Iráčtí vojáci se fotí s ukořistěnou vlajkou Islámského státu v osvobozené části Mosulu

Iráčtí vojáci se fotí s ukořistěnou vlajkou Islámského státu v osvobozené části Mosulu | foto: Reuters

ANALÝZA: Islámský stát je zdánlivě mrtev, jeho duch však kráčí dál

  • 125
Je to paradox: čím víc Islámský stát prohrává, tím víc si vytváří podmínky pro vzestup svých potomků. „Nádor je soustavně ničen bomboterapií, ale metastázuje,“ píše ve své analýze vedoucí zahraniční rubriky MF DNES Milan Vodička.

Osvobození Mosulu přišlo příliš pozdě, o tři roky později, než mělo. Kdyby se desetitisíce iráckých vojáků, kteří 10. června 2014 bez jediného výstřelu z města před pár stovkami džihádistů utekli, po měsíci vzmužily a vyhnaly je čepicemi, nebyl by žádný Islámský stát, jenž byl v časech největšího rozmachu třikrát větší než Česko. Blízký východ by vypadal jinak, migrantské tsunami by bylo zřejmě jen vlnkou a v Evropě by bylo mnohem míň atentátů.

Ale historie nezná kdyby, a tak Islámský stát měl tři roky, aby zapustil kořeny. Dnes sice vypadá jako u konce s dechem, protože Mosul připomíná Stalingrad a hlavní město Rakká je obklíčené jako Berlín, ale konec to není.

U fanatiků to funguje jinak než u skutečných států. Z chalífátu, který chtěl připojit i Španělsko a plánoval obsadit Řím, už je jen pár roztrhaných kusů pouště, které lze mezi snídaní a obědem přejet na velbloudovi, ale jak praví legendární píseň: jeho duch však kráčí dál, inšalláh.

Přes Mosul do první ligy

Když Islámský stát obsadil Mosul, byl to bezvýznamný třetiligový klub, který porazil Real Madrid. Vítězství ho pozvedlo do Ligy džihádistických mistrů a tím, že všichni hodně dlouho jen konsternovaně koukali zpoza autové čáry, měl dost času nabrat spoustu zahraničních posil, zapracovat na své propagaci a tvářit se jako skutečná síla, která už nepotřebuje hrát předkolo.

Byl něčím jiným, co tady zatím nebylo. Islámský stát, to nebyli ani povstalci, ani teroristé jako al-Káida. Byli novým vývojovým stupněm džihádu. Navenek vypadali groteskně, protože jejich stát měl kombinovat iPhony a nejlepší cappuccino s dřevní podobou Arábie z časů, kdy Mohamed byl jen bezvýznamný kupec. Jejich exhibicionistická krutost a apokalyptická ideologie však oslovily desetitisíce lidí od Karibiku přes Afriku a Evropu až po Čínu a Japonsko.

A to zůstalo, i když území se teď scvrklo a „chalífa“ Abú Bakr Bagdádí už zřejmě taky skončil v džehenně, ač si plánoval ráj s pannami. Pád Mosulu, smrt vůdce, smrtelné sevření hlavního města a decimace pěšáků (za poslední dva roky zahynuly víc než dvě třetiny z šedesáti tisíc bojovníků Islámského státu) není konec. Nádor je soustavně ničen bomboterapií, ale metastázuje.

Fanatismus nevyprchá, když ztratí půdu pod nohama. Stejně jako přežívá al-Káida, honěná z jeskyně do jeskyně, zmutuje i Islámský stát. Islámský stát není stát, je to myšlenka. Že ovládla území, byl výsledek náhody, neschopnosti protivníka a drzé šikovnosti Bagdádího a spol. A tak Islámský stát dál povede na vyprahlých pláních mezi Sýrií a Irákem partyzánský boj, hodně dlouho tam nebude klid. Kapsy odporu se budou přelévat z místa na místo jako ramena měňavky.

Změna adresy černé vlajky

Islámský stát vypadá sice jako skupina brutálních bezmozků, ale ti nahoře opravdu přemýšlejí. Porážky kompenzují expanzí, a tak přenášejí boj jinam. Čím hůř se jim dařilo na původním území, tím byli pracovitější při zakládání filiálek. Libye, Egypt, Jemen, Afghánistán, Indonésie, Filipíny, Nigérie. To jsou nové adresy černé vlajky. Až budou zničeny, objeví se další.

I v Evropě. S migranty tam přišlo podle tajných služeb několik set bojovníků, další stovky či tisíce Evropanů v dresu Islámský stát se tam vrátí domů.

Ale je tady ještě jedna hrozba. Ukázalo se, že až neuvěřitelně moc přistěhovalců druhé či třetí generace si s gustem nechá vymýt hlavy a útočí ve jménu Islámského státu, s nímž přišli do styku jen v televizi a na internetu. Jestliže Islámský stát měl takovou přitažlivost, že magnetizoval útočníky na celé planetě, jeho zmutovaní potomci ji budou mít taky. A je jedno, že „stát“ už nebude mít území.

Ještě je tady jedna věc, která jde Islámskému státu k duhu. Velmi nečekaná věc. Jeho porážka mu prospívá. Dařilo se mu nejlépe v časech, kdy vlády Iráku a Sýrie nedosáhly tam, kde nabíral svaly. V oblastech chaosu a mocenských bojů. Přesně to může nastat, až Islámský stát zmizí z map.

Jeho porážka už připravuje jeviště pro zápas mezi iráckou vládou a Kurdy, kteří věří, že si krvavě zaplaceným podílem na zastavení Islámského státu vysloužili nezávislost. Letos o ní chtějí hlasovat.

Boj s Islámským státem posílil i šíitské milice, které si za prolitou krev nárokují hodně moci. A jak strach z Islámského státu bude opadávat, bude to víc a víc drhnout mezi Amerikou a Rusy, Amerikou a Íránem, Kurdy a Turky a podobně.

Islámský stát byl lepidlo, které je jakžtakž drželo pohromadě. Je to paradox: čím víc Islámský stát prohrává, tím víc si vytváří podmínky pro vzestup svých potomků. Islámský stát je bit, ale vousaté hlavy uvnitř se mohou utěšovat, že pokud jde o přežití jeho myšlenky, platí heslo „čím hůř, tím líp“.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video