SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
V únoru 1945 zuřila v Tichomoří válka a Spojené státy se chystaly zvrátit krvavý konflikt ve svůj prospěch. Cesta k tomu vedla přes dobytí prvního japonského území - ostrov Iwodžimu. Obě strany tušily, že to bude psychologický moment celého tažení.
Vynalézavost generála Kuribajašiho, který z ostrova systémem chodeb učinil jednu velkou podzemní pevnost, udělala z rychlé bitvy řež s tisícovkami obětí. Když se pak skupinka vojáků třímajíc vlajku USA vydala na horu Suribači, nikdo netušil, že kráčí změnit dějiny.
Ty se přepisovaly nadvakrát. První skupina vystoupala na vyhaslou sopku se standartou o velikosti 137x71 centimetrů z lodi USS Missoula a po zapíchnutí historicky první vlajky do japonské půdy přesně v 10:37 začala spontánně oslavovat. S fotoaparátem byl u historického momentu Louis R. Lowery.
PROČ se neproslavil LOWERYHO SNÍMEK Vztyčování první americké vlajky na vrcholu Mt. Suribachi. (23. února 1945) Neměla být právě Loweryho fotka snímkem dějin? Rosenthalova fotografie ji jednoduše přebyla, ale podle historiků Albeeho a Freemana tomu významně pomohl i rozkaz generála Vandegrifta. Ten zakázal Rosenthalův snímek jakkoli zpochybňovat. Mezi lety 1945 a 1947 například nesměl být v časopisu Leatherneck publikovaný jakýkoli záběr Loweryho z prvního vztyčování vlajky. |
Řev rozjařených mariňáků, kteří si vykračovali po půdě zkropené krví tisícovek kamarádů, byl prý slyšet celou cestu dolů, kde už hrdiny očekávaly troubící lodě. Jenže spontánní oslavy dolehly až k uším japonských vojáků, kteří se skrývali v labyrintu uvnitř vulkánu.
Setkání, kterého ho připravilo o místo v učebnicích
Hrstka Japonců zaútočila granáty na Američany, kteří ale výpad rychle odvrátili. Jedinou obětí přestřelky byl Loweryho fotoaparát, ze kterého se ale podařilo zachránit film. Fotograf magazínu Leatherneck si rychle běžel pro nový přístroj. To ještě netušil, že ho čeká setkání, kterého ho bude stát místo v učebnicích dějepisu.
Na úpatí hory narazil na fotografa Associated Press (AP) Joea Rosenthala, vojenského fotografa Boba Campbella a kameramana Billa Genausta, kteří si to šinuli na vrcholek, aby zvěčnili historický okamžik. Když pochopili, že na ně dějiny nepočkaly, chtěli se otočit.
Video ze vztyčování vlajky. Kameraman stál jen po boku fotografa.
Lowery ale trojici přemluvil, že vrchol je opravdu skvělé místo na fotografování. Reportéři tedy pokračovali a kolem poledne dorazili na špičku sopky. Mezitím se pár metrů od nich začal psát příběh, který měl už za několik okamžiků vyvrcholit jednou z nejznámějších fotografií dějin.
Ministr zatoužil po vlajce a dal dějinám druhou šanci
Ministr námořnictva James Forrestal byl tak unesený silou okamžiku, že zatoužil odnést si vlajku z vrcholu jako památku na Iwodžimu. "K čertu s tím!" reagoval na ministrovo přání velitel druhého praporu Chandler Johnson, ale proti výslovnému přání svého nadřízeného nemohl nic udělat.
Poručíkovi Albertu T. Tuttlemu nařídil, aby sehnal tak velkou vlajku, aby ji viděli i muži na druhé straně ostrova a nechal ji vztyčit na hoře Suribači. Tuttle vlajku obstaral na lodi LST 779. Shodou okolností tato vlajka podle některých verzí příběhu plápolala nad Pearl Harborem, když ho napadli Japonci.
Na horu měl větší vlajku donést Rene A. Gagnon. Vydal se na cestu a asi v polovině poutě potkal skupinku čtyř vojáků, kteří zrovna natahovali nahoru telefonní kabel. V cestě pokračovali společně. Po cestě minuli i skupinku tří reportérů.
Dal pod sebe pár kamenů a zmáčkl spoušť
Když pak reportéři dosáhli vrcholu, přidělávali mariňáci vlajku zrovna ke staré japonské vodovodní trubce a chystali se vlajky prohodit. "Co to děláte kámoši," křikl Rosenthal na vojáky. Jeden z nich jim odpověděl: "Snažíme se nasadit větší vlajku. Poručík dole si chce být zatraceně jistý, že dostane tu první vlajku zpět."
"Říkal jsem si, že vyfotím obě vlajky. Jednu, jak klesá a druhou, jak stoupá. Stejnou fotografii pořídil i Bob Campbell. Tak jsem se rozhodl vyfotit jak stoupá jedna jedna vlajka a poodstoupil jsem o asi 35 stop," vzpomínal Rosenthal na focení na vrcholu vulkánu.
"Tady se ale země začala svažovat do kráteru. Odložil jsem svůj Speed Graphic a rychle na sebe naskládal několik kamenů a pytel s pískem, abych byl asi o dvě stopy vyšší. Vzal jsem fotoaparát a vylezl na hromadu," vzpomínal Rosenthal.
Fotograf Joe Rosenthal pořizuje snímek radujících se amerických vojáků na vrcholu Suribači. (23. února 1945)
Nastavil clonu a čas. V ten okamžik se k němu přiblížil kameraman Genaust. "Nezacláním Joe?" zeptal se Rosenthala kolegiálně. "Ne," odvětil fotograf a kameraman se postavil asi tři stopy od něj.
Kvůli zdvořilostem ale Rosenthal málem propásl slavný moment. "Koutkem oka jsem viděl, že muži začínají zvedat vlajku, popadl jsem foťák a začal fotit," vzpomínal reportér na okamžiky, které později změnily život sedmi lidem.
Kousek od nejslavnější blamáže dějin
Ten den pořídil Rosenthal na Iwodžimě 18 fotografií a mezi nimi i hromadnou fotografii všech vojáků s vlajkou. Právě o ní se domníval, že se bude editorům i Američanům líbit nejvíce. Nafocený film okamžitě poslal na americkou základnu na ostrově Guam.
Tam je technici vyvolali a vytiskli. Když prý editor AP John Bodkin budoucí slavný snímek uviděl pronesl: "Tady je jeden na věčnost." Pak ho poslal do centrály AP v New Yorku a ze servisu si ho téměř okamžitě stáhly stovky novin.
Američané na vrcholu Suribači na méně známém snímku fotografa Joe Rosenthala. (23. února 1945)
Snímek si to vykračoval stezkou slávy, zatímco jeho autor stále putoval mezi vzdálenými bojišti v Pacifiku. Když mu z centrály gratulovali, myslel, že je to k hromadné fotografii. Na základnu Guam se Rosenthal dostal až 9. března a svojí nevědomostí mále zavdal příčinu k největší blamáži dějin.
Novináři se ho zeptali, jestli snímek s vojáky aranžoval. Rosenthal, který se domníval, že se hovoří o hromadné fotografii odpověděl: "Ano, ano, musel jsem na ní pracovat a dostat tam všechny vojáky, protože byli unavení a špinaví a všude v okolí byly jeskyně a občas do nich museli střílet."
Fotograf Joe Rosenthal.
Odcházející reportér zřejmě Rosenthala neposlouchal pozorně a zároveň si zřejmě myslel, že je celou dobu řeč o fotografii se zvedáním vlajky. Tak se náhle od uší k uším začala šířit šuškanda a korespondent časopisu Time a Life Robert Sherrod zavolal do New Yorku, že fotografie byla zaranžovaná.
V rádiovém pořadu časopisu Time "Time Views the News" potom zazněla informace, že Rosenthal vylezl na Suribači poté, co už vlajka stála a vojáky prý naaranžoval do mnohem dramatičtější pozice. Lež se pak začal šířit bleskovou rychlostí a od té doby už nikdy nezmizela úplně.
Ještě dnes existují lidé, kteří tvrdí, že je fotografie podvod, a to i přesto, že se Time za svoji chybu Rosenthalovi omluvil, existují svědectví vojáků o pravosti snímku a Genaustův film jasně dokazuje, že situace nahraná nebyla.
Rosenthal sám prohlásil, že kdyby snímek zaranžoval, určitě by ho zničil. "Vybral bych méně mužů. Musel bych také otočit jejich hlavy, aby je poznali ve Spojených státech a nikdy by nevzniklo nic takového jako tento snímek," poznamenal k údajnému podvodu, který ho pronásledoval ještě půl století až do jeho smrti.
Fotce pomohl do síně slávy sám prezident USA
Rosenthalův snímek byl slavný téměř okamžitě a stal se také první fotografií v dějinách, která získala Pulitzerovu cenu ve stejný rok, kdy byla pořízena. Proslulosti fotky ale těsně po zveřejnění pomohla i americká administrativa.
MICHAEL STRANKJedním ze šesti hrdinů, kteří na japonském ostrově vztyčovali vlajku byl i příslušník námořní pěchoty Michael Strank. Strank se narodil v roce 1919 ve spišské vesničce Jarabina, odkud se v šesti letech odstěhoval do americké Pennsylvánie. V USA vystudoval střední školu a v roce 1939 se přihlásil do námořní pěchoty. V osudový den šel na japonskou sopku spolu s kolegy natáhnout telefonní drát, když je dohnal Rene Gagnon s vlajkou. Na Rosenthalovu snímku byl nejstarší ze všech vojáků a téměř úplně ho zakrývají ostatní. Strank se nedožil ani slávy. Ze všech vojáků na fotografii zemřel jako první a to už 1. března. Šrapnel z americké lodě ho zasáhl zrovna ve chvíli, kdy do písku kreslil plán dalšího útoku. Je pohřbený na Arlingtonském hřbitově. |
Generál Robert L. Dening rozpoznal všech šest statečných mužů, kteří zvedali vlajku. A hrdinové poprvé dostali svá jména. Tři z nich, Franklin R. Sousley, Michael Strank a Harlon H. Block padli v bojích a nedožili se konce války.
Další tři Ira H. Hayes, John H. Bradley a Rene A. Cagnon dostali možnost stát se slavnými. Tehdejšího prezidenta Franklina D. Rooswelta napadlo, že by hrdinové mohli být dobrou vzpruhou pro národní morálku. Přikázal vojáky najít a přivézt do Spojených států.
Vláda totiž za války pomáhala financovat vojenské úsilí dluhopisy. Ty se snažila propagovat i pomocí takzvaných Bond tours, kde účinkovali hollywoodští herci nebo slavní hudebníci. Když se Rosenthalův snímek objevil na titulních stranách největších amerických novin, bylo o symbolu sedmé dluhopisové tour rozhodnuto.
Bradley, Hayes a Gagnon si užívali slávy a fotografie, která doprovázela šňůru, zaplavila celé Spojené státy. Visela například v milionu obchodech, 200 tisících továrnách nebo 30 tisících železničních zastávkách. Podle expertů má tato fotografie nejvíce kopií ze všech snímků historie.
Turné na válku vydělalo 24 miliard tehdejších dolarů a americká pošta se rozhodla výjimečně zvěčnit na známku ještě žijící lidi. Stala se také námětem největšího bronzového památníku světa, který je věnovaný prezidentu Eisenhowerovi a stojí na hřbitově v Arlingtonu.
JOE ROSENTHAL Joe Rosenthal - Americký fotograf Joe Rosenthal pózuje v sanfranciském baru New Pisa (20. prosince 1994) Joe Rosenthal se narodil v roce 1911 ve Washingtonu D.C. S focením začínal už po vysoké škole v deníku San Francisco Examiner. Po útoku na Pearl Harbor se snažil dostat do armády jako vojenský fotograf, ale vojsko ho kvůli špatnému zraku odmítlo. Do války se nakonec dostal jako fotograf agentury AP. Nafotil mnoho kvalitních snímků, ale legendou zůstane kvůli Vztyčování vlajky na Iwodžimě. Za fotografii dostal Pulitzerovu cenu a stal se téměř tak slavným a žádaným jako vojáci na fotografii. Až do srpna 2006, kdy v 94 letech zemřel, dal údajně 18 tisíc rozhovorů. |
