Na konci války si pak zlomila páteř a před jistou smrtí ji zachránil americký voják, když ji vytáhl z hromady mrtvol. Po válce se vdala a před komunistickým režimem utekla s manželem do Ameriky, kde získala doktorát z psychologie a lidem s traumaty pomáhá dodnes. Učí je, jak nezůstat v roli oběti.
Kde jste v sobě našla sílu pomáhat druhým lidem?
V první řadě si musíte uvědomit, že nikdy nemohu učit někoho, kdo se učit nechce. Když někdo nechce změnit svůj život, nemohu mu pomoct. Nedělám zázraky, jen se snažím o to, aby se lidé na svůj život podívali z jiné perspektivy. Stejně jako já. Osvětim mě mohla zlomit, mohla jsem se stát obětí a do konce života s tímto pocitem žít. Ale já ji vnímám jako příležitost. Tam jsem v sobě našla svou vnitřní sílu a naučila jsem se nečekat na někoho, kdo mě udělá šťastnou.
Viděla jsem těhotnou ženu, která se i přes selekci dostala do Auschwitz. Když začala rodit, vojáci jí svázali nohy. Nikdy jsem neviděla někoho tak trpět.