Když před několika lety vyšli do pařížských ulic železniční dělníci, aby demonstrovali proti plánovaným vládním reformám, nesli nad hlavami i transparent s nápisem: „Kašleme na květen 1968. Chceme rok 1871“.
Jak píše pařížský zpravodaj listu The Guardian, vládě tím vzkazovali, že to myslí vážně. Nostalgické vzpomínky na studentskou rebelii šedesátých let je nezajímaly - hlasitě se přihlásili ke krvím zbroceným barikádám Pařížské komuny, na kterých vyhasl živelný boj chudiny za naprosto nový model společnosti.
 |
Pro konzervativnější část veřejnosti 150 let staré události zůstávají spíše strašidelným anarchistickým experimentem a nepěknou skvrnou na historii jejich země. Vášnivé spory o letošní oslavy dokazují, že tragický osud Pařížské komuny po sobě zanechal hluboké jizvy, které se dodnes nezacelily.
„Pařížská komuna se na rozdíl od roku 1789 nikdy nestala integrální součástí našeho národního příběhu. Nezačlenila se do kolektivní paměti, na které se všichni shodneme,“ řekla britskému listu historička radikálních hnutí devatenáctého století Mathilde Larrèreová.
Na troskách císařství
Dějiny traumatu se začaly psát na počátku roku 1871. Druhé císařství bylo po prohrané válce s ambiciozním Pruskem v troskách. Císař Napoleon III., který se do války nechal hloupě vlákat Bismarckem, byl v bitvě u Sedanu zajat a následně sesazen. Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko a zahanbeně sledovala, jak je v zrcadlovém sále Versailles vyhlášeno sjednocení Německa.
Paříž byla obklíčena, provizorní vláda zkušeného státníka Adolphea Thierse se stáhla do Bordeaux a přijala podmínky kapitulace. Na počátku února vyhlásila volby do Národního shromáždění, první v počínající éře Třetí republiky. Hlasy konzervativního venkova zajistily, že v něm získali převahu roajalisté.
Sny proletariátu utopili v krvi, šifra mrtvých komunardů zůstává tajemstvím |
Obyvatelé Paříže, bašty dělnického radikalismu, se obávali, že nový parlament obnoví monarchii. Začali organizovat alternativní, radikálně pokrokovou vládu. Na svoji obranu měla k dispozici asi 400 tisíc příslušníků Národní gardy, dobrovolnické milice, která čtyři měsíce bránila hlavní město před pruskou invazí.
Konfrontace vypukla ve chvíli, kdy se zbytky regulérní armády pokusily zabavit Pařížanům jejich kanony. Vojenská akce selhala: vojáci tváří tvář v obklíčení rozzuřeného davu přešli na druhou stranu, dva generálové byli zajati a ještě toho dne popraveni. Ve městě rostly barikády, v oknech zavlály rudé vlajky.
Zbytek armády se spolu s Thiersovou vládou přesunul do Versailles. Moci v Paříži se zmocnila vláda komunardů, která vyhlásila na svou dobu radikálně levicový a sekulární program: zákaz dětské práce, odluku církve od státu, zrušení trestu smrti.
Veškerý církevní majetek byl zabaven, v kostelech se pořádaly politické debaty. Komunardi drželi jako rukojmí desítky jeptišek a duchovních, které chtěli vyměnit za zajatého radikálního vůdce Louise Blanquiho, čestného prezidenta komuny. Na Place Vendôme svrhli sloup se sochou Napoleona a vypálili dům Auguste Thierse.
Zásadní roli v komuně hrály ženy: stavěly barikády, ošetřovaly zraněné, zuřivě bojovaly. Čestné místo v dějinách feminismu si tehdy vysloužila Louise Michelová, která v bojích zahanbila mnohé muže a vášnivě agitovala za volební právo pro ženy: bez jejich účasti podle ní žádná revoluce nemůže vyhrát. „Sbíhám dolů z Montmartru, pod kabátem pušku. Křičím: Zrada! Naše smrt osvobodí Paříž,“ vzpomínala později na boje v pařížských ulicích.
Protosocialistická utopie trvala dva měsíce. Vláda ve Versailles během té doby přeskupila síly a doplnila armádu o válečné zajatce propuštěné Prusy. Do čela jednotek určených k potlačení komuny jmenovala zkušeného generála Patrice MacMahona. Když zkrachoval pokus komunardů o proražení obklíčení a dobytí Versailles, rozhodl se s rebely skoncovat.
Na počátku třetího květnového týdne vstoupily jeho jednotky do Paříže. Vypukla pouliční válka o barikády, která záhy přerostla v masakr. Zoufale se bránící komunardi podstatnou část města zapálili - mimo jiné palác Tuileries - a popravili pět desítek rukojmí včetně pařížského arcibiskupa Darboye. „Ještě nikdy nebylo žádné velké město zasaženo tak příšernou krizí,“ napsal tehdy Émile Zola.
Během takzvaného Krvavého týdne (semaine sanglante) zahynulo 7 000 až 20 000 komunardů. „Pařížská půda je pokryta jejich těly. Snad toto hrůzné představení poslouží jako lekce pro všechny povstalce, kteří se odvážili prohlásit za stoupence komuny,“ prohlásil Adolphe Thiers.
Dalších sedm tisíc komunardů během následných represí putovalo do vyhnanství. Například Louise Michelová strávila následujících devět let v Melanésii, kde učila domorodce francouzštinu.
Příběh komuny tím ovšem neskončil. Revoluční experiment otřásl celou Evropou a verše o „psancích této země“ pochodujících do poslední bitvy lidstva, která v červnu 1871 napsal komunardský básník Eugène Pottier, se staly hymnou rodícího se dělnického hnutí.
Pro Karla Marxe byla komuna „úžasnou předzvěstí nové společnosti“, Lenin v ní viděl předobraz října 1917 - a údajně bouřlivě slavil, když jeho bolševická vláda překonala dvaasedmdesát dní komuny.
Když si jeho revoluční Rusko připomínalo padesáté výročí Pařížské komuny, měl už ruce od krve - jen o pár dní dřív nechal utopit v krvi Kronštadtské povstání, které svým revolučním idealismem mělo ke komunardům velice blízko.
Duch komunardů kráčí dál
To, za co komunardi bojovali a umírali na barikádách, se ve Francii během několika desítek let stalo skutečností. Odluka církve a státu byla uzákoněna v roce 1905 a Třetí republika se pod prvními levicovými vládami posunula k modernímu sociálnímu státu.
Levá část politického spektra proto dnes komunardy vnímá jako radikální pionýry společenského pokroku. „Komuna představovala počátek moderní doby a její aspirace mají velice blízko k tomu, co si i dnes někteří lidé přejí,“ řekla listu The Guardian pařížská zastupitelka Laurence Patriceová, která byla pověřena organizací oslav výročí.
„Komunardi bojovali za legitimní a odpovědnou politickou reprezentaci. Bojovali za volební právo žen a rovné mzdy. Zabírali volné byty pro lidi bez domova. Cizincům komuna nabídla občanství a rovné postavení před zákonem. S dneškem je tady spousta paralel,“ dodává komunistická politička.
Konec iluzí. V Kronštadtu začala bolševická revoluce požírat své děti |
Podle konzervativců ovšem není co slavit. Vedení radnice obviňují, že z veřejných peněz glorifikuje nejnásilnější činy komunardů a zároveň sabotuje dotace pro baziliku Sacré Coeur, která byla postavena jako symbol pokání za prohranou válku s Pruskem. Deník Le Monde vášnivým hádkám dokonce věnoval celou jednu s titulkem „Komuna roku 1871: Extrémně napjaté výročí“.
„Je to provokace. Nemám problém s připomínkovou akcí, ale s oslavou ano. Když levice brání Pařížskou komunu, je to jako kdyby bránila komunismus. Zase se ozývá, že ta idea byla překrásná, pouze nebyla dobře realizována,“ namítá opoziční zastupitel Rudolph Granier.
Francie si připomíná 150. výročí Pařížské komuny (17. března 2021)
„Je jedno jestli se bavíme o komunismu nebo o komuně. Pokud to skončí krveprolitím a ideologii doprovází vraždění, tak by politikové neměli takovou ideologii oslavovat,“ dodává politik, který socialistickou starostku Anne Hidalgo obvinil, že výročí zneužívá k přípravě své kandidatury v prezidentských volbách.
Historici poukazují na fakt, že s odkazem Pařížské komuny, na nějž měla léta monopol francouzská komunistická strana, dnes čím dál častěji pracují masová hnutí stojící mimo politický mainstream. Například Hnutí žlutých vest, jejichž násilné protesty před dvěma lety otřásly vládou Emmanuela Macrona.
Při nepokojích demonstranti poničili Vítězný oblouk. Macron vyzval k dialogu |
„Pařížská komuna nastolila otázky centralizované vlády, zastupitelské demokracii a moci lidu. Žluté vesty položily stejné otázky, přestože v jiném kontextu. Pracují skutečně námi zvolení politici pro nás a naši demokracii? Neexistují jiné metody, jak vykonávat vůli lidu? Tato témata jsou opět na stole a to je také důvod, proč se na opačném konci politického spektra objevuje odpor k památce komuny,“ říká Mathilde Larrèreová.
