Ne, není to zápletka z podprůměrného nízkorozpočtového hororu, ale každodenní realita obyvatel jižní Kalifornie. Patnáctiletá Pheobe Beltranová si 30. března plavala kousek od pobřeží Long Beach. Zničehonic ucítila, že něco není v pořádku, vodou se rychle míhala tajemná silueta. Pak už cítila jen zuby, lachtan se jí zakousl do ruky. „Strašně jsem se bála, byla jsem v šoku. Do ruky mi vystřelovala bolest, pořád dokola,“ popsala pro CNN. Když se dostala na pláž, musela vyhledat pomoc lékaře.
Podobný případ se odehrál 21. března ve městě Oxnard. Obětí běsnícího lachtana se stal surfař RJ LaMendola. Zvíře ho napadlo, když v plné rychlosti sjížděl vlnu. „Vyskočil z vody, měl divoký, možná až démonický výraz. Žádná hravost, kterou si jinak s lachtany spojujeme. Mám z toho trauma,“ popsal LaMendola děsivý zážitek na Facebooku.
Důvod, proč se jinak milá zvířata chovají agresivně, je podle vědců prostý. Změny v jejich mozku způsobuje otrava kyselinou domoovou. Jde o neurotoxin v řasách způsobující otravu drobných mořských živočichů, hromadí se v měkkýších, sardinkách a ančovičkách. Když je pozřou lachtani, vydry či kytovci, může dojít k jejich otravě.
„Když pak lachtany najdeme uvázlé na pobřeží, jsou skoro v kómatu,“ vysvětluje John Warner z Marine Mammal Care Center v Los Angeles. Při otravě se toxin dostane do jejich mozků a způsobuje jim potíže s dýcháním a specifický typ záchvatů, kdy nepřirozeně vyvrací hlavu a zavírají oči. „Mají co dělat, aby se v tomto stavu vůbec dostali na břeh. Součástí otravy je extrémně silný pud bojuj, nebo uteč. Pokud je někdo ve vodě překvapí, mohou zaútočit,“ říká Warner a dodává, že otravy se týkají i delfínů.
Rudý příliv přemnoženého toxinu
Paradoxní je, že toxin je běžnou součástí oceánů, často se však nadměrně rozšíří, což způsobuje problémy u pobřeží. Vítr v jarních měsících žene studenou vodu pryč od pobřeží Kalifornie a sediment bohatý na nutrienty, ale i toxiny, vírem stoupá na povrch. Tam je potravou drobných i větších živočichů. Na povrchu se kvůli tomu tvoří i specifická jedovatá červená řasa přezdívaná „rudý příliv“.
Obří ledovec v Atlantiku hrozí vyhubit kolonie tučňáků a ploutvonožců |
Podle Warnera v posledních letech situaci nepomáhají klimatické změny ani lidská činnost. Vyšší teplota povrchových vod způsobuje jejich větší kyselost, což je ideální pro množení řas. Samostatnou kapitolou je nadužívaní hnojiv, která voda při deštích splachuje do řek a následně moří a oceánů. Nadbytek živin je posléze dalším katalyzátorem pro růst řas.
Otrávená zvířata mají naději na přežití pouze v případě, že se včas dostanou do péče záchranářů. „Nejprve z nich vodou umyjeme toxiny. Podáváme i preparáty proti záchvatům, které zabrání nezvratnému poškození mozku. Základem rekonvalescence je podávání tekutin, aby se jedovaté látky vypláchly z těla,“ popisuje Warner. Zprvu musí zachráněné lachtany krmit sondou zavedenou do tlamy, po týdnu už jsou zvířata schopna jíst sama a mohou se vrátit do volné přírody.
