Chalupa vedl před únorem 1948 v centrále národně socialistické strany oddělení pro vědeckou politiku. Po komunistickém únorovém převratu se i on chystal k útěku na Západ. Avšak 7. dubna 1948 ho komando StB Miroslava Picha-Tůmy tajně zatklo. Později to Chalupa líčil tak, že ho neznámí lidé upozornili na nebezpečí a začali ho ochraňovat.
Služba „pokrokovému křídlu KSČ“
Při interview v Chicagu pro Českou televizi v roce 1997 Chalupa přiznal, že Otmar Kašina, který patřil mezi jeho údajné zachránce, brzy přiznal, že je komunistou a příslušníkem StB. Víme, že zakládáte odboj – oznámil prý Kašina Chalupovi. – Četl jsem všechny vaše studie a vím, že jste upřímný socialista. Avšak jednu věc jste dělali špatně – dívali jste se na komunistickou stranu jako na monolit. To není pravda, mezi námi jsou i lidi inteligentní.
Téhle představě Chalupa uvěřil – aspoň to dnes tvrdí. Tento špičkový politický analytik se nyní hájil tím, že v KSČ spolu bojovala dvě křídla – reakční, které chce socialismus sovětského střihu, a pokrokové, které nejspíš touží po socialismu národním, bez cizího poručníkování. A právě ke druhé skupině patřil Kašina a jeho soudruzi.
Potom přišel za národně socialistickým funkcionářem v izolaci starší příslušník Bezpečnosti a požádal ho, aby dával dohromady domácí odboj. Ten, který zatím existuje, prý nestojí za nic. Chalupa souhlasil: „Já jsem mu věřil a nevěřil. Když odmítnu, pravděpodobně celý odboj zlikvidují. Když řeknu ano, musí mne pustit a potom se mohu rozhodovat.“
Historik Jiří Málek, který zkoumal tento případ v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, to viděl jinak: „Orgánům StB se podařilo navázat s Chalupou přátelský poměr, s některými řídícími orgány si tykal. Brzy získal pozici hodnotného a iniciativního agenta.“
Chalupu ubytovali v jednom pražském konspiračním objektu ministerstva vnitra. Dali mu krycí jméno major Král. Jeho úkolem bylo budovat takzvané kontrolní sítě – to nebylo nic jiného, než volavčí sítě, jaké za války vytvářelo gestapo. Chalupa prý navrhl estebákům tuto představu odboje, jak nám tvrdil na kameru: „Žádné velké sítě a žádné teroristické akce. Nebudeme se napojovat na cizí zpravodajské služby, protože jejich činnost byla pochybná – Sověti v nich měli své lidi.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta. |
Strana práce pod patronací StB
„Odboj je budován nezávisle na nás,“ uvažovali příslušníci StB. „Nejdříve tu stál dobře vybudovaný odboj a pak teprve naše iniciativa směřující k poznání. Do odboje tak dobře vedeného není možné pronikat normální agenturní prací, poněvadž bychom zůstali odkázáni na okrajové poznatky... Avšak pomocí skupiny s ostatním odbojem stejnorodé je možno nejrychleji a nejúspěšněji pronikat k dalšímu poznání. Nepoužíváme k tomu našeho aparátu a pracují za nás houževnatě členové ilegality.“
„Ilegální skupiny se tvořily samy,“ tvrdil Chalupa při natáčení. „Byl tam nával, každý tam chtěl vstoupit. Zájemci chodili na sekretariát národně socialistické strany, hlavně za Damiánem, který byl sekretářem mládeže. Ti lidé dostali od nás instrukce, politický program a potom také ilegální časopis. Když měli nějaké závažné zprávy, tak nám je postoupili.“ Strana práce, kterou Chalupa založil, počítá se znárodněním a „hlásá program, který je možno nazvat utopickým socialismem“. Není tedy nebezpečný socialismu, ale „je naprosto nepřijatelný pro Američany“.
Estebáci s chodili s majorem Králem na schůzky protistátních organizací a on je jejím členům většinou představoval jako své spojky. Ke zvýšení důvěryhodnosti mu StB umožnilo vydávat časopis Plamen. V létě 1949 se tiskl přímo v budově ministerstva vnitra v Praze na Letné. Rovněž zpravodajské informace, které žádaly západní tajné služby od československých odbojářů, připravovali pro Chalupu specialisté z StB, takže sloužily k dezinformaci.
Přilákat Ripku do republiky
Ovšem současně StB vytvářelo zdání, že Chalupa je úspěšným ilegálním pracovníkem. Proto mu dokonce vybudovalo bezpečný kanál pro přechody na Západ. Tuhle rozsáhlou dezinformační a provokační činnost řídilo pod označením akce Skaut. Kanálem Skaut přešlo od jara do podzimu 1948 na Západ nejméně 14 lidí, aniž měli tušení, že jejich odchody schvaloval velitel StB Osvald Závodský. S vědomím Státní bezpečnosti ho rovněž používali exiloví kurýři k návštěvám republiky a cestám zpátky.
„StB potřebovala, aby si tato cesta získala důvěryhodnost,“ řekl mi Jan Frolík, ředitel archivu ministerstva vnitra. „Tudy chodila korespondence mezi bývalými národně socialistickými funkcionáři – ministrem Hubertem Ripkou a poslankyní Miladou Horákovou. Tímto kanálem chtěli estebáci přilákat Ripku na schůzku vedení takzvané Strany práce.
Kdyby se tajné porady v komunistické zemi účastnil, po návratu by prudce vzrostla na Západě jeho politická reputace. Jenže to by estebáci nedopustili – chtěli ho zatknout a soudit spolu s Horákovou. Naštěstí Ripka odkládal cestu do Československa tak dlouho, až začaly čistky v StB.“
Nadále proti nepřátelům socialismu
V létě 1949 se vedení Státní bezpečnosti rozhodlo, že vyšle Chalupu jako agenta mezi uprchlé politiky. Nemohl je v zahraničí zradit? Těžko. Byl doma příliš zkompromitován – kdyby se vzpíral, mohli mu pohrozit, že na něj prozradí, co pro ně poslední rok dělal.
Chalupa odletěl 3. září 1949 z ruzyňského letiště do Francie. O vyslání tohoto agenta Maisona, jak znělo jeho krycí jméno, dokonce informoval velitel StB Jindřich Veselý dopisem prezidenta republiky a předsedu KSČ Klementa Gottwalda. V Paříži rychle zapadl do exulantských kruhů. Následující rok poslala StB do zahraničí i paní Chalupovou s dítětem. Manželka však neměla o pozadí odjezdu sebemenšího tušení a o špionážní činnosti manžela se až do své smrti nedozvěděla.
Mezi uprchlíky panovala řevnivost a politikaření. Každý chtěl založit nějakou organizaci, předsedat jí a dostávat na ni od západních vlád a organizací peníze. Každý považoval za nezbytné, aby vydával časopis. A právě o těchto rozmíškách informoval Maison československou rozvědku. „V podstatě jsem tam neříkal nic, co by nebyla pravda, anebo něco, co bylo tajné,“ řekl při natáčení v Chicagu. „Prostě jsem popisoval vývoj v exilu.“
Časopis Tribuna, který začal vydávat, a Zahraniční ústav bojovaly proti všem stoupencům svobodného podnikání a nepřátelům socialismu, zastávaly se myšlenek Marxe, Engelse a Lenina, avšak odmítaly sovětský imperialismus. Kromě toho Zahraniční ústav sbíral adresy uprchlíků, aby je mohl zásobovat svými politickými proklamacemi. Nikdo netušil, že Chalupa shromažďuje tyhle informace pro StB.
Když se v roce 1952 vrátil Maisonův řídící důstojník z Francie, kde se vydával za uprchlíka, do Prahy, ocitl se agent bez spojení. V listopadu přesídlil přes Kanadu do USA. Později tvrdil, že mu byla na stopě francouzská kontrašpionáž. V Chicagu se zapojil do exulantského života.
Za oceánem Director
Po čtyřech letech se vedení rozvědky rozhodlo, že s Chalupou obnoví spojení. Chalupu měl vyhledat pracovník newyorské rezidentury Josef Svoboda-Soukal. Avšak americká federální policie FBI všechny diplomaty ze států sovětského bloku nezakrytě sledovala.
Svoboda proto odletěl spolu s rezidentem Milošem Vejvodou-Bartošem z New Yorku do Miami na Floridě. Při zpáteční cestě za mezipřistání v Jacksonvillu vyšli všichni cestující z letadla, ale Svoboda se do něho už nevrátil, nýbrž nasedl do stroje, který mířil do Atlanty. Tím sledovačku setřásl. V Atlantě přespal a druhý den odletěl do Chicaga.
Svého člověka našel Svoboda až 6. září 1956 v bance, kde pracoval. Z recepce mu zavolal: Tady Lom. Mám pro vás vzkaz od rodičů. Když přišel Chalupa do vestibulu, představil se mu: Jsem Svoboda ze zastupitelského úřadu. Tím ho vyděsil a teprve po kratším přemlouvání ho dotáhl do blízkého drugstoru k jednání. Starý agent se obával pracovat pro československou rozvědku v USA: FBI tady řádí! Já nemohu nic dělat.
Podruhé se sešli 30. října. Chalupa se strachy o několik kilogramů spadl a nervově byl na dně. Chceme od vás pouze zprávy o situaci mezi emigranty a krajany, kteří jsou s nimi ve styku – žádal Svoboda. – Potřebujeme znát strukturu a lidi v Zahraničním ústavu a možnosti, jak byste mohl proniknout do Svobodné Evropy. Avšak agent stále vzdoroval: Nikdo mne už nedonutí ke spolupráci. Chci být krytý a mám obavy z FBI. Zatím mě samotného nevyslýchali, ale ptali se na mne několika známých.
Centrála přidělila reaktivovanému agentu nové krycí jméno Director. Nový závazek ke spolupráci Chalupa neochotně podepsal až 28. února 1957. Přitom předal Svobodovi zprávu o své činnosti od příjezdu do USA, podrobnosti o Zahraničním ústavu, seznam známých ve Svobodné Evropě a podobně.
Materiál pro případnou kompromitaci
Director hledal vytáčky, aby nemusel dál spolupracovat, ale nestyděl se brát peníze. Pražská centrála proto poslala 18. června 1957 rezidentuře přehled Chalupovy předcházející činnosti, jehož zveřejnění by ho úplně zkompromitovalo. „Napojoval MV na ilegální organizace, které pak řídil pod dozorem MV a usměrňoval činnost příliš aktivních,“ vypočítával telegram zpočátku jeho práci doma.
„Spojky mezi ním a těmito organizacemi dělali orgáni a agenti MV... Oklamal vedoucí prominenty (Ripka, Stránský, Krajina, Zenkl a Majer) tím, že se na ně napojil ještě z ČSR jako vedoucí Strany práce, což byla pomyslná organizace, která kryla činnost jeho a orgánů MV... Pomohl odhalit nepřátelskou činnost několika diplomatů působících v ČSR...
Director nám předal hesla na skupinu Sněženka, vedenou Václavem Hamplem, které získal prostřednictvím Povolného a Šebora (Kudláčkův špion) v Paříži. Tím nám umožnil napojit se na tuto ilegální organizaci, která byla později likvidována. Na 17 dalších organizací sjednal schůzky s vedoucími, dohodl s nimi spolupráci se Stranou práce, a tak je vlastně předal Bezpečnosti. Takovým způsobem pomohl StB odhalit činnost ilegálních organizací, které byly později likvidovány.
Celkem bylo pozatýkáno asi 700 lidí, z toho bylo asi 15 osob odsouzeno k trestu smrti. Dále nám poslal z Paříže heslo na skupinu M. Horákové. Kontakt Horákové se nezdařil, protože heslo bylo zkomoleno. Přesto upozornil StB na existenci ilegální organizace a tak umožnil její likvidaci...“ Se svými řídícími důstojníky se Director sešel během tří let celkem desetkrát. Naposled 20. října 1958.
Podivný konec činnosti
Vedení rozvědky nebylo s Chalupou spokojeno. To konstatoval kapitán Orb 4. srpna 1961: „Zprávy a materiály získané od Directora byly pouze průměrné hodnoty, které jsme už znali z jiných pramenů anebo nebylo obtížné si je opatřit jinou cestou. V průběhu styku měl neustále výhrady ke způsobu udržování osobního spojení s ním a tvrdošíjně trval na zorganizování spojení mimo území USA. Přitom zveličoval ohrožení bezpečnosti jeho osoby. Na poslední schůzce v říjnu 1958 se dokonce uchyloval k vyhrožování policií. Na základě těchto skutečností bylo učiněno rozhodnutí přerušit další styk s Directorem.“
Proč tato spolupráce skončila? To je záhada. Není vyloučeno, že se Chalupa už dřív vyzpovídal ze své špionážní činnosti příslušníkům FBI. Taková přiznání Američané oceňují. Navenek vystupoval Chalupa jako zarytý nepřítel komunistů. Proto také mohl postupovat po žebříčku funkcí v různých exilových organizacích. V roce 1966 byl dokonce zvolen členem zastupitelstva Rady svobodného Československa.
Prohraný soud
Po listopadové revoluci přiletěl Chalupa do Československa a představoval se jako přední exilový funkcionář. Chtěl dokonce zřídit tým historiků, kteří by pod jeho vedením zkoumali dějiny třetího odboje. Když americký krajanský tisk uveřejnil sérii článků profesora Josefa Kalvody o činnosti Krále-Maisona-Directora, které se opíraly o kopie z archivu StB, Chalupa se znejistěl.
Avšak vzápětí ve své aktivitě pokračoval a dokonce podal u pražského soudu žalobu na Málka, který o něm rovněž psal. Obvinil ho, že zveřejněním případu ho pomluvil. Obvodní soud žalobu zamítl a stejný výrok vydal 26. září 1997 i Městský soud.
Případ Chalupy je zřejmě tragédií člověka, kterého estebáci dokázali nejen zlomit, ale i získat. Nejspíš prahl po moci a slávě – když ji nemohl dostat v národně socialistické straně doma, aspoň cítil uspokojení nad tím, že vládne tajnou mocí nad částí exilu a je tím pro estebáky slavnou a nezastupitelnou osobou.
Zatímco ve Francii, prodchnuté levicovými myšlenkami, neměl o svou bezpečnost víceméně žádné obavy, v silně antikomunistických Spojených státech se bál ve své špionážní činnosti pokračovat. A proto se tam navenek uplatňoval se stejnou pílí zase na druhé straně – jako bojovník proti komunismu.
