V kanceláři na policejním velitelství v Pretorii pracuje přes dvacet let a místnost se za tu dobu zaplnila dokumentací. Za jejími zády jsou stohy spisů obsahujících detaily o jednotlivých zločinech: Výslechy, lékařské a balistické posudky, krevní testy.
Sedmdesát vražd a 90 sériových znásilnění. Klidná a usměvavá Myburghová sestavila profil všech pachatelů těchto činů. Zkoumala počty zasažených ran, projevy násilí před činem, zkoumala vztah pachatelů k obětem a snažila se pochopit zločin, aby se dopátrala viníka.
V JAR tuto práci dělá ona jediná, teď má k ruce tři kapitány, které připravuje, aby nastoupili po ní. JAR by v této profesi „uživila“ vzhledem k vysoké kriminalitě desítky lidí.
Tamní policie má nechvalnou pověst, je zkorumpovaná a v objasňování zločinů neúspěšná, směřují k ní rozpočtové škrty, takže její řady řídnou.
Na svůj první případ si pamatuje velmi dobře
Elmarie Myburghová už u ní pracovala, když byla po ukončení apartheidu v roce 1994 založena jednotka kriminální policie. Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) v té době vynikal v sestavování profilů zločinců. „Dnes dokážeme totéž co oni,“ říká Myburghová.
Na svůj první případ si pamatuje velmi dobře. „Vražda v Pretorii, muž ležící na zemi, rozdrcená hlava pod ohromným kamenem,“ vzpomíná Myburghová.
Za 27 let své praxe měla v rukou stovky fotografií z místa činu. „Ale když jste na místě, je to úplně jiné. Vidíte krev, cítíte pach,“ popisuje.
Krátce po prvním případu ji zavolali k jiné vraždě. Mrtvá žena usmrcená ve svém domě několika ranami nožem.
„Seděli jsme v obývacím pokoji a vyslýchali jejího muže, když v tom proud vzduchu přibouchl dveře a já jsem hrůzou nadskočila,“ přiznává se ke svému tehdejšímu rozpoložení Myburghová. Ani jeden z těchto zločinů nebyl nikdy pro nedostatek důkazů objasněn.
Práci Myburghové provází frustrace. Systém je zcela přetížený. „Máme tolik případů. Každou sobotu se v Pretorii stane tolik vražd jako v Norsku nebo ve Švédsku za celý rok,“ říká s ironií v hlase.
Někdy se čeká měsíce i roky, než se vyšetřovatelé dočkají výsledků testů DNA nebo rozboru telefonátů.
Ani další statistické údaje nejsou povzbuzující: vyšetří se jenom dva zločiny z deseti. Specialistka na duši zločinců říká, že v posledních deseti letech kriminality přibývá a vysvětlit se to dá také takto: „Lidé si myslí, že se z toho vyvléknou.“
Kriminální seriály nejsou realistické
Podplukovnice Myburghová nekouří, ale ráda si dá kvalitní víno. Padesátiletá žena s přímým pohledem, dokonalým účesem a upravenými nehty v době práce funguje jen díky kávě.
Když si chce oddechnout, podívá se na díl amerického kriminálního seriálu. „Není to realistické,“ říká o něm a přiznává, že ji herecké výkony iritují.
Spolupracuje s úspěšným jihoafrickým autorem detektivek Deonem Meyerem, který jí posílá k přečtení své rukopisy. Někdy v nich opravuje detaily. „Vede si dobře, byl by dobrý vyšetřovatel,“ směje se Myburghová.
„Rozumí tomu, co pociťuje vyšetřovatel, i tomu, co se děje v mysli zločince. Ale výjimečná je proto, že také čte detektivky,“ řekl o ní Meyer.
Tisk pravidelně zveřejňuje výroky Myburghové u soudu. Neoddělitelnou součástí její práce je poskytnout soudu během jednání profil lidí považovaných za nebezpečné pro společnost.
Za devět let bude mít Myburghová možnost odejít do důchodu. „Měla bych do té doby vydržet,“ říká s klidem.