Je spálený k nepoznání. Z utrpením prodchnuté tváře vystupují zaťaté zuby, ruce na kapotě vypovídají o zoufalém úsilí dostat se z hořícího auta pryč.
Snímek amerického válečného fotografa Kennetha Jareckeho není jen svědectvím o jedné z nejtemnějších kapitol první války v Perském zálivu – nechvalně proslulém bombardování ustupujícího iráckého konvoje na takzvané „dálnici smrti“. Je též zoufalým obviněním brutality války a autocenzury masových médií.
Je vlastně paradox, že tak drsná fotografie vzešla z první „videoherní války“. Z amerického tažení proti Saddámu Husajnovi v roce 1991 se díky moderním technologiím stala válka v přímém přenosu, veřejnost hltala videa „klinicky přesných úderů“ a dynamické záběry z noktovizorů. Výsledkem byl dokonale vyčištěný obraz válečného běsnění. Žádný nepřítel, žádné utrpení. Jen hrdinní vojáci koaličních sil.
 |
Tehdy osmadvacetiletého Jareckeho ale snímky jeho kolegů demonstrující totální vojenskou převahu spojenců znechucovaly. Postrádaly empatii. „Byl to jeden obrázek západu slunce s velbloudy a tankem za druhým,“ vysvětloval později pro magazín The Atlantic. „Abyste vytvořili trvalé a působivé snímky, které osloví diváka, musíte se do objektu svého zájmu vcítit. Musíte diváka prostřednictvím svého díla vpravit do života jiných lidí,“ vysvětlil .
Rodák z Missouri, který získal ostruhy jako oficiální fotograf Ronalda Reagana a vysloužil si chválu za fotky z protestů na náměstí Nebeského klidu, se proto do Zálivu sám ve službách časopisu Time vydal. Jenže brzy zjistil, že nemá co fotit. Jak ukázal film Mariňák, válka probíhala kdesi za obzorem daleko v poušti a americká pěchota se do akce moc nedostala.
Nejbrutálnější snímek celé války vznikl až v jejím závěru, několik hodin před uzavřením příměří. Jarecke se s armádním píáristou a skupinou dalších novinářů přesunoval do Kuvajtu, když na dálnici 80 narazili na trosky iráckého vojenského konvoje. Byl to výsledek zničujícího koaličního náletu provedeného v noci z 26. na 27. února 1991.
Američané jí rozstříleli rodiče, fotka zkrvavené holčičky armádu rozčílila |
Nekonečný konvoj sovětských tanků, transportérů, ale i osobních aut a autobusů plných lupu z Kuvajtu se pro americké letce stal snadným terčem. Kazetovými bombami Mk-20 Rockeye II jim nejdříve zahradili cestu, takže na dálnici vznikla obří kolona. A pak se na ni zaseklou uprostřed pouště snesli jako rozzuřené vosy.
Na „dálnici smrti“ shořelo minimálně osmnáct set vozidel, v koloně zemřelo asi tisíc lidí. Ti šťastnější se vysoukali za aut a utekli – a pokud nenašli smrt v minových polích v poušti nebo bažinách jižního Iráku, padli do zajetí. Koaliční síly se kvůli útoku dostaly pod palbu kritiky, protože zasáhly i civilisty. Američané se hájili, že šlo o úder na legitimní vojenské cíle.
Poškozená a opuštěná vozidla iráckého vojenského konvoje na nechvalně proslulé „dálnici smrti“. Obraz zkázy se stal jednou z nejtemnějších kapitol první války v Perském zálivu. (27. února 1991)
Když Jarecke na dálnici spatřil strašidelnou scénu zkázy a smrti, vystoupil z auta. Armádnímu píáristovi se moc nelíbilo, že chce fotit mrtvé. Tušil, že Pentagon z fotky nešťastníka spáleného na uhel příliš nadšený nebude. Proč musí fotit mrtvé? Vždyť je to neuctivé. Ale Jarecke mu vysvětlil, že svět tento snímek musí vidět.
„Když nebudu dělat takové fotky, lidé jako moje máma si budou myslet, že válka je to, co vidí ve filmech,“ argumentoval. Nevěděl, zda onen spálený muž byl voják, nebo civilista, Saddámův fanatik, nebo obyčejný branec. Tušil ale, že musí ukázat, jak ve své zoufalé snaze zachránit si život zamrzl v čase.
Snažil se odpoutat od hrůzného obrazu v hledáčku a soustředil se pouze na technické aspekty. Na svůj Canon EOS-1 nasadil 200mm objektiv a počkal si, až mu ranní slunce vytvoří ideální protisvětlo. „Slunce prochází zadním oknem náklaďáku a skoro všechny povrchy jsou spálené a potrhané. Je to téměř černobílá fotografie, ale pořízená na barevný film,“ uvedl pro BBC.
Cenzura z nečekané strany
Jeho fotka nejdříve putovala do Společné informační kanceláře sídlící v Dahránu v Saúdské Arábii, odkud armáda koordinovala tisk. Operace Pouštní bouře už skončila, a fotka proto nemusela být schvalována armádou.
Editorka časopisu Time vyslaná do Dahránu samozřejmě viděla, že je to šokující fotografie, ale zachovala se jako profesionální novinářka a poslala ji kolegům do New Yorku. Jenže žádné americké noviny ji nezveřejnily a do svého tiskového servisu ji nezařadila ani agentura AP, od které většina médií fotky přebírá.
Neotiskl ji ani Time, a to navzdory tomu, že za její zveřejnění bojovala i tehdejší vedoucí jeho fotografů Michelle Stephensonová. Podle ní šlo o jediný případ během války, kdy si fotografické oddělení nedokázalo prosadit publikování nějakého snímku. Jediný argument vedení zněl, že Time je „rodinný magazín“ a fotka je příliš znepokojující.
Palba do vlastních řad. Fotka plačícího vojáka zbořila cenzuru Pentagonu |
Britský list The Sunday Times sice uveřejnil fotku „dálnice smrti“, ale byla na ni jen zničená vozidla. Žádní mrtví. „Klidně to mohla být fotka vrakoviště. Byla to strašná cenzura,“ zkritizoval konkurenci fotoeditor Tony McGrath z nedělníku The Observer. Spolu s francouzským Libération byl The Observer jediným listem, který fotku uveřejnil. Dodal k ní všeříkající titulek „Pravá tvář války“. V branži se ovšem výbušný snímek dočkal cynické přezdívky „Škvarek“.
Kritika mediální autocenzury probublávala na veřejnost jen zvolna. Šéf agentury zastupující Kennetha Jareckeho se do velkých amerických novin a agentur opřel, že se ochotně ujaly úkolu vojenského cenzora. Vincent J. Alabiso, bývalý fotoeditor AP, později připustil, že agentura měla pustit fotku ven.
A co samotný autor? „Pokud jsme dost dospělí, abychom vedli válku, měli bychom být dost dospělí, abychom se na ni dívali,“ reagoval na stránkách magazínu American Photography. Jeho článek vzbudil značnou pozornost a Jarecke v roce 1992 za své fotky z války v Perském zálivu obdržel prestižní ocenění Word Press Photo.
Jeho nejslavnější fotografie dávno žije vlastním životem. V roce 2011 na ni odkazoval konzervativní poslanec Kris Hopkins během své kritiky válek v Iráku a Afghánistánu a zásahu proti libyjskému diktátorovi Kaddáfímu. Obvinil média, že svými „sanitárními filmovými záběry“ vytvářejí umělý obraz válečného běsnění, zatímco mnohem pravdivější je portrét zkázy zachycený Jareckem. „Na válce není nic slavného, není na ní nic romantického,“ prohlásil Hopkins.
