Snad žádná země nemá takové zkušenosti s terorismem jako Izrael. Jen od 13. září 2015, kdy se zvedla nová vlna teroristických útoků, do loňského prosince provedli Palestinci nebo izraelští Arabové 169 útoků nožem, 124 palnou zbraní, 51 auty a v jednom případě šlo o bombu. Tolik atentátů si vyžádalo celkem 46 obětí, na 600 lidí bylo zraněno. Jak se Izrael útokům brání?
Mýtus č. 1 Každý má zbraň
Je pravda, že v ulicích je vidět mnohem více lidí se zbraněmi než v Evropě. Pro toho, kdo do Izraele přijede poprvé, to může být až šokující. Zaprvé je to proto, že vojáci, kteří v rámci své služby zbraň nafasují, mají povinnost nosit ji neustále u sebe. Zadruhé jsou ozbrojeni i ti, kdo hlídají letiště, banky, vchody do nákupních center (i těch malých), kin anebo na nádraží. A stejně jako vojáci s ní nyní chodí do práce i z práce.
Skutečnost je taková, že zatímco v Česku je mezi civilisty 800 000 zbraní, podle deníku Haarec bylo v Izraeli v roce 2013 mezi civilisty v soukromých rukou 157 000 palných zbraní. Celkem však bylo v zemi legálně drženo 292 000 zbraní – tedy těch, které nepatřily armádě, vězeňské službě a policii. Že počty nesedí? Zhruba 130 000 zbraní totiž vlastní organizace a firmy – mezi nimi často právě bezpečnostní služby. Pro ty pak pracuje na 38 000 lidí se zbrojním pasem.
Mýtus č. 2 Všichni hned „tasí“
Představa, že terorista zaútočí, všichni kolem vytáhnou zbraň a zastřelí ho ještě předtím, než někoho zabije, je rovněž mylná. To by například právě loni v lednu izraelský Arab v Tel Avivu nezabil v baru dva lidi, jednoho taxikáře a nedařilo by se mu utíkat několik dní.
Když na pracovníka ochranky před dvěma lety v tramvaji zaútočili dva Palestinci ve věku 13 a 11 let, nedokázal po nich v první chvíli vystřelit, takže byl pobodán. Teprve po chvíli střelbou jednoho zranil, zatímco druhého už zpacifikovali cestující.
Kdyby každý měl pistoli a hned ji použil, Izraelci by při poslední vlně teroristických útoků vzájemně nesdíleli rady, jak se bránit – třeba kamenem v ponožce a podobně.
Jsou případy, kdy civilista teroristu zastřelil, ale není jich mnoho. Naprostou většinu teroristů, pokud si to situace žádá, zneškodní policie, armáda anebo tajná služba Šabak (Šin Bet). Často i proto, že jsou zrovna nedaleko. Třeba pohraničníci v Jeruzalémě byli svědky, jak terorista rozjetým autem vraždil na zastávce plné lidí. Pronásledovali ho přes půl města, a protože pořád útočil, zastřelili ho. Sice zazněly nějaké hlasy, že pohraničník nemá co zasahovat v Jeruzalémě, ale šlo o ochranu životů, popotahováni nebyli.
Mýtus č. 3 Terorista je zastřelen
Ano, civilisté se brání, ale tím, co mají po ruce. Pistole to často není. Většina známých zásahů civilistů proti teroristům v Izraeli byla bez palné zbraně.
Jedním z hrdinů loňského roku byl Kfir Itzhaki, uznávaný instruktor bojového umění krav maga, který byl v minulosti i u elitních jednotek izraelské armády. Dostal medaili za to, že když viděl, jak palestinský terorista útočí na ulici nožem, vyskočil ze svého vozu a začal útočníka pronásledovat. K němu se přidali další. Terorista se ještě pokusil pobodat prodavačku v obchodě, ale to už ho Kfir Itzhaki doběhl, srazil k zemi a několika chvaty zpacifikoval tak, že se Palestinec až do příjezdu policie nemohl ani pohnout.
Izraelské bojové umění krav maga bylo ve svých začátcích vytvořeno k obraně před fašisty v Bratislavě, když tam od poloviny třicátých let pořádali hony na Židy. Jeho zakladatel Imrich Lichtenfeld v něm zkombinoval to nejúčinnější z ostatních bojových umění a později po příchodu do Izraele vše ještě vylepšil.
Krav maga se učí na řadě středních škol i v armádě. Aspoň základy zná téměř každý Izraelec, i když i ostatním bojovým uměním se v zemi daří: oblíbené je třeba i karate nebo judo. A že jsou v tom Izraelci dobří, dokázali i loni na olympiádě v Riu.
Jak říkají někteří experti na sebeobranu, nestačí mít jen zbraň, je třeba umět také reagovat. K tomu trénink v bojových uměních pomáhá. Jsou případy, kdy se teroristovi Izraelci ubránili nejen pepřovým sprejem, ale i selfie tyčí, deštníkem anebo staletími prověřenými nunčaky.
Mýtus č. 4. Pistole vše vyřeší
Kdyby stačila k sebeobraně jen pistole, bylo by jen málo obětí terorismu v řadách izraelských vojáků. Navíc její držení může být dvousečné. Je to zhruba dva roky starý případ, kdy v Tel Avivu terorista napadl vojáka ve snaze mu ukrást zbraň. Nepovedlo se. Ne proto, že by ho voják zastřelil, ale protože se na teroristu vrhli lidé z aut, kteří projížděli kolem a vše viděli.
Jelikož policii nějakou chvíli trvá, než dorazí na místo útoku, a často tak proti teroristům zasahují civilisté, vyzval na konci roku 2015 starosta Jeruzaléma Nir Barkat ty civilisty, kteří mají zbrojní pasy, aby u sebe své zbraně nepřetržitě nosili. Přidal se k němu i náměstek ministra obrany Eli Ben-Dahan. Argumentem bylo, že každý, kdo útočí nožem, může očekávat zastřelení v sebeobraně.
I proto bylo právě zaměstnancům ochranky loni znovu dovoleno chodit se zbraní i domů. Několik let předtím to totiž měli zakázané, protože došlo k několika incidentům, kdy některý z nich v hádce zastřelil svoji partnerku.
Důvodem k tomuto novému opatření je především fakt, že začali útočit takzvaní vlci samotáři, které mohou bezpečnostní složky jen těžko předem odhalit. Izraelská média před rokem popisovala případy, kdy Palestinci, do nichž by to jejich okolí nikdy neřeklo, byli natolik ovlivnění tehdejší propagandou v palestinských médiích a na internetu, že se takzvaně ráno probudili a šli některého z Izraelců zabít.
Proti většímu počtu zbraní v rukou civilistů však vystoupila poslankyně Cipi Livniová, bývalá ministryně i důstojnice Mosadu. „Přenášení odpovědnosti na civilisty a vyzývání k nošení zbraní signalizují, že vláda ztrácí kontrolu a povede to k anarchii,“ řekla. Obecně panují obavy, že by někdo mohl začít střílet jen kvůli podezření, že ten druhý je terorista.
Mýtus č. 5 Mít zbraň je snadné
Izrael má velmi přísná pravidla pro udělování zbrojních průkazů – žadatel zpravidla musí projít základní vojenskou službou. Do té jdou v Izraeli téměř všichni, muži i ženy.
Získat zbrojní průkaz je sice po poslední vlně útoků snazší, přesto to stále není nic jednoduchého. Žadatel se musí prodrat byrokracií, sleduje se jeho psychický i fyzický stav, každé tři roky musí absolvovat nové zkoušky, na jejichž základě se platnost zbrojního průkazu prodlužuje.
Musí rovněž uvést důvod, proč zbraň potřebuje – větší šanci mají ti, kdo žijí v rizikových oblastech nebo pracují v bezpečnostních agenturách. Stále se také přihlíží také k minulosti žadatele, zejména k tomu, zda už třeba má v rámci služby v armádě či bezpečnostních silách se zbraněmi zkušenosti.
Téměř všichni Izraelci sice díky tomu, že musí nastoupit do armády, s palnou zbraní umějí zacházet a střílet, ale hlavně s tou dlouhou, zatímco civilisté většinou mívají pistole. A v tom je velký rozdíl.
Co tedy je „izraelizace“?
Příčinou úspěšných zásahů civilistů proti teroristům může být mimo jiné fakt, že s izraelskou policií spolupracují dobrovolníci. A někteří z nich také se zbraněmi. Tito lidé však musí absolvovat řadu školení, kurzů a cvičení, než vůbec dostanou průkaz a povolení vypomáhat policii, a to nejen v krizových situacích.
Avšak i ti, kdo by palné zbraně ke své obraně teoreticky nepotřebovali, jsou kvůli poslední vlně terorismu spíše pro to, aby je izraelští civilisté měli k dispozici. Avi Nardia, bývalý instruktor armády pro boj zblízka a člen protiteroristických sil, který ovládá judo, džiu-džitsu i krav maga, říká, že „je snazší nosit v batohu pistoli než policistu“.
I on však dodává, že ozbrojení civilisté musí mít trénink, a to nejen ve střelbě. Důležité je podle něj umět správně reagovat v krizových situacích a být ve střehu tak, jak se to učí lidé v bojových uměních.
Každopádně Izraelci mají ze zbraní respekt. Nebývá zvykem, že by se tam zbraň nosila pro posílení ega nebo jako jakýsi talisman.
A je tu ještě jedna věc, která už v tomto textu několikrát zazněla – Izraelci se v krizových situacích chovají jinak než Evropané.
Zaprvé jsou na ulicích ostražití. Vnímají více, co se kolem nich děje. Pokud uslyší, že za nimi někdo běží, ohlížejí se a ustupují stranou – co kdyby to byl terorista s nožem. Stejně tak bývají ve střehu i bezpečnostní služby. Například na letišti se stačí jen trochu vzdálit od kufru, a už ochranka zjišťuje, komu patří.
Jako další přiblížení toho, co by se dalo nazvat „izraelizací“, pak poslouží tento příklad: Člověk zkolabuje na ulici. Zatímco v Evropě lze v takové situaci často spatřit hlouček bezradných přihlížejících, Izraelci okamžitě jednají a snaží se pomoci. Už jen díky tomu, že téměř každý z nich z armády umí poskytnout první pomoc. A nemají strach něco udělat. Stejně tak je tomu ve chvílích, když je někdo napaden.
