Hluboko v srdci Okcitánie, na dohled španělských hranic, se nachází jeskyně Lombrives. Je to nejdelší jeskynní systém ve Francii, se svými osmi patry a 39 kilometry chodeb je přibližně dvacetkrát rozlehlejší než Koněpruské jeskyně.
Je to nekonečné bludiště plné úchvatných krasových formací, hlavní jeskyně nazývaná Katedrála je vysoká jako Notre-Dame. Lidé zde žili už v neolitu, ve středověku se zde skrývali kataři prchající před inkvizicí a masakry prvních křižáckých výprav.
O víkendu ze z ústí jeskyně vynořilo patnáct bledých lidí se slunečními brýlemi na očích. Měli za sebou čtyřicet dní dobrovolné izolace v rámci pozoruhodného experimentu, který měl ukázat, jak absence hodin, slunečního světla a komunikace s vnějším světem ovlivňuje lidské vnímání času.
 |
„Bylo to jako zmáčknout pauzu,“ shrnula své pocity Marina Lançonová, jedna ze sedmi účastnic experimentu. Podle svých slov by v jeskyni klidně ještě pár dní zůstala, zároveň ale byla ráda, že opět cítí na tváři vánek a slyší cvrlikání ptactva. Na mobil se prý ještě pár dní nepodívá, aby se vyhnula „brutálnímu“ návratu do života.
Proud z dynama a teploměr v kapsli
Cílem projektu nazvaného Deep Time bylo zjistit, jak se člověk přizpůsobuje drastickým změnám životních podmínek a prostředí. Dobrovolníci po čtyřicet dní žili v jeskyni, kde je konstantní teplota deset stupňů, relativní vlhkost vzduchu 95 procent a žádné sluneční světlo.
Neměli kontakt se světem venku ani rodinou, žádné zprávy o vývoji pandemie. Elektřinu si museli vyrábět šlapáním na kole s dynamem, pitnou vodu tahali z 45 metrů hluboké studny.
Všichni byli vybaveni senzory, kterými výzkumníci zkoumali kvalitu jejich spánku, sociální interakce a behaviorální reakce. Tělesnou teploty jim měřili maličkým teploměrem, který účastníci spolkli v kapsli a později ho přirozenou cestou vyloučili.
Výzkumníky z Human Adaption Institute, který na experiment vydal 1,2 milionu eur (asi 31 milionů korun), zajímaly především změny v pojetí času. Účastníci velmi brzy synchronizovali své biologické hodiny, aby věděli kdy spát a jíst. Dny nepočítali v hodinách, ale v spánkových cyklech.
V izolaci pochopitelně ztratili pojem o „skutečném“ čase. „Vylezli jsme po čtyřiceti dnech. Bylo to pro nás veliké překvapení, protože jsme si mysleli, že jsme do jeskyně vlezli před třiceti dny,“ řekl agentuře AP vedoucí skupiny Christian Clot. Jeden z členů skupiny dokonce čas strávený v izolaci odhadl na 23 dní.
VIDEO: Terapeut po 50 dnech vyšel ze tmy. Zhubl a je prý mladší o 10 let |
Absence hodinek představovala problém hlavně při plnění různých úkolů, například průzkumu jeskyně. Velkou výzvou také představovala otázka, jak zaměstnat mysl. „Bez každodenních závazků či péče o děti jsme se museli naučit těšit z přítomného okamžiku a nemyslet na to, co přijde za hodinu,“ říká Christian Clot.
Jeden z účastníků v jeskyni chodil v malých kruzích, aby zůstal fit. „Občas jsem měl nutkavou potřebu vypadnout,“ přiznává Johan Francois, který je v normálním životě učitelem matematiky. Dvě třetiny dobrovolníků ale chtěli v jeskyni ještě chvíli zůstat, aby prý mohli dotáhnout rozdělané úkoly.
