Dorži Batomunkujev je dvacetiletý Burjat (jedna z etnických skupin Mongolů) z městečka Mogojtuj, které leží ve stepích za Bajkalem u hranic Mongolska a Číny. Reportérka ruského opozičního listu Novaja Gazeta Jelena Kosťučenková na tohoto optimistického mladíka nedávno narazila v doněcké nemocnici, kde ležel s vážnými popáleninami.
V červnu minulého roku ještě jako voják základní vojenské služby podepsal s armádou profesionální tříletý kontrakt, odjel se svojí tankovou jednotkou na cvičení na západě Ruska a v únoru dorazil do Donbasu. Ke svým zraněním přišel u vesničky Logvinovo ležící v hrdle takzvaného debalcevského kotle, ve kterém separatisté a ruští vojáci Ukrajince obklíčili.
Dorží Batomunkujev na archivním snímku
Доржи Батомункуев танкист Вооруженных сил Новороссии доброволец из Улан-Удэ (Бурятия) подбит под #Дебальцево живой. pic.twitter.com/xMq9LsYm0G
Když Logvinovo obsadil specnaz Doněcké lidové republiky (podle listu Novaja Gazeta z 90 procent tvořený ruskými vojáky), hrdlo se uzavřelo. Stalo se to tak rychle, že někteří vojáci v Debalceve ani netušili, že jsou zcela obklíčeni. Když to zjistili, rozhodli se prorazit. Na obranu Loginova byl rychle povolán ruský tankový prapor, který se už několik dní nacházel na východě Ukrajiny. V jednom z tanků seděl i Dorži Batomunkujev.
Nový rok
„Stalo se to 19. února. Za soumraku. V buddhistickém kalendáři (Burjati jsou buddhisté, pozn. red.) byl 19. února Nový rok, ten můj začal špatně,“ pokouší se usmát mladý voják, ale z úst mu začne téct krev. „Včera mi zafačovali tvář, už docela oschla. Ale operovat mě tady nebudou, hůř bych snášel cestu,“ říká Dorži s nadějí, že ho co nejdříve převezou do Ruska.
Anglická verzeCelý rozhovor s Doržim Batomunkujevem si můžete přečíst v angličtině ZDE. |
Vzpomíná, jak se mu podařilo zasáhnout jeden ukrajinský tank a ten explodoval. Pak vystřelil ještě jednou, pancíř druhého tanku ale zásah vydržel. Stroj se otočil a zmizel mezi stromy u cesty. Ve chvíli, kdy se Doržiho tank přesouval na další pozici, dostal zásah.
„Bylo to jako ohlušující zvonění. Otevřel jsem oči a uviděl jsem oheň, silný jas. Slyšel jsem šustění jak v nábojích explodoval střelný prach. Chtěl jsem otevřít poklop, ale nešlo to. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že zemřu. Říkal jsem si: A to je vše? Dvacet let jsem žil - a konec? Pak se mi v hlavě rozsvítilo. Pohnul jsem se, to znamenalo že jsem naživu. A jestli jsem naživu, tak musím vylézt ven,“ vzpomíná Dorži.
Ještě jednou se opřel do poklopu a ten povolil. „Vylez jsem z tanku, spadl jsem a začal se válet po zemi, abych plameny uhasil. Viděl jsem trochu sněhu, tak jsem k němu dolez a vyválel se v něm. Cítil jsem, že mi hoří celá tvář i šlemofon (tankistická kukla, pozn. red.), tak jsem ho sundal a koukám - s šlemofonem jsem odhodil i kus kůže z rukou.“
Zachránil ho voják, který ho zalehl a plameny tak udusil. Pak ho napíchali léky proti bolesti, naložili ho do transportéru a odvezli do nedaleké Horlivky. Druhý den se probudil v doněcké nemocnici.
Cesta
Než ruští vojáci odjedou na Ukrajinu, podepisují žádost o propuštění do civilu. Tak se z nich v očích ruských úřadů stávají dobrovolníci na „dovolené“, kteří nemají s armádou nic společného. Dorži však říká, že on z armády formálně propuštěn nebyl.
Do Donbasu odjel bojovat zcela dobrovolně. V listopadu 2013 nastoupil na roční vojnu a během ní se rozhodl, že se stane vojákem. V létě si zažádal o tříletý kontrakt a protože si na cvičišti i na střelnici vedl výborně, vzali ho. Vojna mu měla skončit v listopadu, pak se z něj na tři roky měl stát profesionální voják. V létě byl zařazen do praporu v Ulan Ude, který v říjnu odjel do Rostova na Donu.
„Říkali nám, že jedeme na manévry, ale my věděli, kam jedeme. Všichni jsme to věděli. Morálně i psychicky jsem byl připraven, že míříme na Ukrajinu. Tanky jsme přebarvili ještě v Ulan Ude, přímo na nádraží. Zamalovali jsme čísla, někdo měl na tanku odznak jednotky - ty jsme také zamalovali. Nášivky a identifikační znaky jsme sundali pak na cvičišti. Vše podle pravidel maskirovky (o ruské taktice čtěte více zde),“ vysvětluje Dorži.
Vzpomíná, jak zkušení vojáci záklaďákům říkali, aby slovům o cvičení nevěřili: „Velení neposlouchejte, jedeme na chocholy (pejorativní ruské označení pro Ukrajince, pozn. red.). Možná nějaké manévry budou, ale pak nás stejně pošlou na chocholy“.
Dlouhá cesta do Doněcku. Dorži byl na vojně v Čitě, v létě ho zařadili do tankového praporu v Ulan Ude. V říjnu odtud jeho jednotka vyjela vlakem na západ. Po deseti dnech dorazili do stanice Matvějev Kurgan, kde tanky vyložili.
Po několika dnech jeho jednotka vyrazila vlakem směrem na západ. „Mnoho vlaků jelo, jeden za druhým, každý den. Před námi jeli chlapci z chabarovského specnazu. My jsem vyrazili pátý den, 25. nebo 27. října.“ Cesta vlakem trvala dlouhých deset dní. „Čím jsme byli blíž, tím více lidí nás vítalo. Mávali, žehnali nám. Většina z nás byli Burjati a oni nám žehnali,“ směje se krvácejícími ústy Dorži.
Na cvičišti v Rostovské oblasti pobyl tři měsíce. Zrovna, když si s kamarády začínal říkat, že možná skutečně jeli jen na manévry, přišel rozkaz. „Bylo to 8. února. Kapitán vyšel ven a řekl: ‚Tak chlapci jedem. Nejvyšší bojová pohotovost.‘“. Dorži natankoval, popadl svůj vojenský pytel, samopal, skočil do tanku a vyrazil.
„Jak jsme vyjeli ze cvičiště, řekli nám, abychom odevzdali mobily a dokumenty. Přijeli jsme k hranici a zastavili v lese. Když jsem lezl do tanku, bylo ještě světlo, když jsem z něj vylezl, už byla noc. Pak přišel signál. To bylo všechno, nic nám nevysvětlovali. Prostě řekli: začíná přesun. Všechno jsme pochopili, i beze slov. Tak jsem sedl do tanku a vyrazil jsem.“
Жаренный бурят вещает... Доржи Батомункуев, 20 лет, 5 отдельная танковая бригада (Улан–Удэ) http://t.co/287XqZiu0k pic.twitter.com/XzfETL7EzS
Dorži trvá na tom, že o Ukrajině jim velitelé po celou dobu na manévrech neřekli ani slovo. „Proč by nám to měli přežvýkávat? A vlastenecké bláboly do nás také nehustili. Všechno jsme věděli už když jsme nastoupili do vlaku,“ říká Dorži. Podle něj mohl každý voják kdykoliv cestu na západ odmítnout. „Nikdo nás nenutil. Někteří odmítli už v Ulan Ude, když jim došlo, že mohou přijít k úrazu. Jeden důstojník odmítl,“ vzpomíná.
Do Doněcku dorazili v noci. „Vylezl jsem z poklopu, abych se podíval na město. Krásné město, moc se mi líbilo. Napravo nalevo - všude krása.“ Burjatský prapor dostal v povstalecké baště teplé jídlo, ubytoval se v kampusu místní univerzity. Před spaním vojáci poslouchali ruské rádio, které zrovna vysílalo debatu, jestli jsou nebo nejsou na Ukrajině ruští vojáci.
„Všichni tam říkali: ne, ne, ne. A celá naše rota: no to určitě. Na veřejnosti to ale nikdo nepřizná. Naše vláda chápe, že je třeba pomoci, ale kdyby vojsko poslala oficiálně, tak by se Evropa a NATO namíchly. A NATO se už do toho také zapojilo, posílá jim zbraně,“ svěřil se reportérce Dorži.
Jak dlouho měl na Ukrajině bojovat, mu nikdo neřekl a sám se neptal. „Věděli jsme, že tahle válka závisí na nás. Proto nás taky tři měsíce honili na manévrech jak nadmuté kozy. Můžu jen říci, že nás cvičili velmi důkladně. I snajpry, všechny druhy vojska.“
Válka
Doržiho prapor se skládal ze tří rot. Každá rota čítala deset tanků, tři transportéry a pět nákladních automobilů Ural s municí. Celý prapor i se spojaři a podpůrnými silami měl přibližně 300 mužů. „Všichni z Ulan Ude, většinou Burjati. Místní nás viděli a říkali - lehkomyslní kluci. Ale my jsem buddhisté, věříme ve Všemocného, tři klenoty a reinkarnaci. Jestli umřeš, narodíš se znovu.“
U Debalceve v řadách praporu bojovali i jeho velitelé. „Naši velitelé jsou správní chlapi. Nejsou to zbabělci, žádný z nich se nelekl. Byli jsme na tom stejně. Je jedno, jestli jste plukovník, nebo řadový voják. Bojovali jsme bok po boku,“ říká Dorži a vzpomíná na svého velitele, který s vážnými popáleninami leží v rostovské nemocnici.
„Dělali jsme kolotoč. To je taková taktika tankového boje. Tři nebo čtyři tanky vyjedou na hranici linie palby, začnou pálit a když jim dojde munice, vystřídají je jiné tři nebo čtyři tanky než dobijí. A tak se to točí. Velitel ale měl smůlu. Tank je někdy pěkně vrtošivá mašina. Někdy se výstřel zpozdí a tank nevystřelí a nevystřelí,“ vzpomíná Dorži na jeden z „kolotočů“. „Velitel skočil do tanku, odjel, jeden tank zasáhl, druhý zasáhl jeho.“
S milicionáři Doněcké lidové republiky se vojáci podle Doržiho nijak nekoordinovali. „Jsou divní. Střílejí, střílejí, pak přestanou. Válčí jako kdyby chodili do práce. Organizace žádná, nikdo jim nevelí, je to chaos,“ popisuje realitu na bojišti. „Postoupí na nějakou linii, ale když je třeba postupovat a nepřítele dodělat, odmítnou jet dál. Říkají: my tam nepojedeme, tam je to nebezpečné. Přikázat jim nic nemůžeš, tak jedeš dál. Ale co, kotel jsme uzavřeli i tak.“
Tankový prapor z Ulan Ude debalcevský kotel několik dní obléhal a pálil po každé ukrajinské jednotce, která by se pokusila obležení prorvat. „V noci vyráželi na přepady. Jak se setmělo, dalo se všechno do pohybu. Koukáš - támhle jede tank, támhle jsou nějací lidé, támhle už na nás pálí. Náboje nikdo nešetřil, munice bylo dost.“
„Měl jsem velmi dobrý tank. Ne obyčejnou T-72, ale T-72b. Má zaměřovač pro noční vidění i řízené rakety. Těch jsem měl devět.“ pochvaluje si Dorži. „S tím můžete jen těžko minout cíl. Zasáhli jsme každý vojenský kryt a zákop...Byl to dobrý tank, škoda že shořel.“
Situace na východě Ukrajiny po stažení vládních vojsk z Debalceve (18. února 2015)
Situace na východě ukrajiny po vyhlášení únorového příměří.
Dorži tvrdí, že není pyšný na to, že zabíjel lidi. „Na druhou stranu mě uklidňuje to, že to bylo v zájmu míru, obyčejných lidí - dětí, dědečků a babiček, zemědělců...,“ zamýšlí se Dorži a po delší pauze pokračuje: „Podvědomě víš, že v tom druhém tanku je člověk jako ty. Z masa a kostí. Ale na druhou stranu víš, že je to nepřítel. Zabíjel nevinné lidi. Civilní obyvatelstvo. Děti. A teď tam ta svoloč sedí, třese se strachy a modlí se, aby ho nezabili. Prosí o odpuštění. Ať ho soudí Bůh.“
Soucítil prý jen s ukrajinskými záklaďáky. „Museli jet, přikázali jim to. Řekli jim: Jestli nebudeš zabíjet, zabijeme tebe i tvojí rodinu... Ale ti žoldáci, kteří přijeli z Polska nebo Čečenska, kteří bez války nevydrží a bojují z přesvědčení - ty je třeba zabíjet,“ je přesvědčen Dorži. Na otázku reportérky, jestli „žoldáky z Polska“ viděl na vlastní oči, odpověděl záporně. Ale slyšel prý o nich.
Civilisté
S obyčejnými obyvateli Donbasu se prý příslušníci burjatského tankového praporu příliš nebavili. „Velení nařídilo: nenavazujte kontakty. Když jsme byli v Makijivce, řekli nám, že 70 procent místního obyvatelstva podporuje ukrajinskou armádu a tak si máme dávat pozor. Přijeli jsem do Makijivky, ukryli se v městském parku, zamaskovali techniku - a přesně za hodinu na nás začali pálit z minometů,“ líčí Dorži.
„Zalezl jsem do tanku, bylo mi to jedno. Minomet tanku neublíží. Říká se, že i když ho trefí čtyřmetrová střela z Gradu, tanku to nic neudělá. Lepší kryt, než je tank, nenajdeš. My jsme v něm žili, spali jsme vsedě. Zima byla, ale to nám nevadilo,“ říká Dorži.
Informace, že většina města stojí na straně kyjevské vlády ho prý sice zarazila, o důvodech svého pobytu na východě Ukrajiny však kvůli tomu nezapochyboval. V Makijivce si proto hlavně dával dával pozor na jídlo a pití, kteří místní ruským vojákům nabízeli. Bál se, že by mohlo být otrávené.
„Sedmdesát procent v nějaké vesnici nemá podle mého názoru žádný význam. Musíte respektovat vůli lidí. Pokud v Doněcku chtějí nezávislost, měli by jí mít. Mluvil jsem tady se sestřičkami a doktory a ti mi říkali: chceme nezávislost a vládu, jako máte vy, i Putina. Znepokojuje mě však jedna věc. Jestli Doněcká lidová republika s pomocí boží získá nezávislost, co ji čeká? Pětiletky jako za Stalina? Ekonomika nefunguje. A jestli ekonomika nefunguje, tak se nic nemůže podařit.
Rodina
Během jeho pobytu v nemocnici ho ze všeho nejvíce potěšila návštěva Josifa Kobzona, poslance Dumy a slavného ruského zpěváka, kterého Evropská unie nedávno zařadila kvůli jeho podpoře separatistů na sankční seznam (o ruském Sinatrovi čtěte více zde). Kobzonův krátký rozhovor s raněným vojákem odvysílala televize a nyní je k vidění na YouTube.
Se svojí rodinou se Dorži spojil už chvíli poté, co ho u Loginova napíchali injekcemi proti bolesti a naložili do sanitky. Jednomu z povstaleckých bojovníků nadiktoval číslo své matky. „Říkám jí: Štastný Nový rok! Byla veselá, pozdravovala mě, tak se jí ptám jak se má. Říkala, že přišli hosti a jak se prý mám já. Tak říkám: V pohodě, trochu jsem ohořel v tanku. V tu chvíli se její hlas změnil. V sanitce byl ještě jeden Burjat, tak ji chlácholil,“ vzpomíná Dorži.
Jestli dostane od armády za své zranění v boji nějaké peníze, netuší. „To víte, u nás v Rusku už je to tak - když dojde na peníze, nikdo nic neví. Možná mi zaplatí, možná řeknou, že jsem byl dávno propuštěn. Může se stát, že jsem byl tady, ale podle dokumetů jsem byl tam. Vojna mi skončila 27. listopadu. A máte to - vojnu jsem si odsloužil tam a sem jsem jel jen na dovolenou. Mám z toho obavy,“ přiznává mladík.
„Profesionální kontrakt jsem podepsal v červnu, když jsem prošel výcvikem... Nemyslel jsem si, že pojedu na Ukrajinu. Vždyť my jsme od Ukrajiny hrozně daleko... Nečekali jsme, že by sem poslali vojáky z východního vojenského okruhu. Velitel praporu nám později vysvětlil, že mu na poradě řekli: ‚Vy jste ze Sibiře, jste tvrdí chlapíci, tak pojedete‘.“
Krize na UkrajiněDŮKAZY: Ruské zbraně na Ukrajině ZRANĚNÝ Z MAJDANU: Měl jsem pětiprocentní šanci ROK OD MASAKRU: Střelba na Majdanu stále není vyšetřená ANALÝZA: Rusko Ukrajinu ostřelovalo ze svého území RUSOVÉ: V Donbasu bojují, vyfotit se nenechají ZAORÁLEK: Mise OSN na Ukrajině je nereálná DEBALCEVE: Chaotický ústup z obleženého města ZBROJAŘI: Vývoz zbraní z ČR embargo nezastavilo MINSK: Státníci po 17 hodinách dohodli příměří SAVČENKOVÁ: Ukrajinská pilotka hladoví v ruské vazbě |
Dorži však ničeho nelituje, žádnou hořkost necítí. „“Vím, že jsem bojoval za správnou věc,“ říká a připomíná požár v Oděse, při kterém uhořely desítky odpůrců nové vlády v Kyjevě (o květnové tragédii čtěte více zde).
„Když jsme jeli v tanku, občas naše rádio rušili Ukrajinci. Jasně si vzpomínám na mužský hlas jak říká: ‚Poslouchejte pozorně, vy zrůdy z Moskvy, Pitěru, Rostova. Všechny vás zabijeme. Zabijeme vás, vaše ženy, vaše děti, vaše rodiče. Jsme fašisti. Před ničím se nezastavíme. Budeme vás zabíjet jako naši bratři Čečenci, uřežeme vám hlavy. Zapamatujte si to. Pošleme vás domů v zinkových rakvích, rozsekané na kousky.‘“
Putin je podle něj mazaný politik, který jen hájí zájmy Ruska. „Kdyby Ukrajina vstoupila do EU a OSN (sic), pak by OSN mohla u nich rozmístit své rakety, své zbraně. A ty by pak mířily na nás a byly by daleko blíž, ne někde za oceánem.... Toho se Rusko obává. Dříve to bylo tak, že byly dvě geopolitické síly: USA a SSSR. Pak jsme se rozpadli. Nyní se zase stavíme na nohy a oni na nás tlačí, zlomit nás však nemohou,“ svěřil se mladík ruské novinářce.
Dorži ví, že pro něj už tato válka skončila. „Sloužil jsem dobře, bojoval jsem za Doněckou lidovou republiku. Teď musím studovat, pracovat. Mé tělo se uzdravuje, bojuje o přežití. Do Rostova se snad dostanu v pořádku. A pak mě pošlou do Ulan Ude jako Náklad 300 (označení ruské armády pro raněné, mrtví vojáci jsou označování Náklad 200, pozn. red.).“ Dorži má prý jeden velký sen - podívat se na velkou party Sensation v Petrohradě, kde vystupují ti nejlepší dýdžejové a kam každý musí přijít v bílém.
Autorka rozhovoru Jelena Kosťučenková na závěr dodává, že v pátek Doržiho spolu s dvěma dalšími vojáky převezli do Rostova na Donu. Doržiho matka kontaktovala velení jeho jednotky, kde jí potvrdili, že její syn skutečně figuruje na seznamu vojáků poslaných na Ukrajinu. Ministerstvo obrany by tak mělo uhradit náklady za jeho léčení. „Říkali, že se ho nezříkají,“ říká Doržiho matka.
