Dnes dokončíme ukázky z knihy Harry Potter a Kámen mudrců, v níž poprvé v českém překladu vyšly příběhy o učedníkovi čarodějných umění Harry Potterovi. Dokončíme kapitolu Zapovězený les a od příště vás necháme nahlédnout do druhé knihy tohoto nynějšího světového hitu, která má titul Harry Potter a tajemná komnata. Bude to poprvé, kdy si v češtině budete moci tyto příběhy přečíst, nakladatelství Albatros chystá vydání druhého dílu Harryho Pottera na letošní podzim.
Šli dál hustým temným lesem, Harry se však znovu a znovu nervózně ohlížel přes rameno. Měl nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje, a byl rád, že je s nimi Hagrid se svým samostřílem. Právě prošli zákrutem cesty, když Hermiona chytila Hagrida za ruku. »Hagride! V idíš to? Červené jiskry! Neville a Malfoy jsou v nebezpečí!« »Vy dva počkejte tady!« křikl Hagrid. »Zůstaňte na pěšině, já se pro vás vrátím!« Slyšeli, jak se prodírá podrostem pryč, a dívali se na sebe, oba pořádně vyděšení, až už neslyšeli nic jiného než šelest listí kolem. »Nemyslíš, že se jim něco stalo, viď, že ne?« šeptala Hermiona. »Vůbec mi nesejde na tom, jestli se něco stane Malfoyovi, ale kdyby něco přepadlo Nevilla Poněvadž za to, že je vůbec tady, můžeme my.« Minuty se nekonečně vlekly. Oba jako by měli bystřejší sluch než jindy. Harry měl pocit, že vnímá každý povzdech větru a každou praskající větvičku. Co se to dělo? A kde byli ostatní? K onečně jim hlasitý praskot oznámil Hagridův návrat. Malfoy, Neville i Tesák ho doprovázeli. Hagrid zuřil. Malfoy se totiž cestou přikradl k Nevillovi a zezadu po něm chňapl. Měl to být vtip, jenže Neville se vyděsil a vypustil červené jiskry. »Budem mít obrovský štěstí, esli teď vůbec něco chytíme, při tom, kolik kraválu jste vy dva nadělali. Ale teď se rozdělíme jinak - Neville, ty zůstaneš se mnou a Hermionou, a ty, Harry, pudeš s Tesákem a tímdle troubou. Nezlob se,« dodal ještě šeptem, »ale tebe tak lehko nepoděsí, a musíme to vyřídit.« Harry se tedy vydal do středu lesa spolu Malfoyem a Tesákem. Šli málem půl hodiny, pořád hloub a hloub, až se jim stezka skoro ztratila, jak byly stromy husté. Harry si říkal, že i krvavé skvrny jsou větší. Na kořenech jednoho stromu byly úplné stříkance, jako by se to nebohé stvoření právě tady zmítalo v bolestech. Propletenými větvemi starého dubu před sebou zahlédl Harry další mýtinu. »Podívej -« zamumlal a natáhl paži, aby Malfoye zastavil. Na zemi se třpytilo něco zářivě bílého. Krok za krokem se k tomu opatrně přiblížili. Byl to opravdu jednorožec a byl mrtvý. Harry ještě nikdy neviděl něco tak nádherného a smutného. Dlouhé štíhlé nohy nepřirozeně trčely na stranu, jak jednorožec padl, a jeho hříva se rozsypala po temném listí jako zářivé perly. Harry k němu užuž chtěl vykročit, když tu náhle zaslechl šoupavý zvuk a ztuhl jako přimrazený. Jeden z keřů na okraji mýtiny se pohnul a pak se ze stínu vynořila postava s hlavou zakrytou kápí a plížila se po zemi jako dravá šelma. Harry, Malfoy i T esák stáli jako zkamenělí. Zakuklená postava dorazila k jednorožci, sklonila se k ráně na jeho boku a začala z ní chlemtat krev. »ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!« Malfoy vyrazil strašlivý výkřik a hnal se pryč, a Tesák v patách za ním. Zakuklenec pozvedl hlavu a podíval se přímo na Harryho - krev jednorožce mu ještě kapala z úst. Potom vstal a vrhl se k Harrymu, ten se však strachy nebyl s to pohnout. Hned nato pocítil v hlavě takovou bolest jako ještě nikdy - jako by mu jizva na čele stála v jednom plameni - a napůl oslepený se potácel zpátky. Za sebou uslyšel dupot kopyt, pak něco tryskem přeskočilo přímo přes něj a zaútočilo na zakuklenou postavu. Bolest v Harryho hlavě byla tak úporná, že padl na kolena. Trvalo minutu nebo dvě, než pominula, a když konečně vzhlédl, zakuklenec byl tentam. Nad Harrym stál kentaur, nebyl to však Ronan ani Bane; tenhle vypadal mladší, vlasy měl tak světlé, že byly málem bílé, a koňské tělo plavé. »Jsi v pořádku?« zeptal se kentaur Harryho a pomohl mu na nohy. »Ano - děkuji ti - co to bylo ?« K entaur mu neodpověděl. Měl úžasně modré oči, jako dva bledé safíry. Bedlivě se na Harryho podíval a pak utkvěl očima na zsinalé jizvě, která mu teď jasně vyvstala na čele. »Ty jsi ten Potterův chlapec,« řekl. »Uděláš líp, když se vrátíš k Hagridovi. V lese teď není bezpečno - obzvlášť pro tebe ne. Umíš jezdit? Bude to rychlejší Jmenuji se Firenze,« dodal ještě a pak se spustil na přední nohy, aby si mu Harry mohl vlézt na záda. Najednou se z opačného konce mýtiny ozval zvuk dalších kopyt a na mýtinu se vřítili Ronan a Bane, upocení a dmoucími se boky. »Firenze!« zahřměl Bane. »Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?« »Víte vy vůbec, kdo to je?« řekl Firenze. »To je ten Potterův chlapec. Čím rychleji se dostane z lesa, tím líp.« »Cos mu vykládal?« zahučel Bane. »Nezapomínej, Firenze, jaká přísaha nás váže - nesmíme se stavět proti vůli nebes. Nevyčetli jsme snad z pohybů planet, co se má stát?« Ronan nejistě zahrabal kopyty. »Firenze si určitě myslel, že jedná, jak nejlíp může,« pronesl truchlivým hlasem. Bane vztekle vyhodil zadníma nohama. »Jak nejlíp může! Ale co je nám do toho? Kentauři mají dělat jedině to, co říkají předpovědi! Nejsme tu od toho, abychom jako oslíci hledali po našem lese lidi, kteří tu zabloudí!« Firenze se naráz hněvivě vzepjal a postavil se na zadní, takže Harry se ho musel chytit za plece, aby nespadl. »Vy jste neviděli toho jednorožce?« rozkřikl se Firenze na Banea. »Copak nechápete, proč ho někdo zabil? Nebo vám snad planety ono tajemství neprozradily? Postavím se proti tomu, co číhá tady v lese, ano, Bane, a třeba i po boku lidí, jestli to jinak nepůjde.« Potom se Firenze bleskově otočil; spolu Harrym, který se křečovitě držel na jeho hřbetě, nechali Ronana a Banea na mýtině a vřítili se mezi stromy. Harry neměl zdání, co se vlastně děje. »Proč se Bane tak rozčilil?« zeptal se. »A vůbec, před čím jsi mě vlastně zachránil?« Firenze zpomalil a pokračoval už jen krokem, vyzval Harryho, aby se přikrčil, kdyby snad nějaká větev visela nízko, na jeho otázku však neodpověděl. Jeli mlčky lesem tak dlouho, až si Harry myslel, že Firenze s ním už nehodlá ztratit ani slovo. Právě ve chvíli, kdy stromy kolem byly obzvlášť husté, však kentaur náhle zůstal stát. »Harry Pottere, jestlipak víš, k čemu slouží krev jednorožce?« »Ne,« odpověděl Harry, kterého ta podivná otázka zarazila. »V hodinách lektvarů jsme vždycky používali jen jeho roh a ocasní žíně.« »Poněvadž zabít jednorožce je nevýslovná ohavnost,« vysvětlil mu Firenze. »Takového zločinu se dopustí jedině ten, kdo nemá co ztratit a může všecko získat. Krev jednorožce tě udrží při životě, i kdyby tě od smrti dělil pouhý vlásek, ale za strašlivou cenu. Aby ses zachránil, musíš zabít něco čistého a bezbranného, a od chvíle, kdy se jeho krev dotkne tvých rtů, budeš žít jenom napůl a v zatracení.« Harry se upřeně zahleděl na Firenzeho zátylek, který byl v měsíční záři plný stříbrných skvrn. »Ale kdo by spáchal něco tak zoufalého?« podivil se nahlas. »Pokud by ho mělo stihnout věčné zatracení, je dokonce i smrt lepší, nebo snad ne?« »To je,« přisvědčil Firenze, »pokud ovšem jen nepotřebuješ zůstat naživu tak dlouho, než se napiješ něčeho jiného - něčeho, co ti vrátí všechnu sílu a moc - něčeho, co ti zaručí, že nikdy neumřeš. Harry Pottere, jestlipak víš, co je právě teď ukryto ve vaší škole?« »Kámen mudrců! Ovšemže, Elixír života! Nechápu ale, kdo by-« »Nevíš o někom, kdo čekal dlouhá léta, aby znovu získal moc, kdo zoufale lpěl na životě a čekal na svou příležitost?« Harryho srdce jako by znenadání sevřela železná pěst. V šelestu stromů jako by znovu zaslechl to, co mu Hagrid řekl onoho večera, kdy se setkali poprvé: »Někdo říká, že umřel. Podle mě to jsou žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít.« »Chceš říct,« zachrčel ztěžka Harry, »že to byl Vol « »Harry! Harry, jsi v pořádku?« Po pěšině k nim běžela Hermiona a za ní supěl Hagrid. »Naprosto v pořádku,« prohlásil Harry, i když sotva věděl, co říká. »Jednorožec je mrtvý, Hagride, je tam vzadu na mýtině.« »Teď už se můžeme rozloučit,« zamumlal Firenze, zatímco Hagrid spěchal k ležícímu tělu. »Už jsi v bezpečí.« Harry mu sklouzl ze hřbetu. »Mnoho štěstí, Harry Pottere,« popřál mu Firenze. »Už dřív se stalo, že si poselství planet někdo vykládal špatně - dokonce i kentauři. Doufám, že tohle je jeden z těch případů.« Otočil se a odklusal zpátky do lesa; Harry zůstal stát na pěšině a třásl se po celém těle. Ron na ně čekal ve ztemnělé společenské místnosti tak dlouho, až nakonec usnul. Když s ním Harry surově zatřásl, aby ho probudil, napřed něco vykřikoval o famfrpálu a hře proti pravidlům; v několika vteřinách tu však seděl široce otevřenýma očima, když Harry začal jemu i Hermioně líčit, co se v lese vlastně stalo. Harry nevydržel sedět. Přecházel před krbem sem tam a ještě pořád se celý třásl. »Snape ten kámen chce pro Voldemorta V oldemort čeká v lese a my si celou dobu mysleli, že ho Snape chce jen proto, aby získal bohatství« »Přestaň říkat to jméno!« zašeptal Ron zděšeně, jako by se bál, že by je V oldemort mohl uslyšet. Harry ho neposlouchal. »Firenze mě zachránil, ale neměl to dělat Bane zuřil říkal, že Firenze zasahuje do toho, co se podle planet má stát Určitě ohlašují, že se Voldemort vrátí Bane je přesvědčen, že Firenze měl V oldemorta nechat, aby mě zabil Nejspíš i tohle stojí ve hvězdách.« »Přestaň už konečně říkat to jméno!« sykl Ron. »Takže já teď musím jen čekat, až Snape Kámen ukradne,« pokračoval Harry horečně, »a pak už V oldemort přijde a sprovodí mě ze světa Předpokládám, že Bane bude spokojený.« Hermiona vypadala notně vystrašeně, přesto však se ho pokusila utěšit. »Harry, všichni přece říkají, že Brumbál byl jediný, z koho Ty-víš-kdo měl v životě strach. Pokud tu Brumbál je, T y-víš-kdo ti neublíží. A ostatně, kdo říká, že kentauři mají pravdu? Připadá mi to jako hádání budoucnosti, a profesorka McGonagallová tvrdí, že to je velice nespolehlivé odvětví magie.« Obloha už začínala blednout, když se konečně přestali dohadovat. Šli si lehnout úplně vyčerpaní a ochraptělí. Překvapení té noci však ještě neskončila. Když si Harry odhrnul přikrývky, ležel pod nimi - pečlivě složený - jeho neviditelný plášť, a na něm byl přišpendlen lístek se slovy:
(Pokračování příště)
Ilustrovala Galina Miklínová Přeložil Vladimír Medek (c) Albatros, Bloomsbury
Šli dál hustým temným lesem, Harry se však znovu a znovu nervózně ohlížel přes rameno. Měl nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje, a byl rád, že je s nimi Hagrid se svým samostřílem. Právě prošli zákrutem cesty, když Hermiona chytila Hagrida za ruku. »Hagride! V idíš to? Červené jiskry! Neville a Malfoy jsou v nebezpečí!« »Vy dva počkejte tady!« křikl Hagrid. »Zůstaňte na pěšině, já se pro vás vrátím!« Slyšeli, jak se prodírá podrostem pryč, a dívali se na sebe, oba pořádně vyděšení, až už neslyšeli nic jiného než šelest listí kolem. »Nemyslíš, že se jim něco stalo, viď, že ne?« šeptala Hermiona. »Vůbec mi nesejde na tom, jestli se něco stane Malfoyovi, ale kdyby něco přepadlo Nevilla Poněvadž za to, že je vůbec tady, můžeme my.« Minuty se nekonečně vlekly. Oba jako by měli bystřejší sluch než jindy. Harry měl pocit, že vnímá každý povzdech větru a každou praskající větvičku. Co se to dělo? A kde byli ostatní? K onečně jim hlasitý praskot oznámil Hagridův návrat. Malfoy, Neville i Tesák ho doprovázeli. Hagrid zuřil. Malfoy se totiž cestou přikradl k Nevillovi a zezadu po něm chňapl. Měl to být vtip, jenže Neville se vyděsil a vypustil červené jiskry. »Budem mít obrovský štěstí, esli teď vůbec něco chytíme, při tom, kolik kraválu jste vy dva nadělali. Ale teď se rozdělíme jinak - Neville, ty zůstaneš se mnou a Hermionou, a ty, Harry, pudeš s Tesákem a tímdle troubou. Nezlob se,« dodal ještě šeptem, »ale tebe tak lehko nepoděsí, a musíme to vyřídit.« Harry se tedy vydal do středu lesa spolu Malfoyem a Tesákem. Šli málem půl hodiny, pořád hloub a hloub, až se jim stezka skoro ztratila, jak byly stromy husté. Harry si říkal, že i krvavé skvrny jsou větší. Na kořenech jednoho stromu byly úplné stříkance, jako by se to nebohé stvoření právě tady zmítalo v bolestech. Propletenými větvemi starého dubu před sebou zahlédl Harry další mýtinu. »Podívej -« zamumlal a natáhl paži, aby Malfoye zastavil. Na zemi se třpytilo něco zářivě bílého. Krok za krokem se k tomu opatrně přiblížili. Byl to opravdu jednorožec a byl mrtvý. Harry ještě nikdy neviděl něco tak nádherného a smutného. Dlouhé štíhlé nohy nepřirozeně trčely na stranu, jak jednorožec padl, a jeho hříva se rozsypala po temném listí jako zářivé perly. Harry k němu užuž chtěl vykročit, když tu náhle zaslechl šoupavý zvuk a ztuhl jako přimrazený. Jeden z keřů na okraji mýtiny se pohnul a pak se ze stínu vynořila postava s hlavou zakrytou kápí a plížila se po zemi jako dravá šelma. Harry, Malfoy i T esák stáli jako zkamenělí. Zakuklená postava dorazila k jednorožci, sklonila se k ráně na jeho boku a začala z ní chlemtat krev. »ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!« Malfoy vyrazil strašlivý výkřik a hnal se pryč, a Tesák v patách za ním. Zakuklenec pozvedl hlavu a podíval se přímo na Harryho - krev jednorožce mu ještě kapala z úst. Potom vstal a vrhl se k Harrymu, ten se však strachy nebyl s to pohnout. Hned nato pocítil v hlavě takovou bolest jako ještě nikdy - jako by mu jizva na čele stála v jednom plameni - a napůl oslepený se potácel zpátky. Za sebou uslyšel dupot kopyt, pak něco tryskem přeskočilo přímo přes něj a zaútočilo na zakuklenou postavu. Bolest v Harryho hlavě byla tak úporná, že padl na kolena. Trvalo minutu nebo dvě, než pominula, a když konečně vzhlédl, zakuklenec byl tentam. Nad Harrym stál kentaur, nebyl to však Ronan ani Bane; tenhle vypadal mladší, vlasy měl tak světlé, že byly málem bílé, a koňské tělo plavé. »Jsi v pořádku?« zeptal se kentaur Harryho a pomohl mu na nohy. »Ano - děkuji ti - co to bylo ?« K entaur mu neodpověděl. Měl úžasně modré oči, jako dva bledé safíry. Bedlivě se na Harryho podíval a pak utkvěl očima na zsinalé jizvě, která mu teď jasně vyvstala na čele. »Ty jsi ten Potterův chlapec,« řekl. »Uděláš líp, když se vrátíš k Hagridovi. V lese teď není bezpečno - obzvlášť pro tebe ne. Umíš jezdit? Bude to rychlejší Jmenuji se Firenze,« dodal ještě a pak se spustil na přední nohy, aby si mu Harry mohl vlézt na záda. Najednou se z opačného konce mýtiny ozval zvuk dalších kopyt a na mýtinu se vřítili Ronan a Bane, upocení a dmoucími se boky. »Firenze!« zahřměl Bane. »Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?« »Víte vy vůbec, kdo to je?« řekl Firenze. »To je ten Potterův chlapec. Čím rychleji se dostane z lesa, tím líp.« »Cos mu vykládal?« zahučel Bane. »Nezapomínej, Firenze, jaká přísaha nás váže - nesmíme se stavět proti vůli nebes. Nevyčetli jsme snad z pohybů planet, co se má stát?« Ronan nejistě zahrabal kopyty. »Firenze si určitě myslel, že jedná, jak nejlíp může,« pronesl truchlivým hlasem. Bane vztekle vyhodil zadníma nohama. »Jak nejlíp může! Ale co je nám do toho? Kentauři mají dělat jedině to, co říkají předpovědi! Nejsme tu od toho, abychom jako oslíci hledali po našem lese lidi, kteří tu zabloudí!« Firenze se naráz hněvivě vzepjal a postavil se na zadní, takže Harry se ho musel chytit za plece, aby nespadl. »Vy jste neviděli toho jednorožce?« rozkřikl se Firenze na Banea. »Copak nechápete, proč ho někdo zabil? Nebo vám snad planety ono tajemství neprozradily? Postavím se proti tomu, co číhá tady v lese, ano, Bane, a třeba i po boku lidí, jestli to jinak nepůjde.« Potom se Firenze bleskově otočil; spolu Harrym, který se křečovitě držel na jeho hřbetě, nechali Ronana a Banea na mýtině a vřítili se mezi stromy. Harry neměl zdání, co se vlastně děje. »Proč se Bane tak rozčilil?« zeptal se. »A vůbec, před čím jsi mě vlastně zachránil?« Firenze zpomalil a pokračoval už jen krokem, vyzval Harryho, aby se přikrčil, kdyby snad nějaká větev visela nízko, na jeho otázku však neodpověděl. Jeli mlčky lesem tak dlouho, až si Harry myslel, že Firenze s ním už nehodlá ztratit ani slovo. Právě ve chvíli, kdy stromy kolem byly obzvlášť husté, však kentaur náhle zůstal stát. »Harry Pottere, jestlipak víš, k čemu slouží krev jednorožce?« »Ne,« odpověděl Harry, kterého ta podivná otázka zarazila. »V hodinách lektvarů jsme vždycky používali jen jeho roh a ocasní žíně.« »Poněvadž zabít jednorožce je nevýslovná ohavnost,« vysvětlil mu Firenze. »Takového zločinu se dopustí jedině ten, kdo nemá co ztratit a může všecko získat. Krev jednorožce tě udrží při životě, i kdyby tě od smrti dělil pouhý vlásek, ale za strašlivou cenu. Aby ses zachránil, musíš zabít něco čistého a bezbranného, a od chvíle, kdy se jeho krev dotkne tvých rtů, budeš žít jenom napůl a v zatracení.« Harry se upřeně zahleděl na Firenzeho zátylek, který byl v měsíční záři plný stříbrných skvrn. »Ale kdo by spáchal něco tak zoufalého?« podivil se nahlas. »Pokud by ho mělo stihnout věčné zatracení, je dokonce i smrt lepší, nebo snad ne?« »To je,« přisvědčil Firenze, »pokud ovšem jen nepotřebuješ zůstat naživu tak dlouho, než se napiješ něčeho jiného - něčeho, co ti vrátí všechnu sílu a moc - něčeho, co ti zaručí, že nikdy neumřeš. Harry Pottere, jestlipak víš, co je právě teď ukryto ve vaší škole?« »Kámen mudrců! Ovšemže, Elixír života! Nechápu ale, kdo by-« »Nevíš o někom, kdo čekal dlouhá léta, aby znovu získal moc, kdo zoufale lpěl na životě a čekal na svou příležitost?« Harryho srdce jako by znenadání sevřela železná pěst. V šelestu stromů jako by znovu zaslechl to, co mu Hagrid řekl onoho večera, kdy se setkali poprvé: »Někdo říká, že umřel. Podle mě to jsou žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít.« »Chceš říct,« zachrčel ztěžka Harry, »že to byl Vol « »Harry! Harry, jsi v pořádku?« Po pěšině k nim běžela Hermiona a za ní supěl Hagrid. »Naprosto v pořádku,« prohlásil Harry, i když sotva věděl, co říká. »Jednorožec je mrtvý, Hagride, je tam vzadu na mýtině.« »Teď už se můžeme rozloučit,« zamumlal Firenze, zatímco Hagrid spěchal k ležícímu tělu. »Už jsi v bezpečí.« Harry mu sklouzl ze hřbetu. »Mnoho štěstí, Harry Pottere,« popřál mu Firenze. »Už dřív se stalo, že si poselství planet někdo vykládal špatně - dokonce i kentauři. Doufám, že tohle je jeden z těch případů.« Otočil se a odklusal zpátky do lesa; Harry zůstal stát na pěšině a třásl se po celém těle. Ron na ně čekal ve ztemnělé společenské místnosti tak dlouho, až nakonec usnul. Když s ním Harry surově zatřásl, aby ho probudil, napřed něco vykřikoval o famfrpálu a hře proti pravidlům; v několika vteřinách tu však seděl široce otevřenýma očima, když Harry začal jemu i Hermioně líčit, co se v lese vlastně stalo. Harry nevydržel sedět. Přecházel před krbem sem tam a ještě pořád se celý třásl. »Snape ten kámen chce pro Voldemorta V oldemort čeká v lese a my si celou dobu mysleli, že ho Snape chce jen proto, aby získal bohatství« »Přestaň říkat to jméno!« zašeptal Ron zděšeně, jako by se bál, že by je V oldemort mohl uslyšet. Harry ho neposlouchal. »Firenze mě zachránil, ale neměl to dělat Bane zuřil říkal, že Firenze zasahuje do toho, co se podle planet má stát Určitě ohlašují, že se Voldemort vrátí Bane je přesvědčen, že Firenze měl V oldemorta nechat, aby mě zabil Nejspíš i tohle stojí ve hvězdách.« »Přestaň už konečně říkat to jméno!« sykl Ron. »Takže já teď musím jen čekat, až Snape Kámen ukradne,« pokračoval Harry horečně, »a pak už V oldemort přijde a sprovodí mě ze světa Předpokládám, že Bane bude spokojený.« Hermiona vypadala notně vystrašeně, přesto však se ho pokusila utěšit. »Harry, všichni přece říkají, že Brumbál byl jediný, z koho Ty-víš-kdo měl v životě strach. Pokud tu Brumbál je, T y-víš-kdo ti neublíží. A ostatně, kdo říká, že kentauři mají pravdu? Připadá mi to jako hádání budoucnosti, a profesorka McGonagallová tvrdí, že to je velice nespolehlivé odvětví magie.« Obloha už začínala blednout, když se konečně přestali dohadovat. Šli si lehnout úplně vyčerpaní a ochraptělí. Překvapení té noci však ještě neskončila. Když si Harry odhrnul přikrývky, ležel pod nimi - pečlivě složený - jeho neviditelný plášť, a na něm byl přišpendlen lístek se slovy:
(Pokračování příště)
Ilustrovala Galina Miklínová Přeložil Vladimír Medek (c) Albatros, Bloomsbury
