Vzpomenete, kdy jste začala chodit do kostela a jak se proměňoval váš vztah k institucionální církvi?
Byla jsem na biřmování i svatém přijímání, ale nikdy mě rodiče k ničemu nenutili. Kolem dvanácti až čtrnácti let jsem dokonce do kostela nechodila vůbec, to jsem jen chystala snídaně, než se z kostela vrátili. Později už jsme ale začali chodit celá rodina, tedy já, rodiče a moje tři sestry. Jedna z nich mi pak řekla, že jsem měla „jesus girl“ období zhruba od patnácti do sedmnácti let. A měla pravdu. Tehdy jsem se dostala do skupiny lidí, kteří věřili velmi silně.
Rodiče byli silně věřící?
V Boha věří, ale nikdy neměli potřebu se před každým obědem modlit a podobně. Což ostatně ani není důkaz víry.
Rebeka Bizubová (25)
|
Vy jste na Boha nezanevřela potom, co jste zažila?
Když jsem začala plánovat natáčení filmu, tak jsem ještě do kostela chodila. Čím hlouběji jsem se ale nořila do toho, co se mi stalo, tím víc jsem kostel opouštěla. Kněžské roucho už jsem nemohla ani vidět. V Boha ale stále věřím. Nemyslím si, že by se to někdy změnilo. Spíše nevěřím lidem, kteří v Boha věří úplně iracionálně. V něco musíme věřit, jinak je náš život prázdný. To, jaký mám vztah s Bohem, ovšem nevypovídá nic o tom, jaký mám vztah s církví.
Nestala se z natáčení filmu i jistá forma terapie?
Určitě ano. Tisíckrát jsem se sama sebe ptala, proč se to stalo zrovna mně. Ale možná to tak mělo být. Protože já o tom mohu natočit film a třeba tak pomoci tomu, aby se to už nikdy nestalo někomu jinému. V průběhu natáčení jsem měla k dispozici terapeutickou podporu a musela jsem jít hodně hluboko do sebe. Ale film pro mě byl vždycky terapií, jeden jsem točila o strýci, který zemřel krátce po mém narození. Je těžké hovořit o smrti, ale snažila jsem s ní vždy vypořádat pomocí filmu. Takže jsem veselý člověk, který tvoří smutné filmy.
Kdy jste začala poprvé přemýšlet o tom, že natočíte film o vaší zkušenosti se sexuálním násilím?
Původně jsem chtěla točit film o sexuálních traumatech. Na sociálních sítích jsem napsala prosbu, a na ni mi přišlo zpět mnoho odpovědí od různých respondentek. Chodily mi hrozné příběhy, šílené. A až tehdy mi došlo, proč chci něco takového točit. Protože se to stalo i mně. Akorát jsem to úplně vytěsnila a nějaká část mého já na to zapomněla.
Když se mi to stalo, hned jsem s tím šla za kamarádkou. Ona mi ale nevěřila. Nebo možná věřila, ale nedokázala to přijmout. Vždyť komu by se mohlo něco takového stát u zpovědi! I mně to znělo šíleně, a to jsem to prožila. Později jsem to prozradila ještě jedné kamarádce, a teprve ona mi řekla, že to nebylo v pořádku. Úplně to na mě dolehlo, až když jsem začala točit film a našla jsem si přítele.
Spisovatelka mluví o znásilnění od své první lásky i o odpuštění |
Z filmu je patrné, že máte velmi dobrý vztah s rodiči. Proč jste o tom neřekla jim?
Moje mamka tušila, že je něco špatně. Ale pro mě to bylo hrozně těžké. Nechtěla jsem je ranit a raději jsem si to chtěla vyřešit sama. Trvalo čtyři roky, než jsem jim to pověděla.
Jaká byla jejich reakce?
Řekla jsem jim to den předtím, než měla moje sestra svaté přijímání. Do té doby nevěděli přesně, jaký film točím. Zůstala jsem s nimi sama v kuchyni, a já věděla, že už jim to musím říct. Hodně dlouho jsme pak všichni plakali a objímali se. A pak už jsem se o tom nechtěla bavit. Cítila jsem jejich podporu, a to stačilo. Maminka byla tehdy smutná, že mě nedokázala ochránit. Přitom za to vůbec nemohla. Film je proto takovým otevřeným dopisem pro ni.
Nebyla jsem první
Mohla byste vzpomenout, co se tenkrát stalo? Jaká událost dala vzniknout vašemu filmu?
Bylo mi dvacet let a zrovna jsem dělala dobrovolnici na jednom křesťanském festivalu. Měla jsem dlouhou pauzu, a tak jsem si udělala čas na zpověď. Byli jsme už tak docela daleko od areálu, on mě ale vyzval, abychom šli ještě dál, ať máme klid. Tam mi dal papír a tužku a řekl mi, ať napíšu, co se mi na sobě líbí. Hodně mě objímal, a už mi to začalo být nepříjemné. Proto jsem mu řekla, že už bych chtěla rychle rozhřešení, abych mohla odejít. Šli jsme do modlitebního stanu, kde mi měl rozhřešení dát. Místo toho mi tam začal dělat věci, o nichž ani dnes nechci nahlas mluvit.
Kde hledat pomoc
|
Bylo poté něco, co jste si vyčítala?
Ano. Už jsem slyšela takové názory, že jsem byla dost stará na to, abych se bránila. Ale na věku podle mě vůbec nezáleží. Já jsem věřila v Boha, kněz pro mě byl autorita. A když se najednou stalo něco takového, úplně jsem zamrzla. Zpětně jsem si samozřejmě říkala, kéž bych něco udělala jinak. Ale to je asi zbytečné, zkrátka už se to stalo. On ale moc dobře věděl, co dělá. Určitě jsem nebyla první. Modlitební stan byl navíc od zbytku oddělený jen plachtou, někdo nás určitě musel slyšet. Ale i tak nikdo nepřišel.
Jaké to je, koukat na film, který jste o tom natočila?
Hrozné. Ve střižně jsem pořád plakala, pan střihač Peter Koška už na to byl zvyklý. Ale celý tým kolem filmu byl úžasný, strašně dobře se mi s nimi pracovalo. Například moje kameramanka, Tereza Havadejová, která byla i mou velkou oporou. Stejně tak Emília Širotníková, která ve filmu figuruje a na snímku pracovala jako produkční. Skvělý byl i Daniel Valovič, který zastrešoval zvuk.
Ve vašem filmu je i jedna scéna, z které mrazí. Vy jste dotyčného kněze vyhledala, a šla k němu na zpověď, kde jste mu vše řekla. Jaká byla jeho reakce?
Ten nápad vznikl až později. Byla to pro mě jedna z možných cest, jak se s celou věcí vyrovnat. Se štábem jsme se rozhodli, že do toho půjdeme společně. Našli jsme kostel, v němž zrovna kázal. Pod bundou jsem měla port a jel s námi i zvukař, abychom tam měli muže, kdyby se něco zvrtlo. On to pak potvrdil, že k tomu opravdu došlo. A zeptal se mě, zda mu to odpustím.
A odpustíte? Jde to?
Už na něj nemyslím. Vadí mi, že se někdy v takových případech klade důraz na násilníka, a ne na oběť. Proto je moment při zpovědi, kdy jsem mu to říkala, jen černým obrazem. Aby bylo jasné, že teď mluvím já a on bude poslouchat, co říkám.
