„Ve 21:50 v důsledku kardiovaskulárního a respiračního selhání, Josif Vissarionovič Stalin zemřel,“ pronesl slavný rozhlasový hlasatel Jurij Borisovič Levitan a celý svět se tak 6. března 1953 v šest hodin ráno dozvěděl, že vláda milovaného i nenáviděného sovětského vůdce po téměř třiceti letech skončila.
„Víme, že on byl ten nejlepší na naší planetě... Je nemožné odvrátit pohled z jeho milované tváře. Oči plní slzy, zadržujeme dech, přemáhá nás žal sdílený milionovými zástupy lidí,“ pokračoval Levitan v žalozpěvu na diktátora, který poslal na smrt miliony lidí.
Kult Stalinovy osobnosti pevně svíral celý východní blok, a tak se truchlilo i v Československu. „Pro nás budou vzkvétat příští léta, živ je komunismus, mládí světa. Až se jednou rozezpívá všude, Vaše srdce s námi tančit bude, soudruhu Staline!“ veršoval zdrcený Pavel Kohout.
 |
Čtyřiasedmdesátiletého „voždě“ ranila mrtvice zřejmě už 1. března po pijatice s nejbližšími kumpány z politbyra na jeho dače v Kuncevu. Personálu sice bylo divné, že si vůdce ráno nevyžádal čaj a poštu, ale do jeho ložnice si sám vstoupit netroufl. Odhodlal se k tomu teprve v jedenáct hodin večer. Bezvládný a paralyzovaný Stalin ležel na zemi v pyžamu. Údajně pomočený, i když jeden z jeho dlouholetých bodyguardů to později popíral.
Nejasností je víc. Dostal Stalin veškerou lékařskou péči? Nechali ho Berija, Chruščov, Malenkov a spol. schválně zemřít? Přežil by, kdyby špičkoví lékaři nebyli krátce předtím zlikvidováni v soukolí čistek? Jisté je jen to, že čtyři dny po osudové mozkové příhodě Stalin zemřel a ihned se rozjely přípravy pompézního státního pohřbu.
Tělo nebožtíka bylo nabalzamováno a převezeno do Moskvy, kde bylo vystaveno v sloupovém sálu Domu odborů. Do metropole komunistické říše se sjely údajně až dva miliony lidí, aby se vůdci světového proletariát naposledy poklonily.
K Domu odborů se táhla gigantická fronta. Nervozita stoupala s tím, jak se čas vystavení rakve blížil ke konci. Byl 8. březen, druhý den mělo být Stalinovo tělo uloženo do mauzolea vedle Lenina. Centrum Moskvy nemohlo takové množství lidu fyzicky pojmout, úřady navíc nijak neregulovaly přístup dalších a dalších truchlících a východy do bočních ulic nechaly zablokovat nákladními automobily.
K tragédii došlo u východu z Trubného náměstí. „Viděli jsme, jak se celá masa lidí vlní o krok dopředu, krok dozadu... Bylo to jako nějaký mystický tanec. Přešlapovali na místě natlačení na sebe. Nad davem se vznášel mlžný opar,“ vzpomínal později obyvatel Moskvy Dorman Podstročnik.
Podle jeho svědectví na místě zahynulo asi čtyři sta lidí. Někdejší milicionáři uvádí přibližně čtvrtinový počet, některé odhady však mluví dokonce o dvou tisícovkách obětí. V Kremlu, kde se už naplno rozjel bratrovražedný boj o následnictví, se tragédii rozhodli ututlat. Patologové museli falšovat úmrtní listy, nikdo nebyl potrestán. Svědectví o katastrofě se dostala na veřejnost až těsně před pádem SSSR během perestrojky.
Historik objevil unikátní film ze Stalinova pohřbu, natočil ho Američan |
„Kamarádka se několik dní nemohla dostat z domu. Vrata do ulice zavřeli. Z oken bytu celý den slyšela, jak se z ulice nese sténání a nářek podupaných lidí. A pak uviděla, jak odvážejí celé hromady galoší, střevíců a kusy lidských těl,“ svěřila se organizaci Memorial filoložka Jelena Pasternaková, snacha slavného spisovatele.
Jedním z důležitých svědků byl dramatik a historik Eduard Radzinskij, který se ze zmítajícího davu vyprostil na poslední chvíli. „Bylo to Stalinovo krvavé rozloučení s národem,“ vzpomínal dnes šestaosmdesátiletý autor, podle něhož v tlačenici zahynulo několik tisíc lidí.
