Hide se začal bát, když vzdal školu. "Začal jsem se obviňovat a rodiče mi také vyčítali, že nechodím do školy. Ten tlak stoupal," přiznal mladý Japonec v reportáži britské stanice BBC.
"Postupně jsem začal mít obavy jít ven, děsilo mě setkávání s lidmi. Nakonec jsem nedokázal opustit vlastní dům," popsal muž, který se vzdal veškeré společnosti, přestal se bavit s kamarády i s rodiči doma. Aby se jim vyhnul, přes den spal a noci trávil sledováním televize.
"Ovládly mě různé druhy negativních emocí. Palčivá touha jít ven, vztek na celou společnost a na mé rodiče, smutek z toho stavu, strach z budoucnosti a závist, jíž jsem cítil vůči všem, kteří dokázali vést normální život," vypočítával Hide, který se stáhnul se do sebe a stal se jedním z hikikomori.
Je jich čím dál víc
V Japonsku jen málokdo nezná tento termín, kterým se označují mladí lidé vyloučení ze společnosti, uzavření sami do sebe. Před dvaceti lety tomu přitom bylo jinak. Tehdy se fenomén hikikomori teprve rodil, vzpomíná psychiatr Tamaki Saito, jenž se této problematice věnuje.
Bylo to zkraje 90. let, krátce po ukončení školy, když Saitovu psychiatrickou poradnu začalo navštěvovat čím dál víc zoufalých rodičů, kteří hledali pomoc pro své děti, především syny. Téměř všichni měli podobné potíže: jejich synové opustili školu a začali se skrývat před světem. Zavřeni ve svých pokojících strávili klidně i rok. Rodiny pocházely ze střední třídy a dětem bylo patnáct a více let.
Může to vypadat jako typická pubertální lenost. Válet se doma, vykašlat se na školu a ignorovat rodiče - v patnácti ideální činnosti. Saito však varuje před zlehčováním, tito lidé trpí různými sociálními strachy a jsou zcela paralyzování.
"Duševně se trýzní. Chtějí jít ven, najít si kamarády, zamilovat se, ale nemohou," popsal lékař BBC. Symptomy se mezi jednotlivými pacienty liší. U některých se střídají výbuchy vzteku s dětinským chováním. Jiní mohou trpět obsesemi, paranoiou, depresí. Často se chovají agresivně.
Když Saito s výzkumem před dvěma dekádami začínal, fenomén hikikomori byl velkou neznámou, lékaři jej většinou považovali za symptom jiných duševních problémů. V uplynulých letech se však počet pacientů výrazně zvýšil.
Opatrné odhady mluví o zhruba 200 tisících lidech, kteří touto sociální poruchou trpí, podle průzkumu japonského vládního úřadu z roku 2010 se počet obětí hikikomori pohybuje okolo 700 tisíc. Saito se však domnívá, že ani toto číslo není přesné. Podle něj je to problém asi milionu lidí v Japonsku. Navíc se zvyšuje věk "postižených", z dřívějších průměrných 21 let na 32 let.
Proč se schovávají
Spouštěčem problému mohou být podle lékaře vcelku běžné momenty v životě: mizerné známky ve škole, zlomené srdce, ale i samotný pocit vyloučení nebo tlaky ve společnosti. Obavy ze spolužáků, strach z toho, že neuspokojí nároky svých rodičů, které jsou především v Japonsku mnohdy velmi vysoké. V asijské zemi se klade důraz na úspěch a slabost se moc nepřipouští. Navíc zde stále platí velký respekt k rodičům.
Podle britského sociologa Andyho Furlonga z univerzity v Glasgow, který se tomuto fenoménu roky věnuje, rodiče mladých Japonců mnohdy nedokážou pochopit, že jejich dítě nemůže sehnat práci nebo nevidí svou budoucnost v růžových barvách. Ve velké míře za to podle něj může ekonomická bublina, kterou Japonsko zažívalo v 80. letech, a o to tvrdší pád do recese v letech devadesátých.
Tehdy se v Japonsku zlomilo dlouhé roky jasné pravidlo, že vynikající škola vede k vynikající univerzitě a ta potom k vynikající doživotně zajištěné práci. Nová generace Japonců náhle čelila nejistotě, že ať se snaží sebevíc, hrozí jim nezaměstnanost nebo krátkodobé úvazky, smlouvy na dobu určitou.
"Možnosti se zcela změnily a nemyslím, že by to rodiny vždy pochopily a věděly, jak se s tím vyrovnat," řekl Furlong. Častou reakcí mnoha rodičů bylo děti obvinit z neschopnosti a zostuzení celého rodu. Svědčí o tom i fakt, že někteří nechávají své děti v "domácím úkrytu" klidně řadu let, aniž by pro ně vyhledali pomoc.
To je přitom podle Saita cesta do pekel. K vyléčení je třeba aktivní podpora blízkého okolí. Cesta k uzdravení většinou začíná v napravení vztahu k rodičům, popsal doktor. Když to dokážou, zvládnou pacienti přijít na terapii - v Tokiu se takovým centrům říká ibašo. Tak jako to zvládne třeba Hide, který už je schopný, byť s obtížemi, vyjít ven a mluvit s lidmi.
Někdy na terapii docházejí jen rodiče postižených, například paní Jošiko, jejíž syn se uzavřel, když mu bylo 22 let. Nyní je mu padesát a rodina už se zcela přizpůsobila tomu, že už zřejmě nikdy dům neopustí. "Myslím, že můj syn ztratil sílu nebo touhu vůbec něco chtít," řekla zklamaně. "Možná kdysi něco chtěl a já to zničila," připustila podle BBC.
