Pamatujete si na moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že na životě ve Vietnamu je něco špatně?
Vždycky říkám, že jsem se narodila do chudé a nesvobodné země. Už v pěti nebo šesti letech mi bylo jasné, že život Vietnamců má do dokonalosti daleko. V té době nás sužovala chudoba, někteří hladověli. Největší silou v zemi byla policie. Strážníci si mohli odvést kohokoli, všichni se jich báli. Od té doby uběhlo mnoho let, jako země jsme vyrostli co se týče HDP a životního standardu, strach z policie a úřadů obecně však zůstal.
Aktivně jste se však do boje za lidská práva zapojila až později, že?
Ano, bude to možná znít zvláštně, ale o pojmech jako lidská práva nebo občanská společnost jsem se dozvěděla až ve dvaceti letech. Vážně jsem se o tuto problematiku začala zajímat během protičínských demonstrací, které ve Vietnamu propukly v létě 2011. Hlavním zdrojem informací pro mě byl internet, měla jsem štěstí, že umím dobře anglicky.
Pham Doan TrangPham Doan Trang (nar. 1978) je jednou z vůdčích postav současného vietnamského disentu. Proti nesvobodě, korupci a zvůli komunistického režimu bojuje slovem. Protože ve Vietnamu neexistují nezávislá média, své články, komentující situaci v zemi a kriticky hodnotící fungování současného režimu, zveřejňuje na blogu. Nedávno jí vyšla samizdatová kniha – Politika pro lidi, v níž vysvětluje základní politické koncepty. Trang tak chce informace o demokracii a lidských právech srozumitelnou formou dostat mezi co nejvíce lidí ve Vietnamu. Přestože je za své články Komunistickou stranou pronásledována, několikrát byla brutálně zbita bezpečnostními složkami a momentálně se musí ukrývat, ve své činnosti neustává a pokračuje v úsilí o demokratickou změnu uvnitř své země. Homo Homini bude první mezinárodní cena, kterou obdrží. Zdroj: Člověk v tísni |
Zmínila jste rok 2011. Ten je považován za klíčový v boji za lidská práva ve Vietnamu.
Je to tak, právě tady můžeme hledat počátky regulérního boje za lidská práva. Zároveň se jedná o zlom v boji za demokratizaci země, která je poháněna především internetovými aktivisty.
Protesty proti režimu a upozorňování na represivní akce jsou ve Vietnamu tvrdě trestány. Vy máte s agresivním a násilným postupem policie bohaté zkušenosti. Kdy si na vás režim došlápl poprvé?
To bylo ještě v roce 2009, pracovala jsem tehdy jako novinářka. V březnu jsem dělala rozhovor se známým politickým blogerem Nguoi Buon Gioem, který byl svého času hlavním odpůrcem čínského projektu na těžbu bauxitu v Tay Nguyen. V červenci téhož roku jsme si připomínali 55. výročí Ženevské konference, která stanovila hranice mezi komunistickým Severním Vietnamem a Jižním Vietnamem. Psala jsem na toto téma čtyři velké články. Citovala jsem v nich i amerického historika Stanleyho Karnowa, který popisoval roli Číny v rozdělení naší země. Zřejmě kvůli tomu mě a další dva blogery zadržela policie.
Jak vypadal výslech a pobyt ve vazbě?
Dali nás na samotku, kde nás drželi devět dní. Všechny nás obvinili z výroby pobuřujících triček s hesly namířenými proti projektu na těžbu bauxitu. Já jsem se přitom těchto protestů nikdy neúčastnila. Během těch devíti dní mě několikrát vyslýchali, ptali se mě i na další údajné protičínské články, které jsem měla napsat. Občas jsem měla pocit, že mě nevyslýchají Vietnamci, ale Číňané. Po devíti dnech mě propustili.
Byl první pobyt ve vazbě zlomem ve vašem životě i novinářské kariéře?
Rozhodně, život se mi změnil od základu. Najednou jsem přišla o místo v jednom z vietnamských deníků. Měla jsem štěstí, že jsem mohla tajně přispívat do jiného periodika, kariéra plnohodnotné novinářky však byla v troskách. Policie mě sleduje na každém kroku. K násilí se zatím uchýlili jen několikrát, vyhrožování se však stalo běžnou součástí mého života. Policisté obtěžovali i většinu lidí, se kterými jsem dělala rozhovory.
Říkáte, že k násilí se policisté uchýlili jen výjimečně. Během jednoho zásahu vám však členové bezpečnostních složek zpřeráželi kolena. Jak k tomu došlo?
Začnu trochu zeširoka. Na počátku roku 2015 hanojské úřady ohlásily „úpravu“ 6 708 stromů po celém městě. Ve skutečnosti však dělníci mnohé ze stromů pokáceli. Obyvatelé kvůli tomu vyšli do ulic. Reakce policie na sebe nenechala dlouho čekat. Vůdci protestů byli opakovaně napadeni, někteří z nich dokonce železnými tyčemi.
Na protestu s názvem Zelená Hanoj, který se odehrál 26. dubna, policie tvrdě zasáhla proti desítkám účastníků. Já byla mezi nimi. Zprvu jsem si nevšimla, jak vážná jsou má zranění. Až po dvou dnech jsem začala cítit, že s mými koleny je něco v nepořádku. Dlouho jsem odkládala cestu do nemocnice. Došlo to až tak daleko, že dodnes musím chodit o berlích.
Tvrdé zásahy, které popisujete, v zahraničním tisku příliš prostoru nedostávají. Vietnam je v očích cizinců spíše oblíbenou turistickou destinací. Čím to podle vás je?
Vietnam je už mnoho let ve světě prezentován jako malý stát s krásnou přírodou, milými lidmi i vstřícnou vládou. To je však jen hezký zevnějšek. Pod povrchem bují policejní stát, který tvrdě pronásleduje odpůrce režimu. Používá k tomu všechny prostředky od zatýkání přes odposlouchávání až po fyzické násilí.
Jak tedy může mít Vietnam v cizině tak dobrou pověst?
Jde o to, že všechny tyto věci se dějí potichu. Oběti represí se nemají jak bránit. Všechna média jsou vlastněná státem, nikdy nezmiňují odpůrce režimu. Připomenou je pouze v případě, že je chtějí očernit. Všichni soudci jsou členy komunistické strany, žádný soud nemůžeme považovat za nezávislý. Ve výčtu nástrojů strany bych mohla pokračovat donekonečna.
Mohou nějak novináři obcházet přísnou státní kontrolu?
Pokud se bavíme o regulérních médiích, tak ta musí využívat jen určité rozštěpenosti v komunistické straně. Bojuje se v ní o moc, různé noviny tak mohou zastupovat různé zájmy. Příkladem může být i kauza s těžbou bauxitu, o které už jsme mluvili. Tehdy jsem psala pro server Vietnam Week. Mohla jsem tam publikovat několik textů, které projekt kritizovaly. Tištěná média přitom o projektu nemohla psát vůbec. Netušili jsme proč. Myslím si, že Vietnam Week tehdy chránil někdo ze strany, který tím sledoval svoje cíle.
Homo HominiHomo Homini (z lat. homo homini = člověk člověku) je ocenění udělované neziskovou organizací Člověk v tísni osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. První z cen převzal v roce 1994 ruský obhájce lidských práv Sergej Kovaljov. Cena je už 19 let předávána v rámci slavnostního zahájení festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. V roce 2016 cenu získal ruský Výbor na obranu proti mučení (více zde). Za loňský rok byla oceněna vietnamská blogerka a novinářka Pham Doan Trang. Zdroj: Wikipedia |
Represe se podle mezinárodních organizací netýkají pouze novinářů, ale také náboženských menšin či LGBT komunity. Jak úřady potlačují tyto skupiny?
O omezování náboženské svobody ve Vietnamu jsem loni napsala celou studii. Že toto téma není úřadům lhostejné, dokazuje, že mě krátce po publikování zadržela policie. LGBT komunita má v tomto ohledu ještě relativně dobrou pozici. Mohou se sdružovat a dokonce i demonstrovat bez strachu z brutálního zásahu policie. Myslím si, že úřady ještě neodhalily skutečnou sílu LGBT komunity. Nevěří, že by tito lidé byli politickou silou. Zároveň vláda může povolením jejich demonstrací světu na oko ukázat, jak tolerantní je.
Sledují obyčejní Vietnamci velké kauzy jako PetroVietnam a obvinění Trinh Xuan Thanha?
Sledují, ale většinou zpovzdálí. Zajímají se spíše o soupeření dvou frakcí uvnitř komunistické strany, které se okolo kauzy točí. Lidé se baví „soupeřením komunistů“, skutečný boj proti korupci a orodování za demokracii odsouvají na okraj.
Je ve Vietnamu možné organizovat masové protesty?
Bohužel ne. Represe jsou v současnosti velké, aktivistů už mnoho nezbývá. Většinu režim uvěznil, zbytek raději utekl do ciziny.
Mohou nějak zlepšení situace ve Vietnamu pomoct lidé z ciziny a turisté?
Je to běh na dlouhou trať. Jen Vietnamci mohou svou vlast dovést až k demokracii. Z krátkodobého hlediska v mnoha konkrétních případech může hlas ze zahraničí pomoct. V posledních letech bylo například odloženo několik případů poprav pod tlakem mezinárodního společenství.
Vy ve Vietnamu i přes opakované útoky a sledování ze strany policie zůstáváte. Proč?
Na to mám jednoduchou odpověď: Vietnam miluji. Jako novinářka a spisovatelka tady mám spoustu příběhů, které ještě musím odvyprávět. Chtěla bych, aby se lidé podívali na Vietnam a řekli si, že lidská práva a demokracie jsou něčím, za co se vyplatí bojovat. I když je takový boj plný bolesti a odříkání.
