Přesně před rokem, 14. května 2017, se stal Emmanuel Macron francouzským prezidentem. Ve volbách porazil předsedkyni krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penovou. Jak by dnes vypadala Francie, kdyby to dopadlo opačně?
Nejsem příznivkyně spekulací, ale jsem ráda, že to tak nedopadlo. Myslím, že je to dobře pro Francii i pro Evropu. Současná opozice vůči Macronovi, ve které mezi ty nejradikálnější patří Jean-Luc Mélenchon (předseda hnutí Nepodrobená Francie a Macronův rival, pozn. red.) a Marine Le Penová, je relativně roztříštěná a v současné době nepředstavuje mocenskou nebo politickou alternativu k Macronovi. Ta situace je fascinující. Právě ve Francii se málokdy stalo, že by opozice byla tak málo spojená a stabilní. Extrémy jsou samozřejmě nejvíc vidět, ale ta roztříštěnost je patrná i u tradičních politických subjektů.
Macron ovládl prezidentské volby. Budu vás chránit, slíbil Francouzům |
Jak Macron za poslední rok změnil Francii?
Na to je zatím příliš brzo, ale Francouzi jej vnímají dobře. Určitě se mu podařilo změnit důvěru v post prezidenta. Macron je viditelný prezident a rozhodně se nedrží v pozadí. Řekla bych, že částečně změnil atmosféru ve společnosti. Důvěra v něj je postavena na celé řadě aspektů. Jednak je to osobnostní rovina, kdy Macron se svou image reprezentuje hrdost, energii, modernost, a to se mu daří udržovat jak uvnitř francouzských hranic, tak navenek. A Francouzi mají rádi ten pocit, že můžou být na svého prezidenta a na sebe hrdí. Přes čtyřicet procent Francouzů ho hodnotí jako dobrého prezidenta. Pokles popularity byl sice i u něj značný, ale mnohem nižší než u jeho předchůdců.
Ze srovnání s Françoisem Hollandem, který vyvolával dojem slabého prezidenta, tedy vychází dobře?
Ano, Hollande působil jako slabší prezident a jeho popularita klesala velmi rychle. Neprofiloval se jako silná osobnost, spíše jako prezident kompromisu. A ani navenek nepůsobil silně, což je něco, o co se Macron snaží. Ve francouzském tisku se objevilo přísloví ve smyslu, že by si Macron mohl říci: „Když se na sebe podívám do zrcadla, mohl bych se litovat, ale když se srovnám s ostatními, hned se cítím lépe.“ A je pravda, že ve srovnání s Hollandem i Nicolasem Sarkozym to platí.
Macron je dobře vnímán i proto, že plní závazky, které slíbil ve své předvolební kampani, a lidé ho berou jako někoho, kdo dělá to, co říkal, že bude dělat. Je vnímán jako reformátor. Dokáže vytvořit představu, že za ním jsou pozitivní výsledky, a alespoň v části společnosti dokáže vytvořit pozitivní energii. A některé reformy za ním skutečně stojí, ať už ty, které avizoval během své kampaně, nebo nové reformy, třeba ta ve státních drahách SNCF.
Eliška Tomalová Akademická pracovnice Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a externí spolupracovnice Ústavu mezinárodních vztahů. Ve své odborné a pedagogické činnosti se zaměřuje na oblast česko-francouzských vztahů, zahraniční politiku a kulturní diplomacii. |
Co už se mu za první rok povedlo?
Francouzský prezident měl vždy silnou pozici, ale Macronovi se povedlo soustředit pozornost na prezidentský úřad a udržet důvěru v sebe sama, své reformy a svůj tým ve velké části francouzské populace. Co se mu podle mě povedlo, ať už přímo nebo nepřímo, je marginalizace extremistických hnutí, které se až překvapivě nedokázaly konsolidovat. V evropském prostoru se mu podařilo znovu navázat na francouzsko-německou spolupráci a z evropských témat vytvořit silná témata, což třeba v naší politice příliš nefunguje. Projevil se jako někdo, kdo chce pokračovat v evropské integraci a stát na silné Evropě.
Na mezinárodním poli se mu podařilo upoutat pozornost k menším, třeba enviromentálním otázkám. Macron také usiluje o to, aby v tomto byla Francie vůdčím hráčem. S jeho osobou byla na začátku spojena určitá nedůvěra - nedůvěra v jeho schopnosti a možnosti vést Francii. A řekla bych, že se mu podařilo přesvědčit, že toho je schopen, a to není málo. Povedlo se mu také akcentovat pozitivní témata a vytvořit nadšení ve společnosti nebo alespoň v její části. Současná politika a její prezentace je mediálně postavena na emocích a Macronovi se s nimi podařilo docela dobře pracovat.
Macron emoce sám vyvolává, když si vzpomeneme třeba na jeho výroky o lenoších a o tom, že by lidé „neměli dělat bordel a měli by raději pracovat“.
Je to charismatická osobnost a ví, kde a co říci, což mu hraje do karet. Vždycky, když řeknete něco provokativního, budete si trochu škodit a někde jinde získáte body. On se prostě snaží přitáhnout pozornost.
A co jeho přezdívky jako „městský prezident“ nebo „prezident bohatých“ a pověst arogantního floutka, který nikdy manuálně nepracoval a obyčejným Francouzům nerozumí? Podle vás neodráží realitu a vnímá ho tak jen malá část Francouzů?
Čísla ukazují, že větší část společnosti ho hodnotí pozitivně. A když budeme rozebírat důvody, proč ho ta druhá část hodnotí negativně, najdeme určitě i negativní dopady reforem. Ty se pojí zejména s kupní silou obyvatel. Ale je tam i otázka osobnostní, protože Macron je vnímán i jako příliš autoritativní prezident s tím, že jeho postoj v sobě nese určitou míru pohrdání ostatními, takže působí lehce nadřazeným dojmem.
Stejně tak je někdy kritizován, že prosazuje zájmy bohatší části společnosti, ale když ho srovnáme třeba s Nicolasem Sarkozym, Macron tento dojem vyvolává podstatně méně než on. Bývá také nazýván jako někdo, kdo nerozumí venkovu. V tomto kontextu se řešilo snížení povolené rychlosti na menších silnicích. To je všechno pravda a tato kritika je více vidět a slyšet, ale rozhodně si to nemyslí většina společnosti.
A co se mu zatím nepovedlo?
To se ještě ukáže na základě dlouhodobých ekonomických reforem. Klíčová otázka je, jestli se mu podaří prosadit například flexibilizaci pracovního trhu. Macron je slabší v komunikaci se sociálně slabšími vrstvami, stejně tak s venkovem. On není chápán jako kandidát této části společnosti a toto nedokázal příliš vylepšit. Případné negativní dopady podle mě uvidíme tak v roce 2019 nebo 2020. Uvidíme, jestli se Macronovi ve spolupráci s německou kancléřkou Angelou Merkelovou podaří prosadit reformy Evropské unie. Zatím toho prostoru tolik nebylo kvůli brexitu a dalším vnitřním problémům.
Naposledy v sobotu v noci se v Paříži stal teroristický útok, při kterém jeden člověk zemřel a další čtyři lidé utrpěli zranění. Jak Francie po roce vlády nového prezidenta zvládá hrozbu terorismu?
Francie přešla od výjimečného stavu ke standardní situaci. V rámci běžného zákonodárství a každodenního života zavedla další opatření. Řekla bych, že ve Francii už není na první pohled tak patrné ono velké hlídání veřejného prostoru, nicméně se tomu pozornost věnuje kontinuálně.
Nový protiteroristický zákon ohrozí svobodu ve Francii, varuje OSN |
Počet obětí teroristických útoků ve Francii od roku 2015 stoupl přes 240, což je vysoké číslo. Macron se k těm posledním útokům ještě nijak zvlášť neprojevil, v neděli se sešel štáb, takže zatím těžko říct. Samozřejmě v takovéto situaci se od prezidenta očekává, že útok odsoudí, což už se stalo. Ale nečekám, že by v reakci na tento konkrétní útok došlo k nějakým zvláštním opatřením. Macron bude podle mě pokračovat v politice, která ukazuje na tvrdý postoj vůči terorismu a na zpřísnění každodenních opatření.
Jak se tedy prezidentovi daří prosazovat konkrétní reformy?
Obecně jsou tu reformy, které většina společnosti hodnotí pozitivně. To je zejména případ reformy státních drah SNCF, kterou Francouzi prožívají velmi živelně. Stávky železničářů probíhají už od dubna a budou trvat až do června, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že zemi úplně neparalyzují. Francouzi se s nimi naučili žít a paradoxně většina z nich reformu vítá. Reforma totiž zasahuje do pracovních smluv a speciálního statusu pracovníků na železnici. Ten je brán jako zastaralý, a lidé tak reformu berou dobře. Stejně jako různé ekologické závazky Francie nebo avizovanou reformu institucí, která klade větší důraz na proporční systém a omezení počtu poslanců.
A ty méně populární?
Co je horší, to jsou reformy, které ovlivní kupní sílu obyvatel nebo se dotýkají daní, jako je rušení daně pro bohaté, zvyšování sociálního pojištění, snižování příspěvků na bydlení. To jsou věci, které trochu oklešťují sociální stát. Tyto reformy se jistě podepíší na Macronově popularitě. V případě dlouhodobých ekonomických reforem se prezident zavázal zejména k tomu, že bude snižovat deficit, že ozdraví veřejné finance a že bude flexibilizovat pracovní trh. Myslím, že tu flexibilizaci se mu daří nastartovat, ačkoliv to bolí a ještě bude bolet. Ale ekonomické reformy ještě nemůžeme hodnotit.
Macronovi malinko nahrává pozitivní stav ekonomiky jak globálně, tak ve Francii. Nezaměstnanost klesá, což Francouzi vždycky hodně sledují, ale ta začala klesat už za Hollanda. Političtí a ekonomičtí analytici ve Francii si nyní kladou otázku, jakým způsobem bude Macronovi hrát do karet vývoj ekonomiky v další části volebního období.
Ztracená předměstí budeme muset znovu dobýt, míní francouzský právník |
Do ulic kromě železničářů vyšli i studenti, kterým se nelíbí reforma vysokého školství. Zavedení přijímacích zkoušek na univerzitách mnozí na demonstracích označovali jako „nechutnou selekci“. Je to zase jen malá část studentů, kterým reforma vadí?
Stejné dělicí čáry byste našla i mezi levicí a pravicí. Francie si letos připomíná výročí roku 1968 (protesty studentů, které přerostly v generální stávku a předčasné volby, pozn. red.) a jakási selekce a elitářství na univerzitách bylo tehdy velké téma. Francie už od toho roku žije z tradice rovnostářského školství, ačkoliv je to jen obrázek navenek. Na elitních školách Grandes Écoles selekce nadále existuje a paralelně existovala už od války. Některé školy vytvářejí až sektářský systém a umožňují tím přístup ke státním funkcím i pozicím v soukromém sektoru.
Macron chce skoncovat s mýtem univerzity pro všechny. Velká část studentů je přijata do studia, ale pak nezvládá plnit dané nároky a po prvním roce odchází bez diplomu. Vznikají tak generace studentů, které jeden rok studují jeden obor, druhý rok další a na jejich studijní zkušenost to nemá příliš pozitivní vliv. Jestli se do toho Macron pustí, bude narážet na etablované principy a tradice podobně jako u železnic. To jsou věci natolik spojené s Francií, že to bude bolet a bude to trvat dlouho. Protože jestli má Francie někde silnou protestní sílu, je to ze strany odborů a studentů. V roce 1968 se to ukázalo a uvidíme, jestli se to ukáže znovu.
Právě k protestům na jaře 1968 se současní studenti rádi přirovnávají. Sedí to?
Rok 68 nebyl spojený jen s vývojem univerzit, ale s koncem autoritářství ve společnosti. Celkovou tehdejší náladu bych s rokem 2018 nesrovnávala, ale odkaz na události roku 68 a jakési levičáctví na francouzských univerzitách s ním spojené je pořád živý. Kdykoliv se sáhne na práva univerzit a poukáže se na téma, které by mělo vytvářet selekci na univerzitách, odkaz se okamžitě vrací. Ale ona tam ta selekce přitom je, jen probíhá a posteriori. Myslím si, že se nepovede plošně zavést další selekci a že spíš dojde k nějaké kategorizaci vysokých škol.
Rok vězení za překročení hranic. Francie schválila přísný imigrační zákon |
Macron postupně také přitvrdil v otázce migrace, čímž nepříjemně překvapil i své evropské spojence. Jak to hodnotíte?
Macron se musel profilovat i vzhledem k politice Marine Le Penové a na začátku musel být velmi opatrný v tom, jak bude otázky migrace a imigrace začleňovat do svého programu. To je bod číslo jedna už od začátku kampaně a mandátu. Bod číslo dva je, že Macron vždy akcentoval evropskou spolupráci a od začátku se snažil migrační politiku začlenit do společného evropského řešení. Nyní se bude snažit nejen vzhledem k síle Francie, ale také její geografické poloze stát lídrem, který bude tuto agendu posouvat dál. Francie je na imigraci postavená a ani v posledních letech není nárůst imigrace nijak závratný. Součástí Macronovy strategie je tak uklidňování situace uvnitř země. To se týká třeba i témat porodnosti v rámci migrace nebo slučování rodin migrantů.
Kromě kancléřky Merkelové si Macron výborně rozumí s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Jak si to vysvětlujete, když jsou každý úplně jiný a prosazují jiné hodnoty?
Řekla bych, že vztah s Trumpem rozhodně není ideální. Oba se projevují jako siloví hráči a Macron se chtěl vedle Trumpa etablovat jako výrazná osobnost na mezinárodní scéně. První moment toho vyvažování byl už ten často komentovaný silný stisk rukou. Francie se bude vždycky vymezovat vůči Spojeným státům a dělá to tak i dnes. A z velkých agend, které v současnosti drhnou, je to hlavně otázka jaderné dohody s Íránem, kde Francie jasně vyjádřila, že nesouhlasí s americkým postojem. Pak bych kladla důraz na enviromentální otázky, ve kterých se Macron staví do opozice vůči Spojeným státům a snaží se v tom z Francie učinit hlavního lídra.
Nejlepší kamarádi. Trump a Macron se vodili za ruce, došlo i na polibek |
Co je tedy spojuje?
Je to důraz na silný leadership a důležitou roli v mezinárodních vztazích. Ale Macron jasně naznačil, že ačkoliv Francie je mocností střední velikosti, na prvním místě pro ni vždycky bude evropské řešení. Vždy se odvolává na evropský kontext, Evropskou unii a dohodu s Německem.
Macron se také snaží vystupovat jako mediátor sporů na Blízkém východě. Třeba když vyrazil do Saúdské Arábie v době, kdy tam byl na nečekaně dlouhé návštěvě libanonský premiér Saad Harírí. Spolu se Spojenými státy a Velkou Británií také Francie pod jeho velením provedla nálety na režim Bašára Asada.
Francouzská zahraniční politika je dlouhodobě postavená na multilaterálním řešení. Macron se snaží obecně o uklidnění situace. Klíčové je, že se opět neprojevuje jako solitérní hráč, ale akcentuje evropskou spolupráci. To je pro mě základní čtení té současné situace. Francie si s sebou samozřejmě vždy ponese to, že ještě Jacques Chirac ocenil syrského prezidenta Bašára Asada nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem čestné legie. Ale v současné době je snaha situaci neeskalovat a najít společné evropské řešení.
