Blízký východ je snad nejvýbušnějším místem na světě. „A každý tam má ruce od krve,“ říká jedna z nejzkušenějších českých diplomatek.
Jak je možné, že povstalci po letech občanské války najednou svrhnou režim Bašára al-Asada tak rychle a v podstatě bez většího vojenského odporu?
Celé to působí jako pečlivě a dobře naplánovaná akce. Kým přesně, to se ještě asi postupně dozvíme, ale je zřejmé, že významnou úlohu v současném dění hrálo Turecko. Povstalci, lépe řečeno islamisté z hnutí Haját Tahrír aš-Šám (HTS, v překladu Organizace pro osvobození Levanty, což je historický výraz pro oblasti dnešních států Izraele, Palestinské autonomie, Pásma Gazy, Libanonu, Jordánska a Sýrie, pozn. red.), ovládali delší dobu severozápadní část Sýrie, okolí města Idlíb, kde se řídili salafismem (silně konzervativní a radikální křídlo islámu, pozn. red.) a právem šaría. Byli pro nynější ofenzivu velice dobře vyzbrojeni a vycvičeni. Otázka je kým. Prošli zemí rychle a bez většího odporu. Věděli, kam mají přesně jít, kde útočit, což znamená, že dostali informace dopředu. Také načasování bylo velice příhodné. Šíitské hnutí Hizballáh, jež roky pomáhalo Asadovi s udržením u moci, má svoje vlastní problémy v současné válce s Izraelem, podobně ochromené jsou i Íránem podporované šíitské milice, co plnily v dlouholetém konfliktu stejnou úlohu. Také Rusové, kteří Asadovi pomáhali, mají svých vlastních starostí dost na Ukrajině. I proto se Bašár al-Asad nakonec rozhodl s rodinou emigrovat do Moskvy.
Starý Asad byl velký pragmatik a dokázal svoje zájmy velice šikovně rozprostřít a diverzifikovat. Když něco potřeboval, úplně stejně se domlouval třeba se západními státy.
