Jednu z nich obývá Alexander Boris Holar, rozený jako Dalibor Valoušek, s manželkou. Mají jednopatrový dům se dvorem a zahradou. Vzadu je ještě jeden menší domek, ve kterém žije mladší syn. Starší má dům o kousek dál.
Velitelem vyzvědačů pro případ války
Tento Čech byl součástí velké invaze sovětských nelegálů na severoamerický kontinent. Když FBI zatkla v roce 1951 Williama Fishera, který vystupoval jako Rudolf Abel, postrádali tam Sověti výraznější vyzvědačské osobnosti. Vzápětí jich několik do USA poslali, ale žádný se neosvědčil, někteří se dokonce sami přihlásili na policii.
V roce 1957 rozhodlo vedení sovětské rozvědky, že vyšle několik nelegálů do USA a Kanady jako uprchlíky z Německé demokratické republiky. Na podzim 1959 zinscenovala útěk do Spolkové republiky Německo první manželská dvojice, známá jako Konov a Emma, která o čtyři roky později zakotvila v USA. Ve stejném roce se usadili v Kanadě Nikolaj Bitnov-Albert s manželkou Gerou, kteří měli francouzské a belgické pasy.
Sedm měsíců před tímto párem přijeli do Kanady Valoušek-Herrmann se ženou jako občané SRN. Po nich tam dorazili Gennadij Bljablin-Bogun s manželkou Lenou, rovněž Anatolij Ruděnko-Rybakov, všichni se západoněmeckými pasy.
KGB plánovala, že v letech 1969 - 1975 zřídí deset nelegálních rezidentur ve Spojených státech, po dvou v Kanadě a Mexiku, po jedné v Argentině, Brazílii, Chile, Uruguaji a Venezuele. V případě vypuknutí války či jiných velkých konfliktů mělo vzniknout pět strategických komunikačních rezidentur: dvě v USA, jedna v Kanadě a dvě v Latinské Americe. Valoušek-Herrmann, který se z Kanady přesunul do oblasti New Yorku, měl vést toto podzemní velitelství na východním pobřeží Spojených států.
Nástup do tajné služby
V březnu 1955 dostal velitel brigády Pohraniční stráže příkaz, aby poslal na ministerstvo vnitra do Prahy vojáka základní služby Dalibora Valouška. Tam se ho vyptávalo osm mužů na jeho názory na život, na socialismus a komunismus. Většina z nich byli Rusové.
Před půldruhým rokem ukončil Valoušek s červeným diplomem studium mezinárodních vztahů na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 okouzlilo jeho otce Josefa Valouška ve Zdounkách u Kroměříže na jižní Moravě vítězství Rudé armády na východní frontě a komunistické myšlenky o sociální spravedlnosti natolik, že vstoupil do KSČ. Šestnáctiletý Daša ho následoval.
Třebaže otec předal soukromý fotografický ateliér výrobnímu družstvu, kádrováci pohlíželi na chlapce jako na synka ze živnostnické rodiny. Civilisté na ministerstvu vnitra chtěli vědět, jestli Valouškovi tahle diskriminace na fakultě nevadila. Ale mladík nezahořkl, viděl to v jiném světle.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě. |
V květnu si ho opět zavolali do Prahy: Strana tě vybrala pro práci v tajné službě. Zpravodajský důstojník Jenda mu dal v Praze klíč od pěkně zařízeného bytu, peníze na útratu a novou občanskou legitimaci na jméno Libor Novotný. V příštích týdnech se setkával v jedné vile s různými důstojníky tajné služby, kteří ho zasvěcovali do základů ilegální činnosti.
Po několika týdnech mu oznámil jeho nadřízený: Pojedeš do NDR, aby ses zdokonalil v němčině. A potom možná do západního Německa, kde budeš sledovat neonacisty. V sovětském vojenském městečku poblíž Halle uvítal mladíka 1. září 1955 major KGB, který se ho dostal na starost. Na staroslavné místní univerzitě zařídili Sověti mladému muži studium němčiny a zvyklostí německého života.
Legenda, pod kterou se představoval, zněla: Jsem ruský obchodní úředník narozený v Československu, teď se musím doučit německy. Pas měl na jméno Viktora Vasiljeviče Vlasaka. Kromě toho pravidelně chodil na instruktáže ke KGB na vojenském velitelství v Karlshorstu u Berlína. V listopadu předali Češi Valouška Sovětům.
Zrod nelegála Herrmanna
Po ukončení studia mu řekl major: Začneš se podepisovat pseudonymem Douglas. A protože spolu budeme pracovat dlouhý čas, já budu pro tebe Alex.
Jednoho dne potkal Daša v univerzitní knihovně dívku, která ho zaujala. Navázal s ní hovor a pak ji pozval na skleničku vína. Inge Jürgenová pocházela ze Sudet. Třebaže její rodiče nenáviděli Hitlera, museli se i oni po válce z Československa vystěhovat. Inge věří v komunistickou budoucnost. Na univerzitě studuje ruskou literaturu a slovanské jazyky.
Mladík oznámil majorovi, že si chce vzít německou dívku. Důstojníci KGB ji a její rodinu prověřili a dali mu souhlas. Také Inge se může stát naší vyzvědačkou!
Ve válečných archivech objevili pracovníci centrály, že existoval Rudolf Albert Herrmann, narozený 22. dubna 1925 v Sudetech, který sloužil u německého pomocného pracovního praporu. Tento útvar zničila Rudá armáda v roce 1943 u Stalingradu. Pak se domluvili na krycí legendě: Za války sloužil v Praze jako řidič Todtovy organizace. Byl zraněn, všichni členové jeho rodiny zahynuli.
Valoušek-Herrmann strávil v Drážďanech a Magdeburgu mnoho dnů, aby si obě města vtiskl do paměti. Seznámil se s prací v konzervárně a v knihkupectví. Z fotografií si musel zapamatovat podobizny svých údajných spolupracovníků, stejně jako jejich životopisy, příhody ze společné práce, z návštěv hospod, restaurací a biografů, smrt kamarádů na frontě.
Inge se přeměnila na Ingeborg Mörkeovou, narozenou 10. února 1931 ve Štětíně. Dostala dokumenty dívky, která zahynula s celou rodinou v roce 1944.
Instruktoři trvali na tom, že by měl být Herrmann zaměstnán u nějaké soukromé firmy. To bude pro tvoji budoucí činnost na Západě výhodnější! V lednu 1957 si našel místo v obchůdku s motoristickými potřebami Güntera Steina, vášnivého nacisty. V téhle rodině nasával Herrmann nacistický slovník, ideologii, argumenty, pověsti a písně.
Rudolf a Ingeborg měli svatbu 16. ledna 1957. V říjnu se jim narodil syn Peter.
Uprchlík z Východu
Dne 26. listopadu 1957 Douglas vyrazil jako uprchlík z Východu přes vnitroněmecké hranice. Ubytoval se v hotýlku poblíž Stuttgartu. Náhodou se seznámil se starým pánem, který vlastnil textilní továrnu v bavorském Ichenhausenu, a nabídl mu místo. Po domluvě s velitelstvím přijal a přivezl si tam ženu s dítětem.
Avšak prací v továrně by se uvázal na jedno místo a nemohl by podle pokynů centrály přejít jinam. Proto se továrníkovi po čase omluvil: Necítím se na ředitele... Ten pochopil a pomohl mu, aby si koupil malý zásilkový obchod. S centrálou si Douglas vyměňoval depeše jednou za měsíc. Občas jí poslal i studii o nějakém politickém problému. Na Silvestra 1960 se dověděl o svém povýšení na kapitána.
Koncem února 1961 dostal rozkaz: Jako turista navštivte Kanadu a USA. Zjistěte, jestli byste tam mohli žít. Po roce příprav odletěla rodina do Montrealu. Nejdřív koupili na okraji Toronta byt. Zato volný obchod s fotoaparáty nenašli. Museli se spokojit s lahůdkářstvím. A jako se naoko stali loajálními západními Němci, tak se snažili být i loajálními Kanaďany.
Jejich lahůdkářství se brzy stalo vyhledávaným dostaveníčkem přistěhovalců z Německa. Nejen proto, že paní šéfová dělala typicky německé saláty a pekla chleba, ale i kvůli starým nacistickým válečným písním z desek, které podmalovávaly atmosféru bistra. Brzy všichni znali tento podnik jako „Rudi the Nazi“.
Vyzvědač se musel přetvařovat – to je součást tohoto povolání. „Musel jsem úplně vytěsnit komunistickou ideologii ze svého myšlení,“ vyprávěl. „Když jsem ráno vstával, cítil jsem se jako Rudi Herrmann, nikdy ne jako Valoušek. Dělal jsem to kvůli svému velkému cíli – kvůli podpoře světové proletářské revoluce. Bez tohoto pomyšlení bych to nezvládl. Byla to velká duševní a fyzická oběť.“
V prosinci 1963 se Herrmannům narodil druhý syn – Michael. Inge musela vysadit. A protože by Rudi sám lahůdkářství na dosavadní úrovni neudržel, se ziskem je prodal. Umí filmovat, začne natáčet obchodní a propagační filmy. Stane se pánem svého času, bude jezdit po celé zemi.
Moskevská centrála, kterou tajně navštívil na jaře 1964, jeho úmysl schválila. Pracoval na částečný úvazek pro torontskou televizní stanici CBC. Během roku získal pověst člověka, který umí dělat dobré filmy bez ohledu na čas. Do Moskvy poslal Douglas charakteristiky několika desítek zajímavých lidí. Přesto ho centrála napomínala, aby se víc věnoval činnosti zpravodajské než filmařské. Vždyť v případě nutnosti budete muset převzít agenturní sítě!
V únoru 1967 dostali manželé kanadské občanství. „Moc mě to nadchlo,“ přiznával později. „Byl jsem Kanadě za to vděčný. Kanada byla velice liberální země – vždyť tam ze Spojených států prchaly stovky kluků, kteří nechtěli jít do armády, aby bojovali ve Vietnamu.“
Vzápětí přišel šok. Centrála Herrmannovým nařídila: Udělejte všechny nezbytné přípravy k získání amerického víza a k přestěhování do USA!
Manžele to rozladilo. Kanadu si zamilovali, získali přátele a postavení. Mysleli si, že Herrmann se tam stane nelegálním rezidentem, ale místo toho pro ně byla tato země jenom přestupní stanicí. Ve Spojených státech bude práce mnohem nebezpečnější než v Kanadě.
Konečná stanice
Rozkaz zněl: Usaďte se v oblasti New Yorku, nikoliv v centru, ale v jeho okolí. Douglas si vyložil požadavek centrály po svém: Kdyby začala atomová válka, velkoměsto se stane jedním z prvních cílů, a my bychom měli přežít aspoň několik dnů. Vhodný objekt našel asi pětadvacet kilometrů severně od hranic New Yorku u městečka Hartsdale. V létě 1968 se tam přestěhovali.
Mezitím se v Paříži sešel se svým řídícím důstojníkem Pavlem Lukjanovem. Ten mu dal nové direktivy: Měl bys získat opět dobré společenské postavení, protože s tebou znovu počítáme jako s nelegálním rezidentem – v případě konfliktu převezmeš řízení všech našich vyzvědačů. I nadále vyhledávej lidi pokrokového smýšlení a posílej nám jejich charakteristiky. A jako úkol navíc bys měl proniknout mezi pracovníky Hudsonova institutu v New Yorku, který patřil mezi nejdůležitější politologická centra v USA, jimž se říká „myšlenkové tanky“.
V New Yorku založil Herrmann firmu Documatic Film. Kanadští přátelé mu dohodili první zákazníky. Dokonce začal spolupracovat na filmové biografii senátora Edmunda Muskieho, demokratického kandidáta na místo viceprezidenta USA. V březnu 1969 centrála Herrmannovi přikázala, aby napsal anonymní dopis. Vlastenec má varovat Kennedyho kosmické středisko NASA na Floridě: Před příštím letem Apolla s lidmi hrozí sabotáž.
Třebaže Herrmannovi žili jako blahobytní Američané, získali si nové přátele a cestovali, pořád se cítili jako na bitevním poli. Nadšení pro socialismus z nich nevyprchalo ani po takových tragédiích, jako byly sovětské invaze do Československa a Afghánistánu. Naopak začínali mít strach, aby z jejich Petera nevyrostl čistokrevný Američan, který by si nedovedl představit jiný život, než jaký vedou jeho kamarádi, člověk, jemuž by byl socialismus cizí.
Když na jaře 1974 rozstřílela armáda prezidentský palác v Chile a prokomunistický prezident Salvador Allende spáchal sebevraždu, požádala Moskva Douglase, aby se tam zajel a obhlédl situaci. Vzal s sebou syna Petera a při zpáteční cestě mu prozradil, že není německým nacistou, nýbrž Čechem a sovětským vyzvědačem. Nechceš také pracovat pro vítězství socialismu? Peter přisvědčil. V létě vzal Douglas syna do Moskvy, kde ho přijali do řad KGB jako nelegála pod krycím jménem Erbe.
Pod kontrolou FBI
Začátkem května 1977 Herrmanna zatkla americká tajná policie FBI. Rudi, my o vás víme všechno. Víme, pro koho pracujete. Víme o Inge. Víme o Peterovi. Víme o vás několik let. Máme důkazy: fotografie, dokumenty, materiály. Všechny druhy důkazů. Jestli chcete, můžeme vám něco z toho ukázat.
Máte dvě možnosti. Buď se necháte zavřít a stanete před federálním soudem. Ten vás pošle na dlouhou dobu do vězení. A nejen vás, nýbrž i Ingu a Petera, kteří se rovněž provinili. Jestliže odejdete do vězení, vašeho Michaela musíme dát do dětského domova, protože nemáte příbuzné.
A potom je druhá možnost – začnete s námi spolupracovat proti KGB. Jestliže se osvědčíte, můžete vy a vaše rodina zůstat navždy ve Spojených státech. Přestěhujeme vás, dáme vám novou identitu a zajistíme vaši bezpečnost. Pro vás válka skončila. Když nebude souhlasit, okamžitě zatkneme také vaši ženu a staršího syna za špionáž.
Nakonec přikývl, nic jiného mu nezbývalo. Ale měl dvě podmínky. Nebudu muset nikoho zabít! A za druhé nevezmete mi mou víru – jsem komunista a vždycky jím budu! Agenti FBI se mu vysmáli. Přehled a podrobnosti o jejich stycích, které policisté znali, Herrmannem otřásly – nemá šanci něco zapřít. Zdejší kontrašpionáž hluboce pronikla do všech operací, které KGB na území USA dělala.
Od té doby pracoval Herrmann jako dablér ve prospěch FBI. Její agenti připravovali jeho zprávy pro Moskvu, odpovídali na otázky. V prosinci 1978 KGB povýšila do hodnosti plukovníka a vyslovila mu uznání za práci. Začátkem září 1957 rozhodlo FBI, že zpravodajskou hru skončí. Mezitím se Herrmann s některými agenty FBI, kteří o ně pečovali, velice sblížil.
Koncem měsíce se celá rodina odstěhovala do San Diega v Kalifornii, tedy do oblasti, kde Sověti mohou operovat jenom velice obtížně. Ostatně s největší pravděpodobností zůstali i nadále pod ochranou speciální jednotky FBI, která se stará o všechny defektory z Východu.
Dostali novou identitu, aby je agenti KGB nemohli ohrozit. „Jméno jsem si mohl vybrat,“ vzpomínal Dalibor Valoušek. „Křestní jméno jsem si zvolil podle svého prvního učitele špionáže – Alexander. A příjmení podle starého českého grafika Holara. Takto jednoduše psané, bez zdvojených písmen, jak je v Americe zvykem. A s těmito dokumenty, které už dávno nejsou tajné, žijeme dodnes.“
V roce 1982 se KGB a československá rozvědka shodly na tom, že Valouška-Herrmanna mohou odepsat. Zradil! Vkladní knížku, na níž mu v Praze ukládaly mzdu, předala pražská centrála sovětskému velvyslanectví. Federální ministerstvo vnitra ho rovněž zbavilo československého státního občanství.
Přesto zůstal myšlenkám komunismu věrný. „Když je manifestace před Bílým domem ve prospěch Kuby nebo Číny, vždycky tam jdu,“ svěřoval se nám. „A s transparentem.“ Domů se Daša Valoušek podíval až v devadesátých letech.
