„Pocházím z Bostonu a přijela jsem na vlastní pěst,“ říká u vstupu do jednoho z uprchlických táborů na Lesbu dobrovolnice Joan a vystavuje tvář nenadálému slunci. Joan je terapeutka a ve svém zářivě žlutém stanu poskytuje psychologickou pomoc ostatním dobrovolníkům. „To je moje pracovna,“ směje se a nechává nahlédnout do stanu s polštáři do kruhu.
Táboru, ve kterém ordinuje, se tady říká „Afghanian Hills“ nebo „Olive Grove Camp“. Od ostatních táborů na ostrově se však liší. Nezřídila ho řecká vláda, magistrát, ani OSN, ale dobrovolníci z celého světa ve spolupráci s několika neziskovými organizacemi.
Panuje zde vstřícná atmosféra a člověk snadno zapomene, že tohle není letní tábor party kamarádů, ale nouzové ubytování lidí na útěku z vlasti. Lidé tu žijí ve stanech i větších týpí. V umývárně pod širým nebem visí zrcadla, u kterých se po ránu holí skupinka mužů. Vedle stojí velký stan s lékařskou a zubařskou ordinací, hned u vchodu dvě zdravotní sestry třídí pacienty.
Karen a Stella přiletěly stejně jako Joan z USA. „Jsem tu jen na jarní prázdniny. Jen na týden,“ stihne poznamenat Karen mezi hovory s pacienty. Stella mezitím u mužů sedících u jezírka v centrální části tábora zjišťuje, kdo je na řadě.
„Otevřete hranice!“
Jezírko je srdcem celého tábora. Jsou tu nabíječky na telefony i informační stan, u nějž nyní stojí rázná tmavovlasá žena s vysílačkou na krku. Camilla Lyngeová je neformální tiskovou mluvčí tábora, na Lesbos přijela z Dánska. Sbíhají se u ní informace o počtu uprchlíků, chodu tábora i dobrovolnících.
„Přijela jsem před měsícem a od té doby jsem tu každý den,“ usmívá se jednatřicetiletá žena v pestrobarevním oblečení. V táboře nyní podle její statistiky přespává asi pět set lidí, na jídlo dochází dalších pět set.
V Afghanian Hills je v poledních hodinách rušno. U stanu s jídlem se tvoří dlouhá fronta, pod obloukem s barevným přáním šťastné cesty v několika světových jazycích dostávají migranti do kelímku těstoviny s omáčkou. Oběd si sní kdekoliv, kam si sednou.
Úterní poledne je však jiné. Kromě migrantů se v táboře nahromadili i novináři. V plánu je demonstrace za otevření evropských hranic. Migranti si připravili cedule s nápisy „Otevřete hranice!“ „Stejná lidská práva. Rovnost, naděje, šťastný život v Evropě“ nebo „Jsme lidské bytosti“.
Poklidná demonstrace začíná přesně ve tři odpoledne. Běženci s transparenty utvoří kolem Camilly půlkruh, někteří vylezou na stromy, aby lépe viděli a sami byli lépe vidět. Jeden snědý muž v ušpiněném modrém tričku přehodil přes suchý kmen u jezírka oprátku, v druhé ruce třímá transparent s nápisem: „Otevřete hranice pro Íránce. Jsme tu zaseklí!“.
Nedlouho poté pokřik „Otevřete hranice!“ rezonuje celým táborem. Migranti i dobrovolníci skandují, pískají a celý tábor je na nohou. Když je po všem, všichni tleskají.
Třiašedesátiletá Helen ze Švýcarska, která sedí za demonstranty na lavičce se skupinkou migrantů, je lehce dojatá. Sice je už pár let v důchodu, ale každých pár měsíců si zpestřuje život výletem do uprchlického tábora. „Jezdím každé čtyři měsíce, už je to moje rutina,“ svěřuje se prošedivělá dáma.
Uprchlická krize zblízkaRedaktorka iDNES.cz v seriálu reportáží popisuje situaci uprchlíků v Turecku a na řeckých ostrovech.
|
V Afghanian Hills je už podruhé, tentokrát s manželem a kamarádkou. „Když jsem tu byla prvně v říjnu, nebylo tu nic. Teď je to ráj,“ říká a je na ní vidět hrdost na odvedenou práci.
Češi hlídají sklad
Z Afghanian Hills je to jen pár kroků k hotspotu Moria, který proti uvolněné atmosféře v neformálním táboře působí jako vězení. Vysoké stěny s žiletkovými dráty a armádní dohled. Dovnitř se nikdo zvenku nedostane. Není divu, že běženci, kteří jsou zde ubytovaní míří často do Afghanian Hills, aby zde strávili den.
Na Lesbu působí i skupina českých dobrovolníků. Poslední týdny mají na starosti sklad humanitární pomoci asi deset kilometrů od Mytilény.
„Každý chce být u moře a vytahovat je z vody jako hrdina, ale tohle nikdo nechce dělat. Přitom je to důležitá práce,“ říká 21letá Sára a z podlahy zvedá velké krabice s oblečením.
Aby mohla pomáhat na Lesbu, dala výpověď v práci. To samé platí i pro Renatu, která českému týmu na ostrově šéfuje. Ve skladu dělají nyní čtyři Češky. Mužští členové „posádky“ jim odjeli na rychlou výpomoc do tábora Idomeni a dalších na Balkáně.
Běženci na Lesbu demonstrovali i počátkem září 2015:
8. září 2015 |
