Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvNikdo během těch překotných letních dní roku 1789 nezůstal bez názoru. Ve společnosti vyklíčila jedna velká touha. Touha po přeměně staré Francie ve Francii novou, otevřenou, svobodnou a lidskou.
Vláda zkompromitovaných ministrů slabého krále Ludvíka XVI. přestala ovlivňovat události. Stejně jako pokaždé při klíčových změnách začala vývoj řídit neznámá síla vůle lidu. Osobnosti vykřikovaly, národ jednal.
Zástupci třetího stavu na shromáždění svolaném králem na 5. května 1789 ještě neusilovali o rozvrat monarchie. Většinou šlo o mírumilovné vzdělance, právníky, spisovatele, kteří jen toužili po částečném napravení křivd minulosti. Vůle pařížského lidu je však vrhla do zcela jiné situace. Pod tlakem událostí začali zástupci lidu stupňovat své požadavky a z touhy po kosmetických reformách vyklíčila revoluce.
Lidé naslouchali v zahradách Palais-Royal radikálním řečníkům. Slyšeli naříkání hladovějících žen na pařížských trzích. Volání markýze de Sade z věže slavného vězení a jeho pokřik „na Bastilu“ našel zalíbení mezi kritiky monarchie z řad studentů pařížské univerzity. Bída a utrpení chudiny byly všudypřítomné.
Bohatství paláců proti chudobě chýší
Během průvodu zástupců lidu ve Versailles provolávali Pařížané slávu vyvrhelovi Mirabeauovi. Volali „vivat“ při příchodu vévody Orleánského. Očima hledali v průvodu abbého Sieyese, který prohlásil třetí stav za francouzský národ. Když procházel král se svou rodinou, jásot utichal, byl nucený.
Lidé žijící ve všudypřítomné bídě nenáviděli královský přepych a okázalost dvora. Snad právě proto si začali získávat oblibu politici, kteří dekadenci Versailles kritizovali, i když byli ještě ve výrazné menšině. Robespierre, Marat, Danton. Právě ti, kteří později reformní hnutí pod rouškou humanismu a sociální spravedlnosti přeměnili v krvavou lázeň jakobínské diktatury.
Po nadějích 5. května přišlo všeobecné rozčarování. Zástupci třetího stavu si uvědomili, že ekonomická situace Francie je neudržitelná. Dluhy byly příliš vysoké, zemi sužovala kritická neúroda, bujela kriminalita, prostituce, bezdomovectví. Politici si uvědomili, že reformy musejí být mnohem hlubší, důkladnější, zásadnější.
Izolovanost Versailles
Ludvík XVI. a jeho rádci situaci nepochopili. Král se během zasedání generálních stavů choval přezíravě. Monarcha v duchu svých absolutistických předků „nařizoval“, a přitom měl „žádat“ nebo si „nechat poradit“.
Třetí stav poznal, že Ludvík XVI. a jeho královská rada svolali generální stavy z donucení, byla to pouhá „z nouze ctnost“. Zjistil, že král chtěl pouze zneužít třetí stav k tomu, aby přinutil Francouze k větší daňové poslušnosti. Vytušil, že si panovník nepřeje zavedení svobody a demokracie. Že jde vlastně jen o fintu, jak vyřešit žalostný stav státních financí, ale přitom ponechat vše při starém.
I proto se generální stavy proměnily v Národní shromáždění. Z poradního orgánu se stal regulérní parlament podporovaný veřejností. Lid se chopil své historické příležitosti a už se jí nikdy nepustil.
14. července nepovstali Pařížané proti králi. Povstala humanita proti despocii, lidskost proti egoismu, demokracie proti zvůli, federace proti dvorským intrikám, svobodný národ proti tyranii privilegovaných.
Ludvík XVI. (1754-1793) byl králem Francie v letech 1774-1791. Historikové považují jeho vládu za úpadek monarchie. Jeho ministři zadlužili zemi, což vedlo v důsledku k revolučním událostem. Popraven byl na základě rozhodnutí Národního konventu 21. ledna 1793.
Doboví kritici revoluce nikdy nemohli pochopit, co se v těchto týdnech ve Francii odehrálo. Zvlášť když psali o proměně staré Francie, aniž by zažili úžasnou euforii, kterou země galského kohouta během jara a léta 1789 prožívala.
Svět revoluci nepochopil
Jedním z nich byl zakladatel britského konzervativismu Edmund Burke, který revoluční násilí odsoudil, bohužel bez znalosti kontextu. Kritizoval prolití krve bez poznání elektrizující atmosféry. Prosluněná Paříž ho v knihovnách Londýna nemohla oslnit. A byl to právě on, který rozšířil konzervativní mýtus o milujícím popraveném králi a nespravedlivém hněvu lidu.
Zapomněl na pyšný projev Ludvíka XVI. před zástupci tří stavů, na temnou roli královny při organizaci zahraniční intervence, na zbabělý útěk královské rodiny do Německa, kde měli uprchlíci organizovat odboj proti demokracii ve vlastní zemi.
Zapomněl na všechnu tu přetvářku monarchie, která nechtěla za žádnou cenu pustit moc ze svých rukou, ale pro své chyby, úplatnost, ale i neschopnost a hloupost ji nemohla udržet. Zapomněl na projedené miliony ze státní kasy, které skončily na prohýbajících se stolech v královském paláci.
Později gilotinovaný Ludvík XVI. dodnes vyvolává lítost. Nebyl to krutý panovník. Ale kromě jeho smutného konce, vyvolává lítost také jeho neschopnost přilnout k revoluci. Nepochopil, že jde o obyčejnou touhu „jeho“ lidu po pluralitní společnosti bez zvůle. Revoluce „jeho“ Francouzů se proto nestala ani nemohla stát revolucí Ludvíka XVI., který by se postavil do jejího čela. Stala se revolucí proti královské totalitě.
Pád Bastily
14. července 1789 vytryskl nový pramen. Michelet jej trefně nazval „aktem víry“, nové víry, víry ve svobodu a spravedlnost.
Populární ministr a reformátor Jacques Necker byl odvolán. Kolem Paříže se shromažďovala královská armáda, která se chystala potlačit možnou rebelii. Konzervativní aristokracie ve Versailles nabírala dech. Do toho všeho rostoucí ceny, hlad a bída. Pařížané vytušili, že jde do tuhého.
Královi se stále ještě ze slušnosti provolávala sláva. 4. června jej však postihla rodinná tragédie. Zemřel mu sedmiletý syn, následník trůnu Ludvík Josef. Po smrti dauphina se Ludvík XVI. zhroutil a nechal za sebe rozhodovat nejkonzervativnější palácovou kliku vedenou jeho bratry a královnou Marií Antoinettou. Právě oni vykopali svou zatvrzelostí a neústupností tisícileté monarchii hrob. Král se raději zavíral do své kovářské dílny a se svými nejbližšími přáteli vyjížděl na lov.
Marie Antoinetta (1755-1793) byla dcerou Marie Terezie a Františka Lotrinského. Byla manželkou francouzského krále Ludvíka XVI. Popravena byla 16. října 1793 po zinscenovaném procesu.
Těžko říci, kde vznikl nápad k útoku na Bastilu, nejstřeženější pevnost v Paříži. Stál za ním koktavý snílek Desmoulins, který rozechvělým hlasem oznámil z lavičky Palais Royal přítomné smetánce odvolání ministra Neckera? Nebo vzešel impuls ze špinavých uliček staré Paříže, kde už hladové Pařížany nebavilo čekání před prázdnými pekárnami?
Jediné zvolání však mělo elektrizující účinek. Tisíce hlav směřovalo k temné feudální pevnosti, symbolu kapetovské dynastie, která musela padnout, aby lid mohl povstat. Nevadilo, že v tu chvíli skrývala Bastila jen sedm vězněných duší. Nešlo o osvobození vězňů svědomí, šlo o svržení bourbonského absolutismu.
Král musí vládnout, nebo zemřít
Byl u toho i pozdější archanděl smrti Saint-Just. Mladík s náušnicí v uchu, který během jakobínského teroru rozhodl o smrti stovek nepřátel revoluce. Stejný muž, jehož temný projev před Konventem v roce 1792 zřejmě přesvědčil poslance, aby hlasovali pro popravu Ludvíka XVI.
„Král musí buď vládnout, nebo zemřít. Nic mezi tím,“ hřímal z tribuny. „Král je vinen už jen tím, že vládne, protože nelze panovat bez viny. Každý král je uzurpátor, tyran a samozvanec. Král nemůže stanout před řádným soudem. Král může stanout tváří v tvář jediné spravedlnosti a tou je lid, jehož je toto shromáždění zmocněncem. Verdikt záleží na vás. Na vás záleží, jak nás budou posuzovat naši potomci.“
Louis Antoine de Saint-Just (1767-1794) byl jedním z vůdců revoluce. Patřil k představitelům „Hory“. Jako člen klubu jakobínů hlasoval pro popravu Ludvíka XVI. Je autorem výroku: „ Král musí buď vládnout, nebo zemřít.“
Ludvíka sťala gilotina 21. ledna 1793, Marii Antoinettu 16. října stejného roku. Královi konzervativní bratři uprchli do zahraničí, později rozhodnutím Vídeňského kongresu usedli na trůn jako Ludvík XVIII. a Karel X.
Revoluce je jako Saturn
„Revoluce je jako bůh Saturn, také požírá své děti,“ prohlásil podle revoluční legendy poslanec Pierre Vergniaud. Jeho prorocká slova se nakonec naplnila. Pod gilotinou skončil po králi nejen on, ale i Danton, Robespierre i Saint-Just.
Kruh se uzavřel a revoluce vykročila do nové éry, která vynesla k moci nenápadného Korsičana Napoleona Bonaparta. Ale to už je jiný příběh.
(Text je použit z autorovy chystané práce: Saint-Just: příběh jakobína.)
