U zrodu alpinismu v sovětské Kirgizii stál Rudolf Mareček (1888-1970), ten samý člověk, který založil komunistické družstvo Interhelpo a vylákal do těchto dalekých krajů v roce 1925 stovky Čechů a Slováků, aniž by s nimi sám odjel.
Mareček se ovšem pohyboval ve Střední Asii už během bolševické revoluce, utekl tam před narukováním do rakouské armády. V prosinci 1917 ho zvolili předsedou podzemní komunistické strany v Alma-Atě (tehdy se jmenovala Věrnyj) a v březnu 1918 stál dokonce v čele převratu, který tutu část dnešního Kazachstánu přivedl do rukou bolševiků.
V září 1918 jej jako zkušeného kádra a známého dobrodruha vyslali přes hřebeny Ťan-šanu do Číny, aby přesvědčil kyrgyzské uprchlíky k návratu do vlasti. Dva roky předtím se tam totiž uchýlily statisíce Kyrgyzů, kteří utíkali před brutálními odvody do carské armády a dodnes se jedná o největší kyrgyzské národní trauma 20. století. Mareček byl úspěšný, přežil dva přechody přes pětitisícové průsmyky a Kyrgyze přivedl, i když mu omrzly nohy a málem přišel o život.
ExpediceNa expedici v Kyrgyzstánu v září 2024 tým Gulag.cz natáčel materiál pro dokumentární film. Na jeho dokončení nyní badatelé vybírají prostředky na portále Donio. Expedice proběhla u příležitosti stého výročí založení československého družstva Interhelpo. Jejím cílem bylo zmapovat a zdokumentovat to, co o Interhelpu zůstalo v paměti lidí a místa. Snažili jsme se zjistit, co skrývají kyrgyzské archivy o represích: kolika osob československého původu se dotkly čistky 30. a 40. let, kolik z perzekvovaných bylo popraveno a kde byli pochováni. Zkoumali jsme také celkový pohled na represe v Kyrgyzstánu - kde se tam nacházely tábory Gulagu, jaký byl celkový počet obětí a jaká je paměť tamní společnosti na toto období. Uchovat paměť na sovětské represe v Kyrgyzstánu a jejich českou stopu tak můžete pomoci i vy. Za odměnu můžete získat vstupenku na premiéru, expediční merch či pravé kyrgyzské čepičky či kabelky. |
K odjezdu do Kirgizie přesvědčoval i doma
Pak odjel do Československa, kde v první polovině 20. let přesvědčil stovky lidí k odjezdu do sovětské Kirgizie s tím, že tam najdou komunistický ráj na zemi, kde budou moci od základů vybudovat nové živobytí v idealistické komuně Interhelpo. Sám s nimi však v březnu 1925 neodjel a na místo přibyl až po několika letech (dodnes tento moment vyvolává mezi potomky Čechů v Kyrgyzstánu pnutí – byla to zrada, nebo ne?).
Pak se ale v Kyrgyzstánu usadil natrvalo, bydlel na východě země ve městě Karakol (tehdy se jmenovalo Převalsk, protože tam zemřel při jedné ze svých výprav Převalskij, objevitel onoho slavného koňského plemene) a začal se věnovat studiu tamních hor.
K tomu přilákal i svého syna Bořivoje Marečka (1917-2001), který alpinismu propadl na celý život. Jeho dcera Elvíra Mareček dodnes žije v Biškeku, několikrát jsme ji navštívili, během naší výpravy. Nafotili jsme velkou část jejího rodinného archivu a nechali si vyprávět, jak její tatínek Bořivoj chodil do hor kdy jen mohl, všechno měřil a pak trávil dny na kolenou doma na koberci kreslením podrobných map kyrgyzských hřebenů, do té doby nezmapovaných.
Během druhé světové války byl vojenským instruktorem horských jednotek Rudé armády a v roce 1944 sám vstoupil do řad Svobodovy armády. S tou došel až do Prahy, ale narozdíl od mnoha svých spolubojovníků nevyužil tuto možnost, aby se usadil ve své původní domovině.
Naopak se vrátil zpět do sovětské Kirgizie, kde se po zbytek života věnoval výuce na univerzitě, mapování hor, mnoha prvovýstupům a budování infrastruktury horské turistiky. Se svým otcem pojmenovali také desítky vrcholů v Ťan-šanu, vše v duchu tehdejší doby – hora Bolševik, vrchol Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého či vrchol Sovětsko-československého přátelství. Většina se tak jmenuje dodnes.
Velký teror
Velkým parťákem Bořivoje v rozvoji sovětského alpinismu byl další Čech – Vladimír Racek (1918-1980). Jeho tatínek Josef Racek původně pracoval jako zahradník na Hluboké, ale v roce 1913 dostal pozvánku od hraběte Bobrinského, aby se staral o jeho pozemky v Kyjevské gubernii tehdejšího carského Ruska. Ve víru občanské války se narodil Vladimir a rodina byla vyhnána kvůli podezření ze spolupráce s „běločechy“ (tedy našimi legionáři) až do sovětského Turkestánu.
Josef Racek pak zakládal parky v Biškeku (resp. ve Frunze, jak se tehdy město jmenovalo) a jeho syn Vladimír s Bořivojem Marečkem a dalšími desítkami nadšených horolezců pod praporem bolševismu vynášeli Stalinovy busty na ťanšanské vrcholy, pojmenovávali je a budovali první základny horolezců.
V roce 1938 Vladimír Racek stanul v čele Kyrgyzského klubu alpinismu a turistiky. Po válce organizoval řadu výstupů na druhou nejvyšší horu SSSR – pik Pobědy (vrchol Vítězství, dnes byla hora jako jedna z mála přejmenována z komunistického názvu na původní kyrgyzský „Džengiš Čokusu“) ve výšce 7439 m.n.m. Když při jednom z výstupů v roce 1959 zemřeli tři horolezci z jeho výpravy, byl Vladimír Racek dočasně zbaven všech svých funkcí.
Sovětské represe mnohem tvrdšího rázu se nevyhnuly ani otci a synovi Marečkovým. V roce 1938 oba seděli několik měsíců ve vězení a měli štěstí, že je zatkli až ke konci Stalinova Velkého teroru a neskončili na popravišti.
Bořivoj Mareček byl zatčen 13. srpna 1938 na cestě do Moskvy, když na nádraží v Džambulu vystoupil, aby poslal dopis své nastávající. Protože uměl krásně kreslit, načrtl své milé skicu sebe na místním nádraží a strčil ji do obálky. Někdo ho však viděl a udal. Obviněn byl ze špionáže, ale než jeho proces dospěl ke konci, stalinské šrouby trochu povolily a v lednu 1939 byl propuštěn a později rehabilitován.
Po stopách pionýrů
Komunistické ideály otce i syna tato zkušenost však příliš nezviklala. V srpnu 1968 Rudolf Mareček otevřeně podporoval sovětskou invazi a rozčiloval se nad předchozím neblahým vývojem v Československu. Jak dnes říká jejich vnučka a dcera Elvíra – uvěznění otce i děda není podstatnou kapitolou, pojďme se bavit o jejich úspěších, ty je potřeba připomínat, stejně jako slavnou minulost sovětsko-československého přátelství a návštěvy horolezců z bratrského Československa…
Když jsem si na konci srpna udělal solo výstup v národním parku Ala Arča kousek nad Biškekem k ledovcovému jezeru ve výšce 3650 m.n.n (kam jsem ovšem nedošel a experimentálně ověřil, že trpím výškovou nemocí), procházel jsem po stezkách, které před nějakými osmdesáti devadesáti lety prošlapávali tihle čeští pionýři.
Narazil jsem v kopcích i na pomník připomínající zasloužilé místní alpinisty, kde jsou mezi mnoha jinými zvěčnění i oba Marečkové a Vladimír Racek. A když jsem pak různým kyrgyzským horským průvodcům říkal, že jsem Čech, vždycky se rozzářili a českou stopu hned připomněli.
Je opravdu velká. Ale narozdíl od mnoha místních my považujeme za důležité hovořit i o desítkách Čechů a Slováků, co byli v Kyrgyzstánu za Stalina popraveni a posláni do gulagů. Napočítali jsme jich 51 a na místě jsme jim vyrobili improvizovaný pomník. Připomínat je podle nás potřeba obě strany jedné mince.
InterhelpoInterhelpo bylo průmyslové dělnické družstvo, které v roce 1923 v Žilině založila skupina esperantistů a idistů (jazyk ido je reformované esperanto) z tehdejšího Československa, inspirovaná myšlenkami socialismu a komunismu. V jejím čele stál komunistický dobrodruh Rudolf Mareček. Cílem družstva bylo podpořit budování socialistického hospodářství v sovětské Kyrgyzii. V letech 1925 až 1932 odjelo do města Frunze (dnešní Biškek) čtyřmi transporty celkem 1 329 převážně Čechů a Slováků, ale i Maďarů, Němců a Rusínů. Byl mezi nimi i tříletý Alexander Dubček, který zde s rodiči a bratrem strávil osm let. Členové komuny tam vybudovali infrastrukturu, továrny, dílny, elektrárnu, zemědělské podniky nebo školu, klub a domy pro své členy. Úspěchy Interhelpa však brzy upoutaly pozornost vlády, která jeho členy nutila k přijetí sovětského občanství a nakonec zestátnila jejich podniky. Většina komunardů se postupně vrátila do Československa nebo se odstěhovala do jiných částí SSSR. V průběhu stalinských čistek na konci 30. let se mnoho členů družstva, kteří zůstali, stalo oběťmi represí – někteří byli vězněni, jiní deportováni do pracovních táborů Gulagu nebo popraveni. Družstvo bylo definitivně zrušeno v roce 1943. Mnozí z potomků původních družstevníků žijí v Kyrgyzstánu dodnes. |