Kniha, v níž se s Vladimírem Krocem ohlížíte za celým svým životem, je sice psána formou rozhovoru, ale čte se jako román. Jaký pro vás byl návrat do dřívějšího života, do vzpomínek?
Pan Kroc se mě chytře začal ptát nejdřív na život s mým mužem Ignaciem, který považuju za nejdůležitější období svého života. Díky tomu mi vzpomínání dělalo dobře. Samozřejmě mi položili pár otázek, třeba ohledně mužů, na něž jsem odpovídat vůbec nechtěla, ale protože mě do ničeho nenutil, odpověděla jsem nakonec vlastně na všechno, zavzpomínala jsem i na svou první lásku. Zajímavé bylo, že když byla hotová kostra knihy, Vladimír ji rozdělil na tři kapitoly, jež se jmenovaly po mém otci, po mém muži a po mých bratrech. A já jsem se zděsila, že mezi nimi není Božena (Eliška Krausová o své matce mluví jako o Boženě a také ji tak většinu života oslovovala, pozn. red.). Během mého vzpomínání se totiž ukázalo, že víc než o mamince mluvím o panu Krausovi, tedy o svém otci.
Dostali za úkol zabít člověka, kterého znali. Když selhali, museli prokázat loajalitu bossovi tím, že zabili svou přítelkyni.