Říká se o něm, že byl Stalinovým oblíbeným fotografem. Samarij Michajlovič Gurarij vždy našel ten nejlepší úhel, aby sovětský vůdce vypadal vyšší, větší, významnější, aby na něj dopadalo to správné světlo.
Jenže v nejdůležitější chvíli jeho novinářské kariéry to vypadalo, že třicetiletému fotoreportérovi deníku Izvěstija došlo štěstí. V okamžiku, kdy v Livadijském paláci na Krymu dostal před objektiv Stalina, Roosevelta a Churchilla, málem fatálně selhal.
Na konferenci v Jaltě si vzal dva fotoaparáty Leica s 35mm objektivem. Zatímco diplomaté tří vítězných velmocí v rezidenci posledního ruského cara dohadovali poválečné uspořádání Evropy, Gurarij bloumal po okolí a pořizoval žánrové obrázky. Z legrace se dokonce nechal vyfotit v jednom z křesel určených pro státníky – ale pochopitelně ne v tom Stalinově.
Když ho konečně zavolali, že vůdci velmocí jsou v atriu připraveni zapózovat pro společnou fotografii, v prvním fotoaparátu už mu došel film, a tak se chopil druhého přístroje. Státníci se usadili do křesel, Gurarij pořídil několik záběrů a ihned spěchal do budovy přidělené pro novináře, aby vyvolal film. Měl tam službu čekista. Jenže když nervózní fotograf otevřel fotoaparát, s hrůzou zjistil, že zapomněl film přetočit zpět do kazety.
„Panebože, osvítil jsem to! Zabouchl jsem víko foťáku a polomrtvý strachy jsem začal vyvolávat. Těžko vysvětlit, co všechno jsem za těch deset minut prožil. Co na tom filmu zůstalo? Závisel na tom můj život, vždyť Stalin osobně prohlížel všechny fotografie a vybíral, které budou zveřejněny,“ vyprávěl po letech Gurarij.
Uprostřed vyvolávání k němu přistoupil čekista a zeptal se ho, proč je tak bledý. „Jsem unavený, říkám, prostě jsem unavený. Ale v hlavě mi šrotuje jediná myšlenka: co mě čeká, když snímek bude osvícený? Vytáhnu z nádržky ještě nevypraný film a vidím: Je to tam! Tady to je! Jsem zachráněný! O dvě políčka dále už byl film osvícený. Osud mě ušetřil,“ cituje BBC rodáka z Kremenčuku.
Na jeho fotce je vidět Churchill v kožešinové čapce a s nezbytným doutníkem, rozesmátý Stalin mnoucí si zmrzlé ruce a mezi nimi Roosevelt s cigaretou v ruce. Těžce nemocný prezident (zemřel o dva měsíce později) zvedá hlavu k překladateli sovětské delegace Vladimiru Pavlovovi. Snímek dva dny po konci konference obletěl svět, na titulní straně ho zveřejnila sovětská Pravda či Daily Express.
„Velká trojka: Německo bude platit,“ konstatovala titulní stránka britského listu, který vypočítával hlavní závěry týdenního jednání. Kromě rozdělení Německa na čtyři okupační zóny, odzbrojení jeho armády a potrestání válečných zločinců se v Jaltě také rozhodlo o sovětském návratu na Dálný východ nebo poválečných hranicích Polska. „Polská vláda v Londýně vyzvána: Je to fér, přijměte to,“ konstatoval Daily Express.
Velká trojka však v Jaltě především zpečetila rozdělení sfér vlivu v Evropě. Bylo jasné, že země, kam vstoupila noha sovětského vojáka, Stalin už nepustí. Během jednání sice přislíbil, že na osvobozených územích nechá uspořádat demokratické volby, západní diplomaté si však o osudu střední a východní Evropy nedělali iluze. Ze spojenců se pomalu stávali nepřátelé. Studená válka začínala.
Přesun do USA
Samarij Michajlovič Gurarij byl jako mnoho jiných velkých sovětských fotografů židovského původu. Narodil se v roce 1916 v ukrajinském Kremenčuku, v pěti letech se s rodiči přestěhoval do Moskvy a už v osmnácti nastoupil jako fotokorespondent do deníku Izvěstija, oficiálního tiskového orgánu sovětské vlády.
Kudrnatý a rozesmátý cvalík dokumentoval v listopadu 1941 slavnou přehlídku na Rudém náměstí, odkud rudoarmějci pochodovali rovnou do bitvy o Moskvu, během Velké vlastenecké války prošel Běloruskem i bitvou u Kursku, zaznamenal osvobození Mogileva i Smolensku a nakonec i cválající kozáky v ulicích hořícího Berlína.
Stal se jedním z nejslavnějších reportérů Sovětského svazu, fotil Gagarina uprostřed jásajících davů, svatbu Valentiny Těreškovové, Chruščova s obřím klasem kukuřice i schůzku Leonida Brežněva s Jimmym Carterem. Zasloužilý umělec a nositel řádu Rudé hvězdy se po rozpadu SSSR přestěhoval do USA a ve věku dvaaosmdesáti let zemřel v New Yorku.
Do Ameriky přes Izrael propašoval i sbírku svých fotografií, která je dnes ve sbírce texaské Anya Tish Gallery. „Gurarij byl fotograf, který se dostal k světovým velikánům. Ne každému bylo dovoleno fotografovat Stalina. Toto privilegium s sebou neslo i obrovskou odpovědnost, která ho mohla připravit o svobodu nebo dokonce o život,“ uvedla pro BBC kunsthistorička Maja Kacnelsonová.
ANALÝZA: Putin chystá novou Jaltu. Spolu s Trumpem chce porcovat Evropu![]() |
Sám Gurarij na sovětského diktátora vzpomínal se zvláštní směsicí pocitů. „Všichni měli ze Stalina tak strašný strach, že chodili po špičkách a z jeho kanceláře couvali pozadu. Já v jeho přítomnosti prostě vypnul mysl. Zachránil mě jen profesionální automatismus. Dnes se o něm říká všelicos, je to snadné... Ale tehdy to nebyl jen strach, byly tam i jiné pocity – úcta, láska, dokonce i bázeň a ještě něco těžko uchopitelného. Musíme se na to dívat z perspektivy té doby.“