Kuchař Takaši Nakamoto ve svém bistru denně servíruje zákazníkům nudle udon na mnoho způsobů. Odkazu na jeho dřívější život, chybějícího malíčku na levé ruce, si všimne málokdo. Nakomoto více než třicet let působil v řadách Kudo-kai, brutálního syndikátu spadajícího pod jakuzu.
Úsilí japonské policie vedlo v posledních letech k většímu počtu odpadlíků jako je Nakamoto, kteří se po letech v mafiánské hierarchii, jež očekává naprostou poslušnost a loajalitu, snaží zařadit do normální společnosti.
Jakuza v Japonsku léta fungovala poměrně otevřeně. Policie ji často sledovala zpovzdálí s tím, že se na svém území postará o drobnou kriminalitu a běžné lidi nechá na pokoji. Úředníkům ale časem došla s jejím podnikáním, které zahrnuje obchodování s drogami, praní peněz či hazard, trpělivost. A organizace se začala postupně hroutit.
Když Nakomoto v roce 2015 vyšel z vězení, kde seděl už poněkolikáté, rozhodl se pro změnu. „Ztratil jsem víru v organizaci i její budoucnost. Bylo na čase odejít,“ říká pro The Washington Post (WP) pětapadesátiletý muž, jenž si bistro otevřel ve městě Kitakjúšú – hlavní baště Kudo-kai.
„Byl jsem ochoten udělat po jakuzu všechno, klidně i zemřít. Teď stejné odhodlání vkládám do života a práce v normální společnosti,“ dodává.
Zatímco v roce 2011 japonská policie věděla o asi 70 300 členech jakuzy, do roku 2020 tento počet vlivem intenzivních zásahů klesl na 25 900. Exodus podle WP umožnil dlouholetým členům, jako je Nakamoto, opustit organizaci beze strachu z odplaty za porušení kodexu věrnosti.
Přechod do normální společnosti je náročný
Zařadit se mezi ostatní ale pro bývalé gangstery není snadné, neboť čelí stigmatu i právním překážkám. Ačkoli vláda nabízí odpadlíkům v rámci sociálních programů finanční podporu, řada dveří pro ně zůstává zavřená.
Členové jakuzy navíc bývají nápadní. Kromě chybějící části malíčku, což je součástí rituálu „jubicume“, jenž v organizaci slouží jako způsob k potrestání či k omluvě, mívají také specifické barevné tetování.
„Asi před deseti lety se organizace spadající pod jakuzu staly tak drzými a finančně silnými, že úřady po celém Japonsku přijaly vyhlášky zakazující jakékoliv firmě nebo člověku být s členem nebo aktivitou jakuzy spojován,“ líčí probační úředník ministerstva spravedlnosti Noboru Hirosue.
„Zákony jsou navržené tak, aby jakuzu úplně izolovaly od společnosti,“ dodává Hirosue s tím, že to mimo jiné znamenalo, že členové organizace si už nemohli otevírat bankovní účty, pronajímat domy či získat jakékoliv pojištění nebo smlouvu u mobilního operátora.
„Kromě členů to omezilo také jejich rodiny,“ líčí Garyo Okita, jenž roku 2014 opustil největší syndikát v zemi Jamaguči-gumi. Změna vedla mimo jiné k předčasným odchodům šéfů organizace do důchodu.
„Zákon měl na svět jakuzy zásadní dopad,“ líčí Okita, který se nyní živí psaním knih a dohlížením na filmy o japonských ganzích.
První legální zaměstnání v šestapadesáti
Motihiša Nakamiza po opuštění Kudo-kai v roce 2011 nastoupil ve městě Hakata nedaleko Kitakjúšú do realitní společnosti svých rodičů. Po třiceti letech v jakuze to bylo jeho první legální zaměstnání. Měl ale vzácné štěstí, neboť místní předpisy zakazují někdejším členům řadu činností.
Po dobu pěti let od opuštění jakuzy si například nesmí otevřít bankovní účet ani podepsat smlouvu o pronájmu.
Vládní data ukazují, že z členů organizace, kteří svůj odchod v letech 2010 až 2018 nahlásili policii, našla zaměstnání jen tři procenta z nich. „Nenajdou práci, a tak se vrátí k jakuze nebo jinému gangu,“ líčí Hirosue.
„Když opustíte jakuzu, prvních pět let nejste jako ostatní. Lidé často mluví o tom, že začínají něco od nuly, ale my začínáme od minusu a pracujeme směrem k nule,“ říká šestapadesátiletý Nakamizo, jenž nyní najímá bývalé členy do své společnosti v rámci vládního programu.
„Prvních pět let zvládne jen deset procent z nich, zbytek obvykle skončí návratem ke zločinu. Společnost by jim měla dát lepší šanci,“ myslí si.
Také kuchař Nakamoto patří k těm šťastnějším. Bistro otevřel před uplynutím pětiletého limitu jen díky tomu, že si vybudoval s místní komunitou skvělý vztah – zpočátku sbíral odpadky na ulici a dobrovolně se hlásil na jakoukoli pomoc. O své minulosti mluvil s lidmi otevřeně.
Úředníci nakonec jeho žádost o otevření restaurace předčasně schválili. „Nemůžete pět let čekat, až k vám lidé přijdou a pomohou vám. Tak se nic nezmění. Musíte jít a oslovit je jako první,“ uzavírá Nakamoto.
