Ministryně pro vyšší vzdělávání Frédérique Vidalová oznámila vyšetřování „islamolevičáctví“ na francouzských univerzitách, aby zjistila, co je na francouzských univerzitách „akademický výzkum, a co je aktivismus“. „Islamolevičáctví korumpuje celou společnost a univerzity nejsou imunní,“ prohlásila ministryně, podle níž se někteří badatelé, zvláště ti zaměřující se na rasové otázky, na vše „dívají prizmatem, jenž chce zlomit a rozdělit“.
Slova ministryně přichází krátce poté, co francouzští poslanci schválili zákon proti „islámskému separatismu“, který dává úřadům větší dohled domácí výukou, mešitami či sportovními kluby.
Národní centrum pro vědecký výzkum souhlasilo, že provede vyšetřování, ale odsoudilo „pokusy delegitimizovat odlišné oblasti výzkumu jako jsou postkoloniální studia“. Někteří akademici vyjádřili obavu, že vyšetřování ohrožuje akademickou svobodu.
Někteří akademici se domnívají, že právě levicové názory o rase importované z amerických univerzit umlčují svobodnou diskuzi na těch francouzských. K podobnému názoru dospívají i další vysoce postavení politici. „Odehrává se tu bitva proti intelektuálnímu matrixu z amerických univerzit,“ varoval ministr školství Jean-Michel Blanquer.
I francouzský prezident Emmanuel Macron naznačil, že „teorie sociálních věd importované z USA“ přispívají k „ideologizaci“ francouzských intelektuálních debat.
„Vzdali jsme se jiným akademickým tradicím. Mám na mysli anglosaské tradice, založené na odlišné historii, jež není naše,“ prohlásil.
Část francouzských intelektuálů se obává, že takzvaná „kultura rušení“ (cancel culture) omezuje svobodnou debatu o sociálních tématech v demokratické společnosti. Přidávají se tak ke svým americkým kolegům, kteří zveřejnili dopis vymezujícím se vůči „cenzuře“ a „netoleranci k odlišným názorům“ na amerických univerzitách, kde se šíří radikální proudy takzvané „woke“ kultury.
Francouzské kulturní války
Podle listu The New York Times spory, které by v minulosti zůstaly omezené na akademickou sféru a dostalo by se jim jen malé pozornosti, jsou nyní na předních stránkách deníků a zdrojem početných, ostrých komentářů na sociálních sítích. Nového ředitele Pařížské opery, jenž si do svého programu vytkl diverzifikaci personálu a zrušení blackface, kritizoval uznávaný francouzský deník Le Monde.
„Vy jste koloniální éru ani nezažil!“ sepsul Macron mladého Alžířana |
Odpor některých francouzských badatelů vůči americkým rasovým studiím je zčásti generační záležitost.
Mladší badatelé ideje levicového anglosaského mainstreamu přijímají jako podnětný způsob reflexe údajně nepřiznaného a dlouhodobě ignorovaného problému francouzského rasismu ukotveného v koloniálním myšlení. Starší generace akademiků projevuje vůči postkoloniálním studiím větší skepsi.
Dva veteráni sociálních věd Stéphane Beaud a Gérard Noiriel vydali knihu kritickou k studiím rasismu, k značné nelibosti mladších badatelů. Podle Noiriela se otázka „rasy“ stala buldozerem, který ohrnuje z cesty jiná podstatná témata.
Rasa a rasismus se staly v francouzském prostředí zvláště ožehavými záležitostmi poté, co se masové protesty proti policejní brutalitě a rasové diskriminaci přelily i do Francie a vzbudily širokou diskuzi o příčinách, podobách a rozsahu systematického rasismu ve Francii. Americké sociální teorie poskytovaly výkladový rámec, který mohly demonstranti a jejich obhájci využít k zpochybnění neutrálnosti francouzského společenského rámce.
Selhání francouzského asimilačního přístupu?
Ve srovnání s jinou bývalou koloniální mocností, Velkou Británií, zaujímá Francie jiný přístup k integraci cizinců. Británie přijala multikulturní politiku a umožňuje imigrantům, aby uchovávali některé své kulturní a sociální tradice a žili v toleranci a při respektování základních pravidel s ostatními sociokulturními entitami. Naopak Francie vyžaduje od cizinců, aby zcela přijali hodnoty Republiky, jimiž je i odmítnutí rasismu a přijetí „svobody, rovnosti a bratrství“.
Vyloučené komunity na francouzských předměstích a zvláště rozmáhající se islámský terorismus otřásly důvěrou ve schopnosti Francie učinit z imigrantů a jejich potomků hrdé občany Republiky.
Otázka, co je příčinou, rozštěpila intelektuální obec. Ti, kteří se inspirovali na anglosaských univerzitách, kladou vinu ve francouzské společnosti údajně stále rozšířeném institucionálním rasismu. Požadují po státu, aby si osvojili multikulturní politiku uznání a porozumění potřebách imigrantských komunit a docílili tak toho, že se jejich členové nebudou cítit jako občané druhé kategorie, kteří se kvůli svému původu nikdy v praxi nemohou stát občany první kategorie.
Výbušná diskuze o islamismu
Druhá část francouzských intelektuálů své progresivně levicové kolegy podezírá v lepším případě z naivity, v tom horším z „nenávisti k Západu“. V otevřeném dopise zveřejněném v časopisu Le Monde se sto badatelů v čele s uznávaným odborníkem na islám Gilem Kepelem vymezilo proti americkému vlivu na univerzitách, který vede k „zákazu studia politického islámu ve jménu levicové ideologie, která jej považuje na náboženství neprivilegovaných“.
Kepel, jemuž v češtině vyšly knihy o návratu náboženství do veřejné sféry a politizaci islámu Boží pomsta a Válka v srdci islámu a jemuž džihádisté hrozí smrtí, dlouhodobě obviňuje francouzské intelektuály, že propadli kouzlu „islamolevicových obhájců“ islámu. Varuje, že islamisté těží z výroků o údajné islamofobii francouzské společnosti, protože ta vyvolává nenávist vůči křesťanům a židům a vytváří podmínky pro „balkanizaci Evropy“.
Francie jde do boje se „zhoubnou ideologií“. Zákon proti islamismu je hotov |
Sociolog se pro své názory rozešel s dlouholetým přítelem Oliverem Royem, jiným předním francouzským specialistou na islám.
Roy je toho názoru, že nedochází k radikalizaci islámu, jak se domnívá Kepel, ale k „islamizaci radikalismu“. Podle něj islámští radikálové, kteří se rekrutují z řad vězňů a drobných kriminálníků, jsou násilní ještě předtím, než konvertují k islámu. Domnívá se, že patří ke stejné kultuře mladých nespokojených lidí, která se v USA projevuje střelbou na školách.
Spor Roye a Kepela je o princip francouzského sekulárního uspořádání, známého pod pojmem laicité. Pro Kepela je nutné jej vší silou uchovat a vystoupit proti těm teoretickým konceptům, které jej narušují. Podle Roye politika laicité jen přispívá k marginalizaci muslimů a stát by ji měl upravit.
Oba badatelé byli poradci francouzského státu a jejich spor ukazuje, jak akademická diskuze ovlivňuje širší společenskou debatu o způsobu, jakým se Francie má stavět k otázce integrace druhé a třetí generace muslimů.
