Vyplývá to z rešerše týdeníku Der Spiegel. Kohl také podle nezveřejněných pasáží uvažoval, že by NATO mohlo Sovětskému svazu slíbit, že se nebude rozšiřovat na východ.
Kohl byl kancléřem Spolkové republiky Německo v letech 1982 až 1998. Do dějin se zapsal především svým podílem na znovusjednocení Německa v roce 1990, kterému předcházelo zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě včetně někdejší Německé demokratické republiky (NDR) a Československa.
Před parlamentními volbami v roce 1998 nechal Kohl zveřejnit dokumenty z jednání o znovusjednocení Německa. Neobvyklý krok tehdy vyvolal světovou pozornost. Podle časopisu ze záznamů ovšem nechal kancléř odstranit některé své výroky, které se později ukázaly být chybné nebo příliš ostré. Zmizely i některé další pasáže.
Helmut Kohl: z outsidera státníkem, hřmotný kancléř nadchl Sověty i USA |
O československém prezidentovi Havlovi například podle originálních dokumentů z německého Spolkového archivu Kohl řekl, že „má k profesionálovi dost daleko“, „v detailu politice nerozumí“ a měl by jako hlava státu působit jen po „přechodnou dobu“.
Ve zveřejněné edici přitom Kohlovo hodnocení situace v Československu v rozhovoru s někdejším francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem vyznívá jinak: Kancléř podle ní nové vedení země považuje za „velmi sympatické“.
Disident Havel byl zvolen československým prezidentem v prosinci 1989. Po rozpadu federace se stal i českým prezidentem, kterým byl až do roku 2003. Kohl přitom už v roce 1998 prohrál parlamentní volby, po nich zůstal jen poslancem a po roce 2002 se stáhl z aktivní politiky.
Frajer Havel. Graffiti na Budějovické připomíná prvního českého prezidenta |
Podle rešerší časopisu Der Spiegel zmizely z dokumentů před zveřejněním také Kohlovy výroky o Ukrajině, která byla v roce 1990 ještě součástí Sovětského svazu. V rozhovoru s Mitterrandem například kancléř vylučoval, že by mohla být jako země nezávislá, protože je „srdcem“ Sovětského svazu. Ukrajina získala ovšem nezávislost už v roce 1991.
V dalším z odstraněných citátů kritizoval Kohl údajnou „nedobrou roli“ polské katolické církve a jejího primase Józefa Glempa v německé snaze o znovusjednocení.
Ve zveřejněných dokumentech se neobjevily ani některé pasáže, které se týkaly členství sjednoceného Německa v NATO. Kohlův blízký spolupracovník Peter Hartmann podle dokumentů označil za „nerealistické“, že by se území NDR mohlo stát „politicky nebo dokonce vojensky“ součástí Severoatlantické aliance.
Američané, kteří podmiňovali podporu sjednocení právě členstvím obou dosavadních německých států v NATO, tak podle Hartmanna proces „de facto“ blokovali.
Mýtus o nerozšiřování NATO? Slib spojenci Moskvě formálně nikdy nedali |
Ze zveřejněných dokumentů vypadla také zmínka o iniciativě tehdejšího ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, který navrhl Sovětskému svazu kompromis, a sice aby se sjednocené Německo stalo součástí NATO výměnou za příslib, že se Aliance nebude rozšiřovat dál na východ.
Pro východní Německo navrhoval Genscher zvláštní status. Podle časopisu hovořil Kohl o Genscherově nápadu i s Mitterrandem. V protokolu z 15. února 1990 podle časopisu stojí: „Prezident Mitterrand je toho názoru, že je třeba slavnostně prohlásit, že NATO se neposune na východ.“
Kohl podle protokolu uvedl, že „to považuje za správné“. NATO ovšem Sovětskému svazu nikdy podobný příslib nedalo. V roce 1999 se členy NATO staly Česko, Polsko a Maďarsko.
Dokumenty, z nichž podle rešerše magazínu zmizely některé pro Kohla nepříjemné citáty, byly zveřejněny v roce 1998 v rámci zvláštní edice německé vlády.
Stovky dokumentů – záznamů z jednání, přepisů telefonátů či dopisů – se týkaly jednání o znovusjednocení Německa, kterého se podařilo dosáhnout po více než 40 letech rozdělení země 3. října 1990. Podle časopisu chtěl Kohl odtajněním dokumentů získat v předvolební kampani politické body. Volby ale nakonec prohrál.
