Žádný blízkovýchodní politik nemá dnes tak unikátní, silné postavení jako ajatolláh Alí Chameneí, který po úmrtí Rúholláha Chomejního v roce 1989 zaujal jeho pozici v roli nejvyššího duchovního a faktické hlavy státu. Úvahy o jeho nástupci nyní nejsou nijak akademické. Fakt, že sedmdesátiletý Alí Chameneí je vážně nemocný, patří v Teheránu k veřejným tajemstvím.
Již od června 1981 není schopen používat pravou ruku: tehdy přežil útok spáchaný během tiskové konference, kdy byla bomba ukryta v diktafonu. Od té doby jej trápí bolesti, které podle drbů zahání opiem. Podle obvykle vědoucích obchodníků z bazaru má rovněž rakovinu: soudě podle četnosti fám lze jen spekulovat, který orgán zůstal zhoubným bujením nezasažen.
Řídí gardy, politiky, zemi
Proto v polovině října média nepřekvapila zpráva, že Chameneí upadl do kómatu. Bloggeři se předháněli v líčení smutku, který měl být patrný na trhu i v některých úřadech... Íránskámédia tuto informaci označila za "ostudnou lež" (zpravodajský server Tabnak). Je však nanejvýš pravděpodobné, že právě zdravotní potíže zabraňují Chameneímu objevovat se na veřejnosti.
Nejde o málo. Íránský duchovní vůdce má poslední slovo prakticky ve všech záležitostech země. Jeho legitimita je náboženská, nikoliv politická: takto systém nastavil lídr islámské revoluce z roku 1979, ajatolláh Rúholláh Chomejní.
Vůdce přímo ovládá elitní i obávané revoluční gardy. Jde o paralelní armádu, která vznikla během revoluce roku 1979. Na 120 tisíc gardistů řídí raketový program, má vlastní pozemní síly, námořnictvo, letectvo. Provádějí také kontroly na letištích a v uzlových komunikačních bodech. Ba co více, kontrolují mnohé oblasti byznysu.
Přijde radikál, či byznysmen?
V polootevřených režimech íránského typu není o fámy nouze. Je tedy možné, že Íránci sami vypustili zvěst o Chameneího pádu do kómatu, aby otestovali reakci světové i domácí veřejnosti.
Důvěryhodní analytici tvrdí, že i krvavé potlačení reformistických protestů, které následovalo po pravděpodobně zfalšovaných prezidentských volbách z letošního května, bylo přípravou na Chameneího skon.
Tvrdí islamisté v čele s tehdy znovuzvoleným populistickým prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem potřebovali zůstat u moci, aby jim zůstaly všechny páky pro obsazení nejvyššího postu v zemi.
Výročí obsazení ambasády USA
|
Včerejšek byl pro Íránce připomínkou události ze 4. listopadu 1979. Radikální studenti tehdy na ambasádě USA uvěznili 52 Američanů a zadržovali je 444 dní. I přes oficiální zákaz si včera výročí připomněla i opozice. Policie demonstraci rozehnala. - Kdo tedy přichází jako Chameneího nástupce v úvahu? Média tvrdí, že by jím mohl být jeho syn, ale to se jeví spíše jako nepravděpodobné. Právě fakt, že je synem nynějšího duchovního vůdce, jej diskvalifikuje.
Byli to íránští islámští revolucionáři, kdo se vysmívali sousední (a tehdy nepřátelské) Irácké republice diktátora Saddáma Husajna, který pro vládu vychovával své syny. Chameneí starší navíc není podobně jako jeho syn miláčkem vlivných duchovních z města Kommu.
Tandem Ahmadínežád, Jazdí by byl apokalyptický
Pro íránské reformisty – a zřejmě i pro celý svět – by však ještě horší variantou byl ajatolláh Mohammad Takí Masbah Jazdí. Tento duchovní, který je považován za nejkonzervativnějšího klerika Kommu, má zřejmě dramatický vliv na myšlení prezidenta Ahmadínežáda.
Jazdímu je přičítán výrok, podle kterého "nezáleží na tom, co si lidé myslí, neboť jsou nevědoucí ovce". Hovoří-li o Íránu, zásadně nepoužívá oficiální termín "islámská republika", ale "islámská vláda". Podle Jazdího neproběhla islámská revoluce proto, aby nastolila republiku.
Jazdí údajně prezidentovi Ahmadínežádovi vysvětlil, že je k řízení islámské republiky vyvolen Bohem. Lze-li tedy od někoho v Íránu očekávat šílený, ba apokalyptický čin, tandem Jazdí – Ahmadínežád se nabízí v první řadě.
Existují však prognózy vůči Západu mnohem přátelštější. Moci se ještě nevzdal umírněný konzervativec a stále častější spojenec reformistů Alí Akbar Hášimí Rafsandžání. Ještě stále je zřejmě druhým nejmocnějším mužem Íránu, léta byl považován za kardinála Richelieu revolučního Íránu.
Jde o pragmatického byznysmena, jednoho z nejbohatších mužů planety, byť íránské podniky neovládá ani tak majetkovými podíly jako skrze své zástupce. Objevují se i zprávy, že reformisté s konzervativci schopnými dohody uhrají remízu. A jediného duchovního vůdce nahradí kolektivním orgánem, ve kterém by se duchovní podělili o moc. Aura zdobící vůdce by se tak patrně vytratila, zůstal by prostě úřad.
