Barcelonské ulice se kvůli tomu oblékly jednobarevně. V jedné na lampách visí pouze modré plakáty konzervativní Lidové strany, souběžná ulice se zase červená barvou vládních socialistů. Do toho sem tam zasvítí oranžová katalánských nacionalistů, kteří mají na severovýchodě Španělska silnou pozici.
Bezobsažnost dovedená k dokonalosti
Jsou to jedny z nejnapínavějších voleb postfrankistické historie. Není to "pouze" rozhodování o výšce daní, tady jde o budoucí směrování země. Ale reklamní kreativci si to asi neuvědomili. Jejich nedůvtipnost až bere dech. Schválně: co by vás strhlo k hlasování více? Lidovecké "Volte hlavou a srdcem" a "Jasné myšlenky", nebo socialistické "Za optimistické Katalánsko", "Když přijdeš, bude nás víc" nebo "Vol ze všech sil"?
Ač o tom volební motta nesvědčí, jde o hodně. Když před čtyřmi lety socialisté překvapivě vyhráli, pustil se premiér José Luis Rodríguez Zapatero do zásadní přestavby španělské společnosti. Každý jeho krok byl sepsut nejen opozičními lidovci, ale také vlivnou katolickou církví. Zapaterovi poslanci stáhli vojáky z mise v Iráku, protlačili parlamentem zjednodušení rozvodů, povolili uzavírání sňatků mezi homosexuály (včetně možnosti adopce), zrušili povinné hodiny náboženství ve školách. To nejsou věci, se kterými by se všichni Španělé poklidně smiřovali. "Jsme zase rozděleni jako před třiceti lety po Frankově smrti," říká mladá barcelonská architektka Núria Campdepadrósová.
Napomohl tomu i poslední sporný krok z loňského podzimu. Tehdy kabinet prosadil zákon o historické paměti, který se má podívat na zločiny fašistické diktatury. Ty se po skonu caudilla Franciska Franka nechávaly u ledu. Nyní zákon požaduje jejich důkladné vyšetření a také definitivní odstranění památníků na diktátorovo vítězství, které lze najít po celé zemi. Lidovci, kteří vznikli z Frankových pohrobků, jsou proti a vyčítají socialistům, že zapomínají na zvěrstva, která spáchali levicoví republikáni. Ve státě, kde má každý starousedlík mezi předky nějaké oběti občanské války z třicátých let, nemůže být palčivější otázky.
O osudu voleb však možná nakonec rozhodne ekonomika. A tady je Zapaterova slabina. I když se mladému premiérovi přes pesimistické předpovědi jeho kritiků před čtyřmi lety dařilo hospodářství kočírovat k dobrým výkonům, zrovna pár měsíců před volbami se inflace dostala na desetileté maximum a po letech snižování nezaměstnanosti se trend začal obracet.
Kde naopak Zapatero sbírá body, je mediální vystupování. Při pondělní vyhrocené televizní debatě hlavních rivalů, kterou sledovalo na dvanáct milionů Španělů, zadupal mladistvě vyhlížející premiér svého šedivě působícího konkurenta Mariana Rajoye do země.
Zase ve stínu zabíjení?
Podle průzkumů veřejného mínění, která zdejší média dennodenně chrlí, socialisté vyhrají s rozdílem asi čtyř procent. Stejně tak při rozhovorech s lidmi v Barceloně se zdá, že lidovci (kterým se podle španělské zkratky PP neřekne jinak než trošku pohrdlivě "pepíci") nemají nejmenší šanci na úspěch. "Katalánsko za Franka bylo hodně postiženo a lidovci jsou Katalánci považováni za jeho dědice. Tady hlasy nezískají, ale v Madridu a ve středu Španělska mají silné postavení," objasňuje Campdepadrósová.
Vítěze si dopředu vyhlašovat nikdo nedovoluje. "Nejspíš vyhrají socialisté, ale my tady s předvolebními výzkumy máme špatné zkušenosti," upozorňuje mladý politik Marc Guerrero z katalánské strany Konvergence a Unie. Před osmi lety výzkumy ukazovaly těsné vítězství lidovců a nakonec z toho byla jejich absolutní většina, před čtyřmi lety měli konzervativci vítězství podle všech průzkumů obhájit, ale zvítězili socialisté. Tehdy však do hry vstoupili muslimští teroristé, když v Madridu ve čtyřech vlacích odpálili kvůli angažovanosti španělské armády v Iráku desítku bomb. Výbuchy zabily 191 lidí.
Bez rozdílu stranických sympatií všichni doufali, že se něco podobného opakovat nebude a že ve Španělsku proběhnou jen "normální" volby. Včera však už bylo zase vše jinak – v Baskicku byl zastřelen bývalý radní patřící k vládním socialistům. Volební kampaň byla kvůli ní okamžitě ukončena. - o incidentu čtěte více zde
. Staří známíKandidáti na premiéra jsou stejní jako před čtyřmi lety Premiérem s "pomocí" Al-Kajdy (Na snímku je vpravo.) Je zázračným dítětem španělské politiky, už v roce 1986 se ve 26 letech stal nejmladším poslancem v dějinách země. Levicovou orientaci měl tento právník v krvi po svém dědečkovi, kterého jako revolucionáře popravili frankisté. Šéfem socialistů byl zvolen v roce 2000, když dokázal své spolustraníky přesvědčit, že na rozdíl od svých zkušenějších protikandidátů dokáže stranu zmodernizovat podle blairovského vzoru. Do křesla premiéra mu pomohli už pět dní před volbami muslimští radikálové, když zaútočili bombami na čtyři madridské vlaky. Po nečekaném vítězství se pustil do zásadních reforem španělské společnosti, které vyvolávaly velké protesty ze strany opozice a katolické církve. Teď musí dokázat, že umí vyhrát i "obyčejné" volby. Aznarův dědic Když se úspěšný šéf konzervativců José María Aznar rozhodl, že mu dvě období v čele vlády stačí, ukázal prstem na svého vyvoleného zástupce a strana mu ho poslušně odkývala. Právník Mariano Rajoy působil v Aznarových kabinetech jako ministr školství, vnitra a nakonec vicepremiér. Vyznačoval se tím, že chtěl na Aznara navazovat a nic převratného neměnit. To mu mělo k zisku premiérského křesla v roce 2004 podle všech průzkumů stačit. Útok teroristů a lidovecké tápání kolem vyšetřování z něj však udělaly pouhého šéfa opozice. Kritici říkají, že Rajoy vypadá ještě studeněji než jeho předchůdce a vzor Aznar, což proti emociálnímu Zapaterovi může být v konečném součtu velké minus. |
