Islám má striktně zamítavý postoj k zobrazování nejen Boha, ale i proroků, a dokonce i lidských postav. Překročí-li někdo toto tabu, a to je i příklad zveřejněných karikatur, vnímají muslimové takový akt jako rouhání a urážku islámu. Proto ta vřava na ulicích a nervozita v politických salonech. Problém pak ještě narůstá tím, že podobný přístup západní liberální společnost prakticky nezná.
Zákaz zobrazování nemá ani tak oporu v Koránu jako až v pozdějších tradicích. Korán hovoří o řadě zákazů, které byly později spíše z praktických důvodů podrobně rozpracovány - platí to třeba o známém zákazu požívání vepřového nebo alkoholu. Verše týkající se zobrazování neudávají striktní zákaz. Můžeme se setkat pouze s narážkami na uctívání pohanských, předislámských božstev. „A hle, pravil Abrahám svému otci Ázarovi: Zdaž bereš si modly jako božstva? Věru, já vidím tebe i lid tvůj v bludu zjevném.“
Islám, křesťanství i judaismus vzešly ze stejných kořenů, mají toho dost společného, ale také zcela neslučitelného. Třeba Starý zákon, který tato tři náboženství s jistými výhradami uznávají, na rozdíl od Nového zákona zobrazování jednoznačně zakazuje: „Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole...“ (Exodus 20). Naopak pravoslavná či katolická církev zobrazování a jeho uctívání nakonec legalizovaly. Dvojnásob to platí o dalších velkých světových náboženstvích, buddhismu a hinduismu.
Islám jde opačnou cestou. Nezná žádné náboženské obrazy, podobně jako třeba japonský šintoismus. Jakékoli uctívání takových „model“ odmítá. Na Arabském poloostrově v době proroka Mohameda měl tento přístup své opodstatnění, zvláště pro prosazení nového, výlučně monoteistického náboženství. Mohamed proto po vítězném příjezdu do Mekky roku 630 nechal okamžitě zničit veškeré pohanské modly v tamní svatyni. Figurativní zobrazování bylo označeno za dílo satanovo.
Ďáblovo dílo se prý vůbec dá nejlépe poznat podle toho, že vrhá stín. Bylo - a stále je - na ně pohlíženo jako na rouhání, na projev zpupnosti člověka, který si troufá napodobovat tvůrčí akt Boha. Islámské umění proto bylo celé postaveno na ornamentu a dekorativnosti. Alláh pak nemůže být zobrazován lidskou rukou, neboť nikdo ho nedokáže správně vystihnout! Ten, kdo to činí, Boha smrtelně uráží. A prakticky totéž platí i v případě Mohameda a dalších proroků.
Existují ale výjimky - například šíité povolují zobrazovat jejich největšího světce, Mohamedova zetě Alího.
