Jsou očima izraelské armády u hranic země. Sbírají informace, monitorují dění na druhé straně a získané postřehy pak předávají dál. Vyhodnocují zprávy posílané „shora“ a upozorňují na změny v chování sledovaných lidí. Stejně, jako to před loňským masakrem dělaly Izraelky na základnách kolem palestinského Pásma Gazy, tyto vojačky-pozorovatelky dokumentují, co se odehrává na jihu Libanonu.
Mladé ženy kolem osmnácti a dvaceti let zaznamenávají přeshraniční výpady hnutí Hizballáh, které se opět rozhořely krátce po loňském masakru a vyústily až v současnou operaci izraelské armády. Vojačky u Gazy byly loni 7. října první na ráně a palestinští útočníci je buď zavraždili, nebo unesli. Pět žen ze základny Nahal Oz je například dodnes v zajetí Hamásu. Byly to přitom (nejen) ony, kdo velení armády opakovaně upozorňoval, že se „něco“ chystá.
Mami, bude invaze, říkala. Příbuzní vojaček se hádali s „šokovaným“ Netanjahuem |
Nadřízení je však podle výpovědí přeživších ignorovali, poučovali je, že ze svých základen nemohou mít kompletní představu a že nejsou schopné spojit si všechny informace. „Volaly jsme svým nadřízeným, říkaly jsme jim, že brzy zemřeme. Odpověděli nám, že nám nemají koho poslat,“ vzpomíná dvacetiletá Gili Šrvitová, která loni 7. října s pláčem zaznamenávala, jak stovky ozbrojenců strhávají plot, střílí do kamer a vtrhávají na základnu Kissufim.
Podle Šrvitové za tehdejší šok mohla zkostnatělá vojenská byrokracie. Nejvyšší velení, které bylo daleko od frontové linie, instinktivně nedůvěřovalo vojákům na místě a pozorovatelkám, které je podporovaly. „Viděli to, co vidím já, a stejně si mysleli, že to vědí nejlépe,“ podotkla.
A nyní sloužící ženy varují, že se armáda nepoučila a že jim tak kvůli přezíravosti velitelů může hrozit stejné nebezpečí jako vojačkám ze základen na jihu země. „Jsme tu bez ochrany, což je problém nejen pro nás, ale ohrožuje to i naši práci, která je velmi důležitá,“ říká pro list The Washington Post (WP) anonymně jedna z vojaček nasazených u izraelsko-libanonské hranice. „Mí nadřízení nás jen chtějí umlčet. Nechtějí, abychom si za nimi chodily stěžovat, a o to víc nás ignorují,“ popisuje.
„Je to mužská armáda, ve které jsou ‚holky‘ vnímány coby hysterické, ve které velitelé pravidelně říkají ‚jestli budeš posílat ta varování, skončíš ve vězení‘,“ líčí také Gili Yuvalová, která sloužila jako pozorovatelka už na počátku milénia, a to zhruba v době, kdy se izraelská armáda stahovala z Gazy a vládu tam postupně přebíralo hnutí Hamás.
Deník WP uvádí, že o nynější situaci v armádě hovořil se sedmi současnými a bývalými pozorovatelkami a jejich rodiči a pak i s pěti izraelskými vojenskými experty a bývalými i současnými členy tajných služeb. Kromě zakořeněné misogynie, která podle vojaček stále v armádě panuje, ze současného stavu viní i byrokracii a upřednostňování technologií před zpravodajstvím v terénu.
Postupem času navíc Izrael na pozorovatelské jednotky a tradiční zpravodajskou práci začal dávat méně a méně peněz, opustil také praxi sbírání informací přímo od Palestinců v Gaze. „Chtěli být štíhlejší, kvalitnější, aby se nemuseli zabývat všemi těmi tisíci kousky puzzle, které musejí skládat zdroje na místě, což vedlo k nejnižšímu množství zpravodajských informací získaných od lidí v Gaze v historii Izraele,“ říká rovněž anonymně bývalý člen tajné služby Šin Bet. „Až jsme nakonec usnuli,“ dodává.
Ani se s námi nesetkali
S izraelskou severní frontou se pak v posledním roce nakládalo jako s podružnou záležitostí, říkají tamní pozorovatelky. Rakety Hizballáhu přitom vyhnaly z domovů desetitisíce lidí a oficiálním cílem nynější operace na jihu Libanonu je právě to, aby se tam mohly konečně vrátit.
V dubnu, kdy Írán zahájil odvetný útok na Izrael, pak prý pozorovatelkám na severu odmítli poskytovat nejnovější informace a vojačky si novinky musely zjišťovat samy na mobilu. „Je nás sto pozorovatelů. Ale pro něj jsme vzduch,“ říká jedna z tamních vojaček o náčelníkovi generálního štábu armády Herzim Halevim. Ten základnu navštívil v době, kdy Izrael začal přidávat na intenzitě operací proti Hizballáhu. S vojačkami od vysílaček se však prý setkat odmítl.
O své dcery se kvůli tomu všemu nyní bojí i rodiny vojaček. Obrátily se proto na izraelský Nejvyšší soud s peticí, jež žádá, aby byla jednotka převelena dál od libanonských hranic. „Armáda nedělá žádné kroky, aby se ta katastrofa nezopakovala,“ vysvětluje jedna z matek Marganit Erezová. Popisuje, že její dcera spí jen několik hodin denně a slouží dvojité i trojité směny. Žen, které by v této jednotce byly ochotné pracovat, je totiž málo.
Izrael soucit po masakru prohospodařil. A pomohl palestinské věci, říká analytik |
Dveře jejich krytů nemají zámky, protože mají členky armády chránit před raketami, nikoliv střelci. Protokoly se na jednotlivých základnách liší, pozorovatelky tak dostávají zbraně, jen když si o ně samy požádají. Že vojačky u Gazy neměly zbraně, se ostatně podivil i Netanjahu, když se setkal s rodinami zabitých, zraněných a unesených Izraelek.
„Zrovna jsem se ptal Romana (Gofmana, premiérova tajemníka pro armádu, pozn, red.). ‚Byly tam zbraně? Oni neměli zbraně?‘ Zrovna teď. Asi před hodinou a půl... A on řekl: ‚Ne.‘ Já řekl: ‚Jak je to možné?‘“ popsal tehdy premiér, na což mu jeden z účastníků schůzky odpověděl: „Opravdu mi chcete říct, že jste nevěděl, že tam neměli zbraně?“
Na základně jsou nad okny koupelen mříže. Okna jsou přitom jedním z mála míst útěku, jak se ukázalo při útoku Hamásu na základnu v Nahal Oz. A když se ženy ptají na možnou infiltraci radikálů, jsou podle svých slov odbyty nebo se dozvědí, že něco takového se nemůže stát. „Ta arogance a odmítání přijmout odpovědnost, které byly evidentní před sedmým říjnem, jsou očividně stále přítomné,“ varuje zmíněný exčlen Šin Bet.
Mluvčí armády Daniel Hagari už v lednu ujišťoval, že pozorovatelky hrají „jednu z nejdůležitějších rolí v obraně Státu Izrael a tak to bude i nadále“. Armáda je prý odhodlaná napravit selhání, kterého se dopustila při ochraně vojaček u Gazy. Mnohé z nich i s rodinami už tomu však nevěří. „Jsme ochotné udělat pro tuto zemi hodně. Ale IDF porušila svůj základní slib,“ míní Erezová.