zase jednou pokusil zazpívat Bohemian Rhapsody.
Zatímco v USA jsou paf z Westa, Německo uprostřed okurkové sezony zaujal zdvižený prostředník. Premiér Durynska Bodo Ramelow (Die Linke) jej při debatě týkající se teroristické skupiny NSU ukázal zemskému poslanci AfD Stefanu Möllerovi a nechtěl mu tím po česku zaznačit, že je jednička. Před kamerami později zopakoval, že svého oponenta považuje za „odporného hnusáka“.
Více než Ramelow se v posledních dnech kál šéf irských zelených Eamon Ryan, který usnul při jednání Dáilu (dolní komory parlamentu) Jistě, Ryan není první ani poslední politik-spáč, únavu ve světě v minulosti více či méně úspěšně přemáhali například Silvio Berlusconi, Recep Tayyip Erdogan nebo britský poslanec Desmond Swayne. Jenže Ryan se zrovna tenhle týden utkává o post předsedy strany… „Hluboce toho lituji. Dávám do své práce všechno, pracuji ve dne v noci, jedu na plný plyn,“ snažil se ospravedlnit své selhání. Slaboch. Očividně neslyšel o Havlíčkovi.
V Bruselu mezitím úspěšně skončil maratonský summit Evropské rady a Belgie se může vrátit k běžným oblíbeným kratochvílím, jako je skládání vlády. Snaží se tam o sestavení kabinetu, který by nahradil ten provizorní pod vedením Sophie Wilmèsové. Mělo by ho tvořit šest stran – frankofonní liberálové (MR), vlámští liberálové (Open VLD), frankofonní křesťanští demokraté (CDH), vlámští křesťanští demokraté (CD&V), vlámští socialisté (sp.a) a vlámští nacionalisté (N-VA) – a hovoří se o něm jako o arizonské koalici, podle barev stran, jež odpovídají těm na vlajce státu USA.
Držíme palce. Kdyby ani Arizona nestačila, pořád je tu vlajka Dominiky, na níž je fialovo-zelený papoušek amazoňan císařský obklopen zelenými hvězdami v červeném kruhovém poli, jež se nachází uprostřed zeleného listu protnutého bílo-žluto-černým křížem.
A pak je tu ještě případně vlajka Mosambiku s kalašnikovem, inspirace tou by ale měla být brána opravdu jen jako krajní řešení.
