„Jalan Jaksa je už mrtvá,“ potvrzuje mi recepční v hostelu Borneo, kde se chystám znovu ubytovat po téměř třiceti letech.
Tmavé pokoje se společnou sprchou na chodbě zde stávaly něco přes dolar. Dnes šestkrát víc. Ty nejlevnější jsou však plné, a tak přebírám klíč k cimře, za kterou zaplatím přes deset dolarů. Ve vzduchu cítím plíseň, omítka na zdi drží v několika místech jenom z posledních sil a postel má už také svá nejlepší léta za sebou. Na rozdíl od mé poslední návštěvy ale neběhají po zemi krysy a nemám pocit, jako bych se ocitnul ve vězeňské kobce.
Vůbec jsme nezavírali. Ve třech směnách se točilo pětadvacet zaměstnanců a pivo teklo proudem.
