Přízračné procesí na koních působí, jako by bylo tvořeno vlastními stíny. Míří kamsi k nezřetelným skalám, do tmy a zapomnění. Je to svědectví o cestě do zásvětí, melancholický dokument odcházejícího věku.
 |
„Tento obraz má vyjadřovat myšlenku, že indiáni jsou dnes rasa zbavená své kmenové síly i primitivního oděvu. Vstupují do temnoty neznámé budoucnosti,“ napsal o snímku jeho autor, fotograf a etnograf Edward S. Curtis.
Fotka pojmenovaná „Mizející rasa“ podle něj natolik vystihovala celé jeho dílo, že ji vybral na první místo své mamutí sbírky Severoamerický indián.
Indiáni na fotografii náleží ke kmeni Navahů. Curtis je popsal jako „americké beduíny“, kteří byli nejméně zasaženi civilizačními vlivy, nikomu se neklanějí a od americké vlády nepožadují nic jiného než to, aby je nikdo nerušil v jejich „pastýřském životě a náboženství jejich předků“.
Z fotografií i popisků vyzařuje jeho upřímný zájem o původní obyvatele Ameriky, mezi nimiž si získal přezdívku „lapač stínů“. Vnímal je jako odcházející kulturu a snažil se je zachytit dříve, než zmizí v propasti dějin. Zaznamenával jejich hlasy i písně, celý život pro ně budoval jakýsi svůj památník.
„Rozhodně nebyl šťastný nebo spokojený, že původní Američany přesunuli do rezervací a jejich tradice a náboženské obřady prohlásili za nelegální, stejně jako jejich jazyk,“ uvedla kurátorka z Portland Art Museum Julia Dolanová. „Z jeho textů byla na konci patrná rostoucí zlost. Byl stále více znechucen americkou vládou.“
Curtis pořídil v průběhu více než třiceti let přes 40 tisíc fotografií, zmapoval osmdesát kmenů od Mexika po Aljašku. Své monumentální dílo shromáždil ve dvaceti svazcích. Kromě Mizející rasy si zvláště považoval i portrétu proslulého apačského náčelníka a šamana Geronima, kterého zařadil hned za úvodní fotografii.
Slavná je též jeho fotografie nazvaná Cañon De Chelly. Vidíme na ní nezřetelné postavy Navahů, jejichž titěrnost kontrastuje s titánskými skalními útesy. Obraz má až filmové kvality a silně ovlivnil estetiku rodícího se westernu.
Velkolepý projekt, který skončil v bolestech
Curtis se narodil v roce 1868. S formálním vzděláním skončil v šesté třídě. Již v raném věku si pořídil fotoaparát a když se jeho rodina přestěhovala do Seattlu, otevřel si malé fotografické studio, které rychle nabíralo na popularitě.
V Seattlu pořídil i svou první fotografii domorodého obyvatele. „Princezna Angeline“ byla dcera místního náčelníka, jež se odmítla přemístit do rezervace. Nazývání indiánů královskými tituly bylo tehdy běžnou praxí zapadající do představy původních obyvatel jako „ušlechtilých divochů“. Curtis tuto myšlenku aktivně rozvíjel.
Na svou dokumentární cestu se vydal poté, co v roce 1898 zachránil skupinu ztracených horolezců. Byl mezi nimi i přírodovědec, ochránce přírody a renomovaný odborník na indiány George Bird Grinnell. Ten se začal živě zajímat o Curtisovu práci a vzal ho do Montany, aby spolu zdokumentovali rituál Slunečního tance kmene Černonožců.
Kulky se náčelníkovi Apačů vyhýbaly. Geronima nakonec zabila ohnivá voda |
Curtis našel nový smysl života. Chtěl indiány portrétovat, zachytit jejich běžný život, ale i rituály a mytologii. Pro rozsáhlý projekt několika knih se zcela nadchl, ale narazil na problémy – nikoho jiného to nezajímalo a jeho návrhy odmítl Smithsonův institut i další vědecké instituce.
Klíčovou postavou se ukázal být prezident Theodore Roosevelt. Curtise nejdřív pověřil fotografováním svých dětí, spřátelil se s ním a poskytl mu povolení navštívit indiánské rezervace. A co bylo ještě podstatnější: seznámil ho s bankéřem J. P. Morganem, kterého Curtis okouzlil něžným snímkem indiánské dívky z kmene Mohavů.
Morgan souhlasil, že v průběhu pěti let poskytne Curtisovi 75 000 dolarů výměnou za několik kompletních sad fotografií. Fotograf měl zajistit prodej předplatného, které by financovalo vydávání publikací.
Původně plánoval dvacet svazků, ale nakonec dokončil jen osm, než mu peníze od Morgana došly. O předplatné nebyl zájem, nejspíš kvůli jeho vysoké ceně: roce 1907 činila 3 000 dolarů a do roku 1924 vzrostla na 4 200 dolarů.
Amerika navíc mezitím vstoupila do první světové války. Zájem o indiány dál klesl, Curtis navíc přišel o dodávky kvalitního papíru z Nizozemska. Finanční těžkosti se podepsaly na jeho psychickém i fyzickém zdraví. Aby si vydělal peníze, vydal se na filmařskou dráhu.
Zájem o etnografii jej však neopustil ani v pozdějších letech. Ještě v osmdesáti letech se chtěl připojit k velké expedici za zlatem do Amazonie a And. Organizátoři se však rozhádali a z cesty sešlo, což Curtise zdrtilo. V roce 1952 zemřel na infarkt.
Jeho práce byla zapomenuta až do sedmdesátých let, kdy nárůst populace domorodých obyvatel vedl k obnovení zájmu o jejich historii, život a kulturu. Curtisovy fotografie se v tu chvíli ukázaly jako jedinečný dokument.
Rozporuplné dědictví rozporuplného muže
Současné diskuse o kulturní apropriaci, kolonizaci a umlčování původního obyvatelstva se dotýkají i Curtisova díla. Podle některých kritiků uměle konstruoval nostalgický obraz indiána, který ovšem neměl s realitou mnoho společného. Své modely například halil do deky, aby nebyly vidět modernější prvky jejich oděvů.
Indiáni tehdy běžně nosili džínovinu, ale Curtis je rád zobrazoval jako nahé či polonahé divochy. Pochybnosti o autenticitě jeho fotek vyvolává i skutečnost, že indiánům za pózování platil. Porobené národy zahnané do rezervací na některých fotografiích působí bojovně a nezlomně, i když indiánské války už byly věc dávné minulosti.
Curtis byl tedy především mužem své doby. Byl rozpolcený mezi upřímným zájmem o objekty svého výzkumu a snahou je zpeněžit i mezi svými uměleckými ambicemi a vědeckou objektivitou. V jeho práci se navíc odráží tehdejší mentalita. Například z kmene Vran (Crow) fotografoval jen muže, přestože to byl kmen matrilineální, tedy že děti se počítají výhradně do matčina klanu.
Zapózovali u hory lebek, ponurý portrét završil masakry bizonů |
Mezi původními obyvateli má však dodnes řadu příznivců. Uznávaný antropolog George Horse Capture uváděl, že Curtisovo dílo jim dodalo sílu a sebedůvěru, aby dosáhli úspěchu, a pomohlo jim překonat „věčný rasismus sužující naši zemi“.
„Jsou to obrazy našich lidí a jsou nám blízké. Ti, kdo je kritizují, jsou cizinci. Nemluví za nás. Nemají s námi žádnou genetickou ani geografickou spojitost a nemohou nás reprezentovat,“ odmítl Horse Capture obvinění vznášená proti Curtisovi.
„Skuteční indiáni jsou nesmírně vděční, že mohou vidět, jak vypadali jejich předkové a co dělali. Víme, že nejde o stereotypy. Nikdo tyto lidi neinscenoval. A my je vidíme v jejich klasické kráse.“
