Prvňačka Wol-geum Hwangová jezdí každé ráno do školy žlutým autobusem společně se svými třemi příbuznými – jedním předškolákem, třeťákem a páťákem. Na tom by nebylo nic neobvyklého, pokud by však Hwangové nebylo sedmdesát let a jejími spolužáky nebyla její vnoučata. Zůstala totiž po celý svůj život negramotná.
Když kdysi ostatní vesnické děti mířily ráno do školy, ona je sledovala se slzami v očích. Zatímco její vrstevníci se učili číst a psát, ona musela zůstat doma a pomáhat rodičům. Celé dny se starala o prasata, sbírala dřevo nebo opečovávala mladší sourozence. Později vychovala vlastních šest děti, které všechny poslala na střední nebo vysoké školy.
---> Running Out of Children, a South Korea School Enrolls Illiterate Grandmothers https://t.co/BSL6YNGM2r via @nytimes https://t.co/3jEEIbimr8
Celý život ji však trápilo, že nemohla dělat to, co ostatní matky. „Nejvíce jsem snila o tom, že bych svým dětem psala dopisy,“ popisuje Hwangová. Přání ji nakonec splnila škola v jihokorejské provincii Gangjin, která měla nedostatek dětí ve školním věku a zoufale potřebovala naplnit své učebny novými studenty.
Jižní Korea se v posledních desetiletích potýká se stále klesající porodností. Na jednu ženu tu připadá méně než jedno dítě, to je jedno z nejmenších čísel na světě. Nejhůře jsou na tom venkovské oblasti, kde jsou děti v posledních letech opravdovou vzácností. Mladé páry se totiž podle listu The New York Times stěhují do velkých měst, kde najdou lépe placenou práci.
Stejný problém tedy řešila také základní škola Daegu, kterou Hwangová navštěvuje. Když sem v osmdesátých letech chodil její syn, v každém ročníku bylo devadesát studentů. Nyní má škola dohromady dvaadvacet žáků, čtvrtý a pátý ročník navíc navštěvuje pouze jeden student.
„Než umřu, tak se naučím číst a psát,“ shodují se babičky
Letošní školní rok je podle ředitele školy vůbec nejhorší. „Chodili jsme ve vesnici od domu k domu a hledali alespoň jedno dítě, které by se zapsalo do první třídy. Žádné jsme ale nenašli,“ popisuje Ju-young Lee. A protože chtěl téměř sto let starou školu zoufale zachránit, přišel s nápadem na zápis starších vesničanů, kteří by se chtěli naučit číst a psát.
What a lovely story and such happy pictures @nytimes!
— Shreya Baldwa (@ShreyaBaldwa) 28. dubna 2019
Running out of children, a South Korea school enrolls illiterate grandmothers.
Look at them smiling & dancing. https://t.co/L1nfLUxNIW pic.twitter.com/ndVH4bviNf
Společně s Hwangovou chodí do školy dalších sedm žen ve věku od 56 do 80 let a nejméně čtyři další senioři se chtějí zapsat v příštím roce. Nutnost udržet školu v provozu si uvědomují také mladí lidé, kteří chtějí v regionu zůstat. „Kdo by tady založil rodinu, když tu nebude škola?“ popisuje čtyřicetiletý Soon-ah Noh, který se do vesnice vrátil, aby po rodičích převzal rodinný podnik.
Místní vzdělávací úřady myšlenku na zápis starších lidí podpořily a Hwangová tak mohla minulý měsíc poprvé nastoupit do školy. „Nemohla jsem uvěřit, že se to vážně děje. Mít na zádech školní batoh byl vždy můj sen. Škola je vážně zábava,“ říká Hwangová, kterou baví hodiny zpěvu a tance.
Také pětasedmdesátiletá Jong-sim Parková se nechce vzdát, a to přes unavené oči a bolavé záda. „Moje paměť, ruka a jazyk nefungují tak, jak bych si přála. Než zemřu, tak se ale naučím psát. Jediné co celý život umím napsat, je moje jméno. Nedovedete si představit, jaké to je,“ uzavírá Parková.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
