„Jedno letadlo za druhým vyjíždí z hlubokých jam, neboť vítr pod ně nametl víc než půldruhého metru sněhu. Stoupáme hned do výšky 2 000 metrů a letíme stále nad mraky, ale víme, že Země Františka Josefa je zalita sluncem. Asi sto kilometrů před ní jsme vypluli z mraků. Skutečně nádherný pohled. Hornaté ostrovy pokryté sněhem a ledovci se zvedají nad bílou pouští.“
Těmito slovy vylíčil Jan Březina v knize Cesta na severní pól své zážitky z účasti na legendární sovětské expedici z roku 1937, během které letadla AN-6 přistála u severního pólu a na kře vybudovala plovoucí vědeckou stanici.
Březina se expedice zúčastnil jako mechanik. Bylo mu tehdy pouze třiadvacet let, ale už to byl ostřílený profesionál, který měl za sebou stovky letových hodin v extrémních podmínkách.
„Brezin měl zlaté, skoro kouzelné ruce. Každý pilot si ho vážil a chtěl ho mít na palubě. A polární letci jsou v tomto ohledu velice vybíraví,“ vzpomínal po letech v rozhovoru s redaktory Mladého světa Ivan Papanin, velitel polární stanice Severní pól-1.
Z Kolína na sovětské nebe
Jan Březina se narodil v roce 1914 v Kolíně jako syn strojního montéra. Od dětství snil o létání, neustále četl o odvážných mužích na létajících strojích, a tak mu rodiče nakonec vyhověli a když mu bylo patnáct, zapsali do učení na mechanika v Letovu, čs. továrně na letadla v Letňanech.
Návrat zmizelého letceTento článek vychází z knihy Návrat zmizelého letce, kterou napsala Březinova neteř Taťana Březinová a její syn Mikuláš Černý. Kniha popisuje nejen dramatický život Jana Březiny, ale i dlouholetou snahu jeho příbuzných zjistit pravdu o jeho osudu po zatčení v roce 1938. |
Studoval tam jen rok a půl – pak se jeho otec, nadšený socialista, rozhodl, že s celou rodinou odjede do Sovětského svazu přiložit ruku k budování lepšího světa. Rodina se usadila v Moskvě, ale otec Václav jezdil po celém Sovětském svazu a dohlížel na stavbu závodů. Jeho syn našel uplatnění na moskevském letišti, kde se učil řemeslu na třímotorových ruských letounech ANT-9.
Po zkrácené službě na škole námořních pilotů v Leningradu a práci v moskevské letecké továrně se z něj stal palubní technik. Sotva dvacetiletý mladík se tak zařadil mezi sovětskou elitu – Stalinovy sokoly. V extrémních teplotách létal s náklady síry nad pouští Karakum v Turkmenistánu, pak ho přeřadili k agitační eskadře, s níž cestoval do odlehlých koutů SSSR.
V těchto letech se s Březinou setkal i spisovatel Jiří Weil: „Vypravuje o svých příhodách, o bouřích a nucených přistáních, o tom, jak vozil ryby ze zamrzlého jezera Balchaše, jak létal do Turkmenistánu nebo po kolchozech, kde nezastavují žádné vlaky. Poznal na svých cestách celý nesmírný Sovětský svaz, prožil tisíc dobrodružství, byl dokonce jednou přepaden a zajat bandity.“
Vy to dokážete
To největší dobrodružství v Březinově životě se začalo psát v roce 1936, kdy nastoupil k Hlavní správě Severní mořské cesty (Glavsevmorpuť), státní organizaci odpovědné za podrobení a hospodářské využití arktických končin Sovětského svazu.
Tou dobou už v hlavách profesora Otto Julijeviče Šmidta a elitního pilota Michaila Vodopjanova uzrál odvážný plán na přistání na severním pólu a zřízení výzkumné stanice, která by tam monitorovala počasí a mapovala pohyb ledových polí. Stalin dal myšlence zelenou, protože tušil, že poznatky z expedice mohou sovětským lodím otevřít severní cestu na Dálný východ.
Vůdce sovětské letecké expedice na severní pól profesor Otto Šmidt
Členové sovětské letecké výpravy k severní točně v roce 1937. Profesor Šmidt stojí uprostřed.
Výpravy se zúčastnilo 44 lidí. A její vedení při výběru těch nejvhodnějších adeptů ukázalo i na mladého Čecha. „My hledáme mladé talentované lidi. Jako mechanik jste výborný. Ale jako Středoevropan si budete muset zvykat na arktické podmínky... Čeká vás zaškolování... a vy to dokážete,“ informoval mladého letce šéf Polárního letectva.
Inženýři konstruktérské dílny Andreje Tupoleva vyrobili čtyři čtyřmotorové letouny AN-6 a dva průzkumné letouny upravené speciálně pro arktické podmínky. Piloti každý den šest hodin trénovali přistání na kolech a na lyžích, a to nejen na moskevském letišti, ale i na polích a zamrzlých rybnících.
„Skla kabin byla natřena bezbarvým lakem, který je chránil před zamrzáním. Důmyslně bylo zajištěno snadné spuštění motorů, což je velmi důležité pro start v silném mrazu. Pro motory byly ušity zvláštní pogumované kryty, pod něž se stavěla benzinová lampa, která nám umožňovala zahřát motor podle síly mrazu a větru na 40 – 50 stupňů Celsia za 1 až 2 hodiny,“ vzpomínal ve své knize Březina.
Na sever
Dne 22. března letadla plně naložená zásobami, benzinem a vědeckými aparáty vzlétla z Moskvy a zamířila na sever. Vytyčená trasa vedla následovně: Archangelsk – Narjan Mar – Rudolfův ostrov – severní točna. Jenže v Narjan Maru se počasí zhoršilo a expedice se po dvanáctidenním čekání rozhodne pro mezipřistání v průlivu Matočkin Šar na Nové Zemi.
Tam výpravu zastihla sněhová bouře. „Tento vítr trval tři dny a tři noci. Do letadel nanesl i tou sebenepatrnější skulinkou spoustu sněhu. V motorech tak nebylo možno rozeznat ani karburátor, ani magnet. Museli jsme pod motory zavěsit petrolejové primusy a sníh začal pomalu tát. Horší bylo dostat sníh z letadel, bylo ho tam několik tun. Tak jsme ho museli postupně vybrat,“ vzpomínal Březina.
Po dalším týdnu se letadla mohla posunout dál na sever. Na Rudolfův ostrov, nejsevernější ostrov Země Františka Josefa. „Přistáváme na kupoli ostrova, který představuje skoro čtyřhrannou seříznutou horu, na jejím vrcholku je naše letiště. Výška hory je 3 200 metrů. K letadlům se seběhlo všechno obyvatelstvo ostrova – dvacet přezimujících, kteří už rok čekají na náš přílet,“ psal později český letec.
Sovětská polární výprava z roku 1937 na dobových záběrech:
Polární letci zde oslavili 1. máj, vyrazili na lov tuleňů a dokonce zastřelili medvědici a ochočili si její dvě mláďata. Čekali na vhodné počasí na poslední skok k vytouženému cíli. Čtvrtého května nad točnou zakroužilo průzkumné letadlo pilotované Pavlem Golovinem, který přinesl dobrou zprávu: jsou tam ohromné plochy ledu, na kterých mohou přistát těžká letadla.
Trvalo však ještě dalších sedmnáct dní, než se k pólu vydal první z velkých strojů. Letadlo Michaila Vodopjanova s profesorem Šmidtem, Ivanem Papaninem a dalšími polárníky přistálo po 900kilometrovém letu na předem vybrané ledové kře a vůdce výpravy do Moskvy poslal telegram: „Prosím, oznamte straně a vládě, že první část úkolu byla splněna.“
Vedení strany odpovědělo: „Toto vítězství sovětského letectva a sovětské vědy otevírá novou epochu v práci pro ovládnutí Arktidy a severních cest, které Sovětský svaz tolik potřebuje.“
První sovětský letoun přistál na kře nedaleko severního pólu 21. března 1937
V únoru 1938 čtyři členy Papaninovy výpravy zachránily z rozpadající se kry u břehů Grónska dva sovětské ledoborce
Když na kře u točny přistála další letadla, začala vznikat vědecká stanice, ve které po odletu strojů zůstal Ivan Papanin a další tři polárníci. Papaninovi muži na driftující kře odpluli o 2 000 kilometrů dál na západ a devět měsíců po přistání je u Grónska zachránily sovětské ledoborce.
Sám Jan Březina se poslední části výpravy nezúčastnil. Už dříve by totiž přemístěn na menší pozorovatelský stroj, který na pól vůbec neměl letět. Ostatně expedice se vlastně na točnu ani nedostala – přistála asi dvacet kilometrů od ní, a tak světové prvenství v přistání na severním pólu připadlo o jedenáct let později Ivanu Čerevičnému.
Polibek smrti
Návrat polárních letců z úspěšné mise na sever byl velkolepý. Na moskevském letišti je 25. června 1937 vítal sám Stalin. „Den našeho příletu do Moskvy patří k nejšťastnějším okamžikům mého života,“ píše ve své knize Březina. „Soudruh Stalin nás políbil jednoho po druhém a po něm nás přivinuli na svou hruď Kalinin, Molotov, Dimitrov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov a druzí.“
Sovětský vůdce všechny účastníky expedice pozval do Kremlu, kde je vyznamenal. Jan Březina z jeho rukou dostal Řád Rudého praporu práce. O slavné výpravě profesora Šmidta se psalo po celém světě, Rudé právo Jana Březinu vykreslilo jako „obyčejného dělníka, který odešel do země dělníků, a tam se stal dělníkem neobyčejným, dělníkem nového typu“.
Jenže Březina se měl brzy přesvědčit, že polibek od Stalina je smrtící. V době expedice vrcholily brutální čistky, kterými se diktátor snažil rozdrtit jakékoliv zbytky odporu ve straně, armádě a celé společnosti. Historici odhadují, že na popravištích a v pracovních lágrech zmizelo více než 1,2 milionu lidí.
Březina byl jako cizinec automaticky podezřelý. Muži v kožených kabátech u dveří jeho moskevského bytu zazvonili v březnu 1938. Od té doby ho jeho rodina už nikdy neviděla. Teprve jeho neteři Taťaně Březinové se na počátku 90. let podařilo vypátrat, co se s jejím strýcem stalo.
Tajná policie mladého letce obvinila ze špionáže pro Československo, podle protokolů měl tajné službě své rodné vlasti dodávat tajné informace o letadlech vyráběných v SSSR a civilním letectvu. Není pochyb, že obvinění bylo naprosto vymyšlené a přiznání vynuceno. Jan Březina byl popraven 16. srpna 1938 na tajném popravišti Butovo na jihu Moskvy.
