Po dvou hodinách v téměř nikdy nekončící dopravní zácpě vystupujeme z taxi, které více než cokoli jiného připomíná vrak. Na místě zvaném Shodor Ghat v srdci staré Dháky, v místě nepřetržitého chaosu, neustále pulzující masy lidí a zboží této více než dvanáctimilionové megapole.
Za deset taka (bangladéšská měna, 10 taka je asi 2,5 koruny, pozn. red.) nás jeden z mnoha převozníků převáží na druhý břeh řeky Buriganga. Ještě před šedesáti lety v této řece žil unikátní druh říčních delfínů. Dnes má voda lesklou černou barvu a svou konzistencí připomíná olej. Vrší se v ní kupy odpadků, opodál plave nafouklá mrtvola psa.
Druhý břeh působí ještě o něco chudším dojmem. Hlavní dominantou jsou kovové skelety několik pater vysokých vyřazených lodí, ze kterých dělníci zavěšení na lávkách centimetr po centimetru oškrabávají rez.
Dětská práce v Bangladéši zakázána. Realita je jiná. Aby rodiny přežily, musí pracovat i ti nejmladší.
Kvůli nim tu však nejsme. Jsme tu, abychom našli jednu ze stovek textilních továren rozesetých po celé Dháce. Pro neznalého pozorovatele jsou neviditelné. Typická výrobna hotových textilních výrobků, tzv. ready made garments, se nachází ve vysoké budově připomínající činžák, většinou absolutně technicky nevyhovující provozu. Nezřídka jsou na budovu projektovanou původně na čtyři patra načerno přistavěná patra další, což byl i případ budovy Rana Plaza na předměstí Savar, která se 24. dubna sesunula s více než třemi tisíci lidmi uvnitř.
Dětská práce je oficiálně zakázaná. Realita je jiná
Nemáme žádné povolení a nevíme, jak bude vypadat ostraha, ani jak na nás budou reagovat lidé uvnitř. Ale máme štěstí. Ostrahu tvoří jediný člověk. Vyhublý pán v bizarních maskáčích, neurčitelného věku a betelovým úsměvem. Nestíháme se na nic zeptat, mrkne na naše foťáky a okamžitě nás vede nahoru do horních pater. První, co nám ukazuje, jsou praskliny ve zdech, schodech i na stropě. Jedna dlouhá se nepřetržitě táhne v podstatě celou budovou a de facto ji dělí na dvě poloviny. Sami pro sebe si říkáme, že takto nějak to možná začínalo i v Rana Plaza.
Kromě místností, kde se pracuje, je budova v podstatě prázdná. Je to vlastně jen temný, vlhký, betonový skelet. Když ale vstupujeme do kterékoli z desítek přeplněných dílen, nacházíme obrovský kontrast vzhledem k prostředí. Vítají nás usměvaví, příjemní lidé, kteří nám okamžitě uvolňují lavice k sednutí, otáčí na nás vrzající větráky a nabízejí vodu.
Další velké překvapení je, kolik vidíme pracujících dětí. Dětská práce je v Bangladéši oficiálně zakázaná, ale mnohé rodiny žijí v takové existenční tísni, že pokud má jejich dítě možnost přivýdělku, je to všemi považováno za šťastnou okolnost a je to normální. V zemi, kde trpí podvýživou 25 procent dospělých a 40 procent dětí do pěti let a kde mnohé platy nestačí ani na jídlo, se ani není čemu divit.
Praxe je taková, že zkušenější pracovníci je mají na starost a učí je řemeslu. Děti za to dostanou, pokud jsou šikovné, nějaké peníze, ale hlavně až dosáhnou věku, kdy mohou být oficiálně zaměstnané, budou už zručnými pracovníky s letitou praxí.
V továrně se pracuje, jí i spí
Nejstarší v této místnosti je pan Babu. Babu pracuje v oděvním průmyslu 19 let, z toho sedm v této budově pro firmu vyvážející převážně do Indie, Malajsie, USA a na Střední Východ. Pracovat začal, když mu bylo deset. Není ženatý a bydlí s rodiči a třemi sourozenci padesát kilometrů od Dháky, což je dobré, protože může domů zajet minimálně jednou za 14 dní.
"Spím spolu s dalšími v továrně. Při šestnáctihodinové pracovní době to ani jinak nejde," říká Babu.
Textilní továrny jsou často v domech, které byly projektovány na bydlení. Případně je někdo přistavěl na už tak zdevastované objekty. Stavby tak neustále pracují, praskliny jsou všude.
Všichni přespávají na tmavých a špinavých chodbách, na přikrytí mají jen tenké deky. Hlavní problém představují kolonie štěnic, které jim moc spánku nedopřejí. V budově pracuje přes dva tisíce lidí a jsou prý jako rodina. Znají se navzájem pravděpodobně lépe než se svými vlastními příbuznými, protože dovolená je pouze neplacená. Jakkoli mizerné důchodové nebo zdravotní pojištění patří do říše fantazie.
"Pracujete sedm dní v týdnu. Šest dnů máme pracovní dobu od šesti ráno do deseti, jen v pátek je kratší, od devíti do jedné," vypočítává Babu. Dodává, že mzda se počítá podle úkolu a on má na starost sešívání pánských košil nachystaných od střihačů. Za jednu košili dostane 12 taka (2,8 koruny).
Dřina za 1 570 korun měsíčně
Říká, že za šestnáctihodinový pracovní den si pracovníci průměrně vydělají 350 taka (82 korun). Za 2 000 taka má na měsíc zaplacená tři jídla denně, která v podstatě pořád tvoří suchá rýže a vejce. Dalších 300 taka musí platit měsíčně každý zaměstnanec na provoz generátoru, výpadky jsou tu na denním pořádku.
"Za 150 taka za měsíc se mohu jednou denně vysprchovat," doplňuje. Průměrný měsíční příjem po zaplacení stravy, elektřiny a používání sprchy je asi 6 600 taka (cca 1 570 korun). Naše životní úroveň a příjmy mu připadají stejně neskutečné jako nám ty jejich.
Pracovat začínají už kluci v deseti letech. Za pár let nasbírají dost zkušeností, aby povýšili. Tedy pokud budou mít štěstí.
Babu by si přál, aby západní firmy z Evropy a USA řídily továrny přímo. Věří, že by se po odstavení lokálních majitelů továren zlepšilo alespoň pracovní prostředí a bezpečnost práce. Vzhledem k tomu, že většina bossů, pod které továrny spadají, je přímo či nepřímo napojena na současný politický systém, není jeho přání příliš reálné.
Otázkou také je, zda o něco takového mají zahraniční firmy vůbec zájem. S názorem, že za současnou mizérii v tomto průmyslu mohou převážně sami Bengálci, se nesetkáváme poprvé. Pravda je samozřejmě někde uprostřed (pro zájemce o tuto problematiku doporučujeme knihu Naomi Klein - Bez loga, která podrobně popisuje zaměstnanecké praktiky nadnárodních korporací v zemích třetího světa, pozn. autorů).
Nutno podotknout, že lidé v továrně, kterou jsme navštívili, byli za svou práci šťastni. Bangladéš je extrémně přelidněná země a mít práci, ať už jakoukoli, umožňuje lidem zařadit se přinejhorším mezi ty chudé a ne mezi ty úplně nejchudší.
Tady máte roušku kvůli zápachu a čokoládový dortík
Druhý den se vydáváme na místo neštěstí v Savaru. Záchranáři z ruin továrny do nedělního rána vytáhli víc než 610 obětí a nevylučují, že se počet ještě zvýší. Tregédie se stala kvůli bezohledností ze strany vedení továrny. Přestože se v osmipodlažní budově Rana Plaza objevily trhliny ve zdech a byla 23. dubna nařízena okamžitá evakuace a uzavření budovy na neurčito, byli následující den všichni zaměstnanci přinuceni se vrátit. Jinak by nedostali výplatu, případně by je čekal vyhazov (o záchranných pracích čtěte zde).
Ve zřícené továrně se šilo i pro polskou společnost Cropp. Její výrobky seženete i v Česku. Cena jedné košile představuje téměř polovinu měsíčního výdělku běžného zaměstnance bangladéšské textilky.
Několik našich místních přátel nás varovalo, že do Savaru míříme zbytečně, místo má pod kontrolou armáda a jednotky RAB (Rapid Action Batalion), navíc jsme cizinci, kteří sem vůbec nesmějí.
Na místě zjišťujeme, že situace je zcela opačná. Oblast sice opravdu kontroluje armáda, ale hlavně proto, aby zabránila chaosu a výtržnostem, které hrozily v prvních dnech po tragédii. Vojáci také zajišťují, aby mohly záchranné práce probíhat co nejefektivněji. Míra jejich ochoty vůči nám je překvapující. Západní vizáž prostě funguje v Bangladéši jako vstupenka a místní jsou k cizincům neskutečně vstřícní.
Dostáváme helmy a přichází vysoký muž, který se vynikající angličtinou představí jako brigádní generál Azmal. Zve nás do svého stanu, kde prý odpoví na všechny naše otázky. Při odpovědi na otázku odkud jsme chvíli zaváhá, ale potom s úsměvem dodá: "Czechoslovia".
Přichází voják a podává nám roušky proti prachu a zápachu (minulou noc vynesli ze sutin několik desítek těl) a hned poté čokoládový dortík.
Záchranné práce ve zřícené továrně má na starost brigádní generál Azmal. Cizinci dostanou při návštěvě roušku proti zápachu a čokoládový dortík.
Údaje o pohřešovaných se různí. Nikdo nezná přesný počet lidí v budově v okamžiku tragédie. Armáda zřídila svou vlastní komisi, která se s pomocí příbuzných pohřešujících své blízké snaží sestavit vlastní databázi. S nalezením dalších přeživších se už moc nepočítá. Poslední kontakt s lidmi uvnitř sutin byl naposledy před dvěma dny. V pátek byla nasazena těžká technika. Do té doby to nebylo možné kvůli riziku dalšího zřícení trosek budovy.
Záchranáři se nicméně pokoušejí postupovat co nejopatrněji a vyzvedávat těla pokud možno co nejvíc v celku, aby mohla být pohřbena podle muslimských zvyků.
Další desítky mrtvých
Vojáci nám povolují si místo vyfotografovat, jako cizinci však musíme dbát zvýšených bezpečnostních opatření a nepřekračovat prostor vymezený páskou. Je to pro naši bezpečnost. Příkaz se posléze ukáže jako zcela zásadní.
Zhruba za deset minut bagr pravděpodobně naruší jeden z nosníků levého torza budovy a ta se během několika sekund sesune k zemi a zahalí celou oblast do oblaku prachu. Jako zázrakem trosky nezavalí nikoho ze záchranářů a bez zranění vyvázne i řidič. Obrovský bagr ovšem rázem vypadá jako zmačkaná plechovka od piva. Práce po několika minutách pokračují dál.
Po cestě zpátky míjíme dav přihlížejících lidí. Někteří z nich stále drží fotografie svých pohřešovaných blízkých. Je jich ovšem výrazně méně než jsme viděli na fotografiích z předchozích dnů. Druhý den dostáváme zprávu, že záchranáři vyprostili předchozí noc dalších více než padesát těl.
Můžeme jen doufat, že tragédie takovýchto rozměrů spustí nějaké skutečné akce pro zlepšení podmínek práce v textilním průmyslu, kterým se Bangladéš tak pyšní.
3. května 2013 |
