Kurdové ve své historii zažili i slavná vítězství a léta klidu, ale období proher výrazně převyšují. Poprvé byli zmíněni již řeckým historikem Xenofónem v pátém století před Kristem jako Karduši, další řecký geograf Strabón je nazýval Gordyjci. Etnickým Kurdem byl například slavný egyptský vojevůdce a vládce Saláhaddín (Saladin), který ve 12. století dobyl zpět Jeruzalém od křižáků a později se stal legendárním hrdinou pohádek a vyprávění. Podle odborníků "kurdské věci" v posledních letech příliš nepomohlo spojení s militantní PKK, která již bezmála 15 let vede ozbrojený boj proti vládě v Ankaře.
V současné době je Kurdů asi 24 miliónů (skoro stejně jako obyvatel Rumunska) a pomyslný Kurdistán, o který léta neúspěšně usilují, zaujímá rozlohu zhruba 450 tisíc kilometrů čtverečních (zhruba jako Irák) v pěti státech - v jihovýchodním Turecku, severním Iráku, severozápadním Íránu, v Sýrii a Arménii. Přes polovinu tohoto indoevropského národa žije v Turecku (asi 15 až 20 miliónů), okolo čtyř miliónů v Iráku, tři milióny v Íránu, milión v Sýrii a menší komunity žijí i v Arménii, Gruzii, Ázerbájdžánu a na Západě - hlavně v Německu (kolem 400 tisíc).
Kurdové byli v sedmém století násilně islamizováni - asi 80 procent jich je sunnitských muslimů. Mluví jazykem, který patří do íránské skupiny a má mnoho dialektů. Obývají především nehostinné horské kouty, ale někdy i oblasti s bohatými zásobami ropy, okolí Mosúlu v Iráku.
Kurdský nacionalismus se objevil v rozpadající se osmanské říši koncem 19. století a soustředil se na sjednocení kurdských kmenů a vytvoření státu. Po porážce Turecka v první světové válce se snažili Kurdů využít Britové - v okolí Sulajmáníje chtěli vytvořit kurdský stát pod britským protektorátem. Toto úsilí ale v roce 1919 selhalo. Sevreská mírová smlouva ze srpna 1920 počítala se vznikem Velkého Kurdistánu, tyto snahy ale zhatilo vítězství mladoturecké revoluce v čele s Kemalem Atatürkem o tři roky později. Turečtí kemalisté a Britové usilovali o začlenění ropných polí kolem Mosulu do Iráku, jenž byl britským mandátním územím. Lausannskou konvencí z července 1923 tak byl očekávaný Kurdistán rozdělen mezi Turecko, Irák, Írán a Sýrii.
A od té doby je vznik kurdského státu v nedohlednu. V Turecku následovaly série kurdských vzpour ve 20. a 30. letech, ty byly ovšem brutálně potlačeny. Další vzepětí tureckých Kurdů, kteří byli ještě před několika lety nazýváni "horští Turci", lze datovat až rokem 1984, kdy zahájila činnost Ocalanova PKK, jenž však vystupovala ostře levicově a požadovala vytvoření socialistického Kurdistánu. Dosud při jejích útocích v Turecku, ale i v Německu zahynulo přes 30 tisíc lidí, podle kurdských zdrojů ale turecká armáda zničila přes čtyři tisíce kurdských vesnic a na tři milióny civilistů byly násilně přesídleny.
V dubnu 1991 turecký parlament schválil zákon umožňující omezené používání kurdského jazyka, což bylo zakázáno v roce 1981. Nadále ale nesmí být kurdština vyučována ve školách, nesmí se používat v politické propagandě či ve vysílání. Jako první turecký státník od roku 1924 poprvé uznal existenci Kurdů v roce 1991 bývalý prezident Turgut Özal, přesto ale Kurdové stále nejsou v Turecku uznáváni jako menšina (stejně jako Řekové, Arméni, Asyřané či Židé).
Těžiště kurdských nacionalistických snah se v 50. letech přesunulo do Iráku, kde legendární Mustafá Barzání založil Demokratickou stranu Kurdistánu (KDP). Dlouhé povstání kurdských "pešmergů" (1958-1974) vyústilo v březnu 1974 v plán omezené autonomie, který se však nerealizoval. Po dohodě Iráku s Íránem o hranicích o rok později začal masový exodus Kurdů do Turecka.
Po nástupu Saddáma Husajna do čela Iráku v roce 1979 se osud Kurdů vůbec nezměnil. Tvrdě zaplatili za svou podporu Íránu v irácko-íránské válce (1980-88), když Husajnova armáda v březnu 1988 zamořila otravným plynem město Halabdža (zahynulo na pět tisíc lidí) a navíc zcela vyplenila kolem pěti tisíc kurdských obcí. Bagdádský vládce kromě toho vyhlásil program "dekurdizace" iráckého severu. Podle BBC zabila irácká vojska v letech 1988 až 1993 v severním Iráku na 200 tisíc Kurdů.
Po porážce Saddáma Husajna ve válce v Zálivu v únoru 1991 byla po zásahu mezinárodního společenství, Saddám opět brutálně potlačil povstání Kurdů, na severu země zřízena tzv. bezletová zóna s autonomním územím pro Kurdy.
Kurdové v Íránu, kde nejsou považováni za menšinu, mají za sebou světlou chvilku - krátkou existenci samostatného státu, tzv. Mahábádské republiky na severu Sověty obsazeného Íránu. Ta byla vyhlášena v únoru 1946 a v jejím čele stáli Mustafá Barzání a Kazi Muhammad. V listopadu 1946 ji ovšem šáh Muhammad Rezá Pahlaví zrušil, Barzání uprchl do Moskvy a Muhammad byl popraven.
