Moldavskou opozici jste se snažil přimět k tomu, aby zasedla s vládou k jednacímu stolu. Ta to ale odmítá. Jaké je řešení sporu a co pro něj může udělat EU?
Nikoho jsem k ničemu nenutil. Opozice odmítá sedět u jednoho stolu s prezidentem, protože se důvodně obává, že celá ta akce nesla stopy dlouhé přípravy. Naopak jsem nabádal obě strany k tomu, aby našly úroveň, na které jsou schopny zahájit jakýkoli dialog. Pokud chtějí společnou vyšetřovací komisi, tak jim nezbývá nic jiného. Vyjádřil jsem také znepokojení EU ve vztahu k plánovanému projektu Východního partnerství. Moldavské události komplikují nejen účast Moldavska v projektu, ale fakticky evropské směřování, protože události mají hlubší kořeny.
Mohou mít události v Moldavsku vliv na summit Východního partnerství třeba v tom, že některé státy EU na schůzku nedorazí?
Od prvních minut po pádu vlády říkám, že české předsednictví je téměř nenávratně pokažené v tom smyslu, že jsme ztratili jistou vyjednávací sílu a také určitý kredit, který jsme během prvních tří měsíců získali. Nepochybně se to projeví i na těch posledních summitech za mé vlády. Budeme apelovat na kolegy, aby do Prahy dojeli, ale domnívám se, že bude velká nechuť speciálně u francouzského prezidenta. Východní partnerství trpí tím, že většina zemí, které by se měly účastnit toho projektu, prožívá v posledních měsících bouřlivý vývoj. Ať už je to Ukrajina, Gruzie nebo poslední události v Moldavsku. Já na žádné náhody v této oblasti nevěřím. Prospívá to tomu, komu se Východní partnerství nelíbí a to je Ruská federace.
Co se stane, kdy v Evropské unii převládne názor, že není dobré pokračovat v akčním plánu s Izraelem?
Toto vyjádření Benity Ferrero-Waldnerové (evropská komisařka pro vnější vztahy pozn. red.) pokládám za typický příklad arogance Evropské komise. Politicky odpovědná je právě Evropská rada. Já si nepamatuji, že by se mnou Benita Ferrero-Waldnerová nebo José Manuel Barroso konzultovali otázku akčního plánu mezi EU a Izraelem. Vyjádření komisařky beru jako slova, která v této chvíli nemají politický charakter a nejsou politickým rozhodnutím Evropské rady. To, že se pozastavila práce na akčním plánu, je pravda, protože vlastní práci vykonává právě komise. Rozhodnutí o případném zastavení práce na akčním plánu ale musí padnout na Evropské radě. V tomto smyslu paní komisařka lehce překročila svojí kompetenci.
Po představování priorit českého předsednictví v Evropském parlamentu jste zmínil jako možnost pro mír na Blízkém východě ustavení silného palestinské státu. Nová vláda Benjamina Netanjahua ale dala mírovému procesu mnoho podmínek. Nabízíte ještě jiné řešení?
Netanjahu se vyjadřoval velmi opatrně a sám v diskuzi navrhoval několik variant dalšího vývoje. V jeho slovech jsem cítil: Když půjdeme na koncept dvou států, tak chceme podržet i filozofii two countries, two people. Palestinská samospráva bere jako samozřejmost, že nový palestinský stát bude arabský. Bude ale muset zcela jasně deklarovat, že dodržuje rezoluci z roku 1947 a uzná Izrael jako stát židovský. To neznamená, že by na území tohoto státu nemohli se stejnými právy žít uprchlíci nebo původní obyvatelé. Hlavním úkolem mezinárodního společenství je udržovat tlak na mírový proces, zajištění bezpečnosti a samozřejmě podpora sociálního a ekonomického rozvoje palestinského území. Rozumím tomu, že se stávající izraelská administrativa staví ke vzniku dvou států za současných podmínek odtažitě.
TOPOLÁNKOVA CESTANepodpořím restrikce vůči Izraeli, zakončil cestu Topolánek |
V poslední době se často objevují spekulace o izraelském útoku na Írán. Prezident Peres tuto možnost vyloučil, ale zdroje z armády tvrdí, že je židovský stát na tuto možnost připraven.
Hrozba případného přímého zásahu tady existuje, i když ji nevidím v té nejbližší době jako reálnou. Při vyjednávání s Íránem existují dvě cesty - hardpower, tedy hrozba přímého zásahu a soft power, tedy vyjednávání a to nejen za účasti mezinárodního společenství, ale i arabského světa. To je i taktika nové washingtonské administrativy. Pokud by se Írán svého zbrojního jaderného programu vzdal, tak by to znamenalo velký úspěch pro celé mezinárodní společenství. Do té doby je na spekulace typu použití síly ještě čas. Takto jsem to vnímal i z diskuzí s izraelskou administrativou.
Benjamin Netanjahu pochválil Česko za to, že během antisemitských poznámek íránského prezidenta Ahmadínežáda jeho zástupci opustili sál konference OSN proti rasismu.
My jsme byli ve velmi složité situaci. Jako Česká republika bychom se té konference ani nezúčastnili, což byl můj původní návrh. Jako předsednická země jsme vydrželi až do doby projevu, potom jsme samozřejmě jako řada dalších demonstrativně odešli. Na rozdíl od mnohých jsme se nevrátili, což pokládám za správný postup.
Sedět ale zůstali například Turci. Nemůže to zhoršit jejich vztah s Izraelem a jejich snahy o členství v EU?
Turecko sehrává v regionu důležitou roli při řešení blízkovýchodního konfliktu, ale jeho pozice je komplikovaná. To, že Turecko zůstalo sedět na konferenci, není zdaleka tak překvapivé, jak by se někomu mohlo zdát, protože ta dnešní administrativa, premiér, vláda, prezident, muslimská je. Skutečnost, že je režim částečně sekularizovaný, hlavně díky armádě, a je pozitivně nakloněný evropské integraci, je jiný problém. Při pohledu na to, kde se Turecko geopoliticky nachází, jaké má vazby a jakým hrozbám čelí od sousedů v zahraničí, není ten postup překvapivý.
Sešel jste se i s představiteli palestinské samosprávy. Ve středu současných problémů je ale Hamas, který ovládá pásmo Gazy a na něj nemají představitelé Fatahu žádný vliv. Jak mluvit s Hamasem?
Domnívám se, že řešení Hamasu je řešení Íránu. Pořád platí věta, kterou řekl jordánský král Abdulláh II.: Íránci budou o palestinské území bojovat do posledního Syřana a Sýrie bude o toto území bojovat do posledního Palestince. Dokud Hamas nesplní některé podmínky, tak není organizací, se kterou by mezinárodní společenství mělo nebo dokonce smělo vyjednávat. A to, že se vyjednávání ujímají některé arabské země a vytvářejí tlak na Hamas, je dobře. Existuje tady nicméně velká hrozba, že v lednových volbách na území palestinské samosprávy může dominovat Hamas. Proto i palestinská samospráva potřebuje úspěch a garanci vzniku palestinského státu. Domnívám se, že Hamasu je třeba odříznout finance i dodávky zbraní, izolovat ho a oslabit, aby ve volbách vyhrály umírněné síly.
Česká republika má tradičně dobré vztahy s Palestinci i Izraelem a do toho mnozí vkládali naději i během předsednictví. Využilo Česko tento svůj potenciál?
Jsem velmi spokojený s tím, že EU pod vedením Česka začala i v blízkovýchodním kvartetu (USA, Rusko, EU a OSN) hrát daleko významnější roli než tomu bylo v minulosti. Kromě role finanční nebo moderátorské vstupujeme aktivně i do řešení problému. To není jenom naše zásluha. Může za to daleko větší pocit rizika krachu blízkovýchodního procesu zejména ve vazbě na Írán a také určité vakuum v době, než nastoupila nová americká administrativa. Nejsem spokojený s tím, že se díky konfliktu v Gaze zhatil summit EU-Izrael, který jsme plánovali. Myslím ale, že naše role se všemi výhradami k naší velikosti nebo síle mandátu, byla během půlroku velmi významná.
