Povstání z roku 1916 si Irové tradičně připomínají nikoliv 24. dubna podle kalendářního data, ale o Velikonocích.
Konstelace sil byla před sto lety rebelům příznivě nakloněná. Brity vyčerpávala první světová válka, nacionalistické tendence v Evropě sílily, Irsko dlouhodobě - a po hladomoru v polovině 19. století zvlášť - mělo pocit, že je Londýnem opomíjené a vykořisťované. Dlužno dodat, že na tom bylo dost pravdy.
Poté, co před první světovou válkou selhaly pokusy o přenos pravomocí směrem do Dublinu - a poté, co po začátku války začali Britové verbovat irské mladíky do nepředstavitelného mlýnku na maso na kontinentu, se stalo jen otázkou času, kdy povstání vypukne.
Jeho vůdci plánovali, že by jim mohla pomoci zahraniční intervence, vedená od západu země - což byl ostatně kolorit irských povstání v minulých staletích. Vyjednávali s Němci podle zásady, že „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Podle plánu měli povstalci v Dublinu zaměstnat britské oddíly, zatímco Němci obsadí západní čtvrtinu Irska a zaujmou pozice na řece Shannon.
Odlehlý západ byl také vybrán jako místo, kam měl německý parník Libau, maskovaný za norskou loď Aud, dopravit 20 tisíc pušek, milion nábojů, deset kulometů a výbušniny.
Povstalcům chyběla koordinace. Plány se hroutily od začátku
Jenže posádka Libau neměla na palubě rádio, a nebyla si tak vědoma, že se změnil termín přejmutí kontrabandu. K irským břehům plula zbytečně. Když ji pak dostihly britské lodě, souhlasila posádka s eskortou do přístavu. U Corku se jí podařilo plavidlo úmyslně potopit.
Britové o povstání (stejně jako o účelu cesty Libau) věděli díky rozluštění radiové komunikace mezi císařským Německem a jeho diplomatickým úřadem ve Washingtonu. Ale ani britská správa Irska nefungovala úplně pružně, takže ji velikonoční pondělí zastihlo nepřipravenou.
Povstání se ale prakticky nerozvinulo mimo Dublin. Rebelům vedeným hlavně odborářem a socialistou Jamesem Connollym a učitelem Patrickem Pearsem (který se měl stát prezidentem) se podařilo obsadit hlavní dublinskou poštu, radnici a několik dalších objektů. Dublinský hrad coby sídlo britské správy ale nedobyli, z pevnůstky Magazine Fort nezískali očekávané zbraně a co hůře, neobsadili ani velká nádraží a přístavy. Britské posily měly volnou cestu.
Britové byli zpočátku zdrženliví, protože v Dublinu měli jen třináct set mužů a nevěděli, kolik Irů stojí proti nim. Do konce týdne ale posily jejich síly více než zdesetinásobily. Nasadili dělostřelectvo i kulomety, pozice povstalců u západoirského Galway zdemoloval křižník. Irové v Dublinu kladli houževnatý odpor, ale bez vyhlídky na vojenský úspěch.
Poté, co kvůli palbě a požáru evakuovali velitelství v budově hlavní pošty, uznal Pearse, který převzal velení od zraněného Connollyho, porážku a vzdal se. Konečný účet povstání činil 485 mrtvých, z toho více než polovinu tvořili civilisté (převážně zabití palbou těžkých zbraní Britů), třetinu britští vojáci a policisté a 16 procent povstalci.
Příliš tvrdá reakce
Britové během několika květnových dnů popravili všechny vůdce, počínaje Pearsem a konče Connollym, který kvůli kotníku roztříštěnému střelou nemohl stát, takže ho zastřelili vsedě.
Z vyšších velitelů smrti unikl Éamon de Valera - snad kvůli americkému občanství (Britové chtěli Američany zapojit do války v Evropě a nestáli o roztržky), snad kvůli tomu, že se vzdal mezi posledními a byl zadržován jinde než ostatní velitelé. Podle některých zpráv nebyl pokládán za příliš důležitého. Valera se později stal premiérem a pak i prezidentem Irska, dohromady oba úřady vykonával třicet let.
Zápisky britského vojáka z tažení v IrskuVýňatky z deníku Samuela Lomase 24. dubna, 20:30: Watford. Rozkaz připravit se k přesunu. 27. dubna, poledne: Pochod z Královské nemocnice k Dublinskému hradu. Podél cesty palba odstřelovačů. Kryjí nás palbou loajální Irové, brání v soustředění palby na naši kolonu. Hrad dosažen beze ztrát. 28. dubna, 10:00: Povolení odpočívat na slunku s pozorností věnovanou krytí před odstřelovači. Poledne: Osmnáctiliberní dělo namířeno na hlavní poštu. Vystřeleny čtyři rány. Povstalci otřeseni, nestřílejí (...) Dělo bylo účinné, podle mě hlavní důvod jejich kapitulace. 19:00: Problém - k barikádě několikrát přišel opilec. Táhlo z něj pivo. 29. dubna, 12:30: Vše připraveno, útok. Má skupina v uličce s domy z obou stran. Mám pět a půl stopy dlouhou železnou tyč. Vyrážím s ní dveře, že letí pět yardů dovnitř domu. Potím se jak čert. Překvapuje mě, jak se člověka zmocní ničivé šílenství. 3. května: Přehlídka ve stanovený čas, pochod k věznici. Ve 3:45 přiveden s páskou přes oči první rebel MacDonoghue. Zastřelen z deseti kroků, mrtev na místě. Druhý, Pearse, si pískal, když vyšel z cely (...) Samuel Lomas byl dobrovolníkem se zkušenostmi z búrské války. Po nasazení v Irsku byl poslán do Francie. Zemřel v roce 1917, nemá žádný hrob (více o něm zde). |
Britské popravčí čety každopádně demonstrativně připravily o život 90 zajatých a pozatýkaných Irů (ostatně k tvrdému přístupu vyzývaly i londýnské The Times). To ale přispělo ke změně veřejného mínění - zatímco během povstání byla většina Irů dezorientovaná a mnozí vnímali povstalce kriticky až nepřátelsky, represe zapůsobily přesně opačně, než si Britové představovali.
Navíc Londýn čím dál drsněji, zvláště v roce 1918, rekrutoval nové brance. Irsko doutnalo dál.
V prosinci 1918 tak volby irských zastupitelů do britského parlamentu vyhrálo donedávna marginální politické uskupení Sinn Féin, které Britové označovali za hlavního nepřítele a strůjce povstání. Získalo 73 ze 105 křesel. Hned v lednu se v Dublinu sešel první Dáil (irský parlament) a vyhlásil nezávislost. Bylo pár týdnů po konci první světové války.
Irové měli brzy poznat, že mezi vyhlášením a dosažením nezávislosti je dlouhá cesta. Utkali se na ní s Brity a poté, co s nimi uzavřeli kompromisní dohodu, si prošli občanskou válkou. To už ale byl jiný příběh.
Dlouhá cesta k uznání povstání jako pamětihodné chvíle
Významu povstání si napříč 20. stoletím více cenili silněji vlastenecky cítící Irové. V době komplikovaných vztahů s Británií v 70. letech irská vláda dokonce vzpomínkové akce pořádané Sinn Féin zakazovala. Za mírového procesu v Ulsteru v 90. letech se ale situace začala měnit.
Vyhlášení Irské republiky z roku 1916
V roce 1996 se vzpomínkové akce zúčastnil irský premiér. O deset let později se už v Dublinu konala vojenská přehlídka za účasti prezidentky Mary McAleese, premiéra i dublinského primátora. A letos už to je pro Iry určující bod národní historie a budou tomu odpovídat i oslavy, počínaje sobotním shromážděním v Zahradě vzpomínek (program najdete zde).
V deset hodin dopoledne o velikonoční neděli pak v srdci Dublinu opět zazní celé znění textu, který dnes visí na zdi v každém alespoň trochu nacionalisticky orientovaném irském baru. „Prohlašujeme, že irský lid má právo na Irsko a na určování osudů Irů bez pout otroctví...“
