Macron chtěl původně jmenovat nového premiéra už ve čtvrtek večer, nakonec ale rozhodnutí odložil na páteční dopoledne, kdy téměř dvě hodiny jednal právě s Bayrouem. Mezi kandidáty na předsedu vlády média často zmiňovala i Bernarda Cazeneuva, který už vedl vládu půl roku v letech 2016 a 2017. Funkci nabídl Elysejský palác i bývalému ministrovi zahraničí Jean-Yvesovi Le Drianovi. Ten ve čtvrtek uvedl, že post premiéra odmítl. „Bylo mi to nabídnuto, ale odmítl jsem ji. Za dva a půl roku mi bude 80 let,“ poznamenal Le Drian.
Šéf francouzských komunistů Fabien Roussel přislíbil Bayrouovi spolupráci, pokud se nebude pokoušet využít mimořádné ústavní pravomoci jako Barnier, aby poslance obešel. „Za této podmínky jsme připraveni s Bayrouem spolupracovat,“ řekl Roussel.
Předseda Národního sdružení Jordan Bardella prohlásil, že jeho strana nemá v plánu nového premiéra v parlamentu zablokovat. Dodal ale, že Bayrou by měl vést dialog s dalšími politickými stranami. Marine Le Penová Bayroua rovněž vyzvala, aby při sestavování rozumného rozpočtu naslouchal opozičním stranám.
„Dekadentní“ večeře s králem dostala Macrona do potíží. Palác nasekal dluhy |
„Nový premiér musí chápat, že v parlamentu nemá většinu. A naše hranice zůstávají,“ řekl Bardella. Jeho strana požaduje například zvýšení všech důchodů o inflaci, snížení francouzských příspěvků do rozpočtu Evropské unie či zrušení plánovaných škrtů v úhradách za léky.
Mathilde Panotová z Nepodrobené Francie naopak naznačila, že Bayrouovi její strana vysloví nedůvěru. Za důvod označila to, že nový premiér není z řad levice a že podpora Bayroua by znamenala podporu Macronovi.
Neúspěšný prezidentský kandidát
Zkušený a vlivný pravicový politik Bayrou stojí v čele centristické strany Demokratické hnutí (MoDem) od jejího založení v roce 2007. Třikrát, v letech 2002, 2007 a 2012, kandidoval ve francouzských prezidentských volbách, v roce 2007 skončil třetí za Nicolasem Sarkozym a Ségolène Royalovou. Dlouholetý starosta pyrenejského města Pau (od 2014) stojí také 20 let v čele Evropské demokratické strany (EDP). V letech 1993 až 1997 byl ministrem školství v celkem třech vládách, v roce 2017 byl krátce ministrem spravedlnosti.
Bayrou patří k nejvýraznějším francouzským politikům, u mnoha Francouzů se těší velkému respektu. Je blízkým spolupracovníkem a tradičním spojencem prezidenta Macrona. Ten s ním již letos v září konzultoval možnosti sestavení vlády před tím, než do jejího čela vybral Barniera. Bayrou bývá také zmiňován jako možný nástupce prezidenta Macrona po jeho odchodu z úřadu v roce 2027.
Ve francouzském parlamentu zasedal Bayrou v letech 1986 až 2012 s krátkými přestávkami a od roku 1999 byl tři roky poslancem Evropského parlamentu. V prezidentských volbách v roce 2017 namísto další své kandidatury podpořil Macrona, který ho po svém zvolení do čela státu jmenoval ministrem spravedlnosti ve vládě Édouarda Philippa, od poloviny května 2017.
Ale pouhý měsíc nato, 21. června 2017, Bayrou odstoupil z vlády v souvislosti s vyšetřováním v případu fiktivních europoslaneckých asistentů. Předtím v úřadu ministra představil návrh zákona o morálce a etice v politice, který Macron sliboval před volbami s cílem vyčistit politickou scénu, vláda v něm chtěla zakázat ministrům a poslancům zaměstnávat členy rodiny.
Letos v únoru pařížský soud zprostil Bayroua obvinění a umožnil mu tak ucházet se o další vysoké funkce ve francouzské politice. „Pro mě je to konec sedmileté noční můry,“ řekl Bayrou novinářům před pařížským soudem poté, co byl vynesen rozsudek. Tentýž soud nicméně odsoudil dalších osm obviněných včetně pěti bývalých europoslanců, a udělil jim tresty v rozmezí od deseti do osmnácti měsíců.
Člen pacifistického hnutí
Bayrou se narodil 25. května 1951 v Bordéres na úpatí Pyrenejí na jihozápadě Francie do rodiny farmáře a starosty města. Nechodil na elitní školy, namísto toho studoval literaturu a pracoval jako učitel, po tragické smrti otce pomáhal své matce na farmě.
V mládí byl aktivní v pacifistickém hnutí nenásilí, podle učení indického politika a myslitele Mahátmy Gándhího. Do politiky vstoupil Bayrou na začátku osmdesátých let. V úřadu ministra školství v letech 1993 až 1997 ve vládách pravého středu proslul bojem proti analfabetismu.
Francie jde po krku bohatým. Zaplatíme na daních o 800 milionů eur víc, hlásí LVMH |
Středopravou stranu MoDem založil Bayrou před volbami v roce 2007 na základě své bývalé strany Svaz pro francouzskou demokracii (UDF). Nabízela prostor voličům, kteří odmítali dosavadní střet pravice a levice. Stojí na principech liberalismu a křesťanské demokracie, je silně proevropská. Bayrou prostřednictvím této strany usiloval prolomit tradiční formu francouzské politiky.
Bayrou dodnes vlastní farmu, chová koně, a chlubí se tím, že umí podojit krávu či řídit traktor. Coby silně věřící katolík se oženil ve dvaceti s Élisabeth Perlantovou a je otcem velké rodiny: má šest dětí a 21 vnoučat. Mezi jeho velké koníčky patří literatura, a to nejen její četba. Napsal několik knih o politice a historii. Bestsellerem se ve Francii stal jeho životopis krále Jindřicha IV. Právě tento panovník, který dokázal zemi smířit po vleklých náboženských válkách, je pro Bayroua politickým vzorem. Kromě něj se hlásí i k odkazu generála Charlese de Gaulla.
S novým premiérem krize neskončí
Macron tedy opět z obsazení premiérského postu vyřadil kandidáty levicové koalice a Národního sdružení. Bayrou, podobně jako předtím Barnier, nedokáže v dolní parlamentní komoře s největší pravděpodobností složit většinu. Bude se tak muset spoléhat na to, že se vzpurné strany případně zdrží vyslovení nedůvěry.
ANALÝZA: Le Penová v sevření paradoxů. Demolice Macrona by ji přišla draho |
Barnier se premiérem stal 5. září a jeho působení bylo nejkratší ze všech předsedů vlád od začátku páté francouzské republiky v roce 1958. Od začátku neměl v Národním shromáždění stabilní většinu a při přípravě rozpočtu se snažil získat vedle podpory Macronova tábora také hlasy Národního sdružení. Nepřistoupil však na všechny požadavky strany Le Penové.
Politický pat nemůže vyřešit ani rozpuštění parlamentu. Nové parlamentní volby se mohou konat nejdříve v létě příštího roku, tedy nejméně rok po červencových předčasných volbách vyhlášených Macronem.
