Na moskevské ulici postávají dvě děvčata, která sotva nakročila do dospělosti. V prostých bavlněných šatech a sešlapaných sandálech se rozhlížejí kolem sebe, jedna z nich třímá otlučený kufřík. Čekají na tramvaj? Na kamarádku? Nebo na něco úplně jiného?
 |
Po chodníku se k nim blíží dvojice šviháků. Naleštěné holiny, parádní tmavě zelené uniformy, čepice s rudou hvězdou frajersky postrčené na stranu. Na tváři jednoho z důstojníků Rudé armády pohrává šibalský úsměv, jeho oči se upírají na dvojici děvčat. Právě zmerčil potenciální kořist...
Právě v tu chvíli stiskl Henri Cartier-Bresson spoušť své leicy. Jeho kouzelná momentka z Moskvy se v lednu 1955 dostala na titulní stranu časopisu Life a zásadně přispěla ke změně západního pohledu na život v Sovětském svazu.
Zatímco v Kremlu stále ještě trval mocenský boj mezi Chruščovem a dalšími dědici Stalinova odkazu, Američané poprvé nahlédli za oponu sovětského kultu. „Pokusil jsem se pořídit přímý obraz lidí a jejich každodenního života. Chtěl jsem ukázat, po čem touží a co budují,“ uvedl v magazínu Life sám autor fotografií.
Rodák z francouzského městečka Chanteloup byl na začátku padesátých let už uznávaným fotografem. Byl jedním z prvních, kdo objevil kouzlo momentky: na začátku třicátých let si koupil leicu a začal se potulovat ulicemi Paříže a dalších evropských měst s cílem „udeřit v ten pravý čas“.
Podstatnou část druhé světové války strávil v německém zajetí, ze kterého se mu napotřetí povedlo utéci, takže v srpnu 1944 už mohl fotit osvobození Paříže. Po válce se svými kamarády nad lahví šampaňského založil proslulou agenturu Magnum Photos a znovu vyrazil do světa: fotografoval Gándhího pohřeb, čínskou občanskou válku i boj o nezávislost v Indonésii.
V roce 1954 se stal prvním západním fotografem, který po Stalinově smrti dostal povolení k pracovní cestě do Sovětského svazu. Strávil tam celkem deset týdnů a procestoval Moskvu, Petrohrad, Gruzii či Uzbekistán. Celou dobou byl pochopitelně pod dohledem a nesměl fotografovat žádné vojenské objekty, přesto pořídil neocenitelné svědectví o poměrech na druhé straně železné opony.
Objala Stalina, on jí nechal zabít rodiče. Holčičce z fotky nakonec ukradli i jméno |
Američané si tak uprostřed boomu padesátých let mohli v magazínu plném reklam na nablýskané chevrolety prohlédnout fotky obyvatel Moskvy drhnoucích své moskviče na břehu Volhy a sovětských žen v prostých bavlněných šatech, jak okukují výklady obchodního domu Gum.
„Nakupování v Sovětském svazu spočívá v trpělivém a frustrujícím pátrání po jednoduchých, a přitom drahých nezbytnostech... Nové modely, stejně jako cokoli z hedvábí nebo vlny (vlněný kostým stojí v přepočtu asi 250 dolarů), jsou určeny pro ženy z privilegovaných vrstev. Pro obyčejné ženy jsou jednoduché bavlněné šaty módním vrcholem,“ psal Life.
Cartier-Bresson ale zachytil víc než jen nekonečné fronty. Jeden ze zakladatelů humanistické fotografie ukázal Američanům i usměvavé dělnice v tunelech moskevského metra, rozjívené pionýry nebo jásající fandy při drtivém vítězství sovětské fotbalové reprezentace v přátelském zápase se Švédskem (domácí na stadionu Dynama Moskva triumfovali 7:0).
Zkušenému pozorovateli lidského života nemohla uniknout ani sexualita probublávající po uniformitou sovětské každodennosti. Svědčí o tom i pozoruhodný snímek svalnatého úderníka v moskevské automobilce ZiS při debatě s rozložitou vedoucí směny. Fotka se v roce 1955 objevila v knize The People of Moscow a v posledních letech získala mimořádnou popularitu na internetu.
„Dělník má ruce mírně zvednuté, jako by se po ní chystal vystartovat. Vedoucí si drží límec, jako by se šaty snažila trochu roztáhnout a přitáhnout pozornost ke svému hrudníku. Z celé scény přímo křičí sexuální napětí. Ale také je možně, že v továrně je tak strašný hluk, že musejí stát velmi blízko, aby se vůbec slyšeli,“ zaspekuloval si portál rarehistoricalphotos.com.
Neřestné myšlenky dodnes vzbuzuje i momentka dvou moskevských slečinek v hledáčku důstojníků Rudé armády. „Obě se dívají jinam, ruce mají svěšené nebo zamyšleně založené. Nenápadně dávají najevo, že jsou k mání. Muži se vydali na pochod, dívky s baletní elegancí překřížily nohy. Vědí, že stačí jen čekat. Lenin chtěl být inženýrem lidských duší. Ale jak je vidět, těla nelze tak snadno indoktrinovat,“ napsal k fotce deník The Guardian.
