Gil Grunbaum vyrostl v představě, že je synem přistěhovalců z Evropy, kteří po holokaustu začali nový život v Izraeli jako majitelé továrny na dětské oblečení na předměstí Tel Avivu. Grunbaum dlouhá léta neměl tušení, že celý jeho život je lež, píše web al-Džazíra.
Jeho skuteční rodiče sice skutečně byli imigranti, do Izraele se však přistěhovali z Tuniska. Když ho jeho matka v roce 1956 porodila v jedné z izraelských nemocnic, personál jí syna ukradl a řekl jí, že zemřel. Úmrtní list nedostala, tělo syna jí neukázali a poslali ji domů.
Pravdu objevil Grunbaum až ve svých 38 letech. Jeho ženě bylo podezřelé, že manžel nemá žádné fotky z porodnice ani rodný list a je snědší než jeho rodiče. Když zavolala do Ústavu péče o dítě, člověk na druhém konci drátu se omylem podřekl a vyzradil, že její manžel je adoptovaný. „Všichni, které jsem miloval - rodiče, tety, strýčkové a sestřenice - mě celá desetiletí podváděli,“ popsal své tehdejší pocity Grunbaum.
Příliš nezodpovězených otázek
Dětí s podobným životním příběhem mohou být stovky i tisíce. Podle některých teorií je personál porodnic dával neplodným párům, které přežily holokaust, podle jiných putovaly do židovských rodin za oceán. V devadesátých letech případ zkoumaly celkem tři vládní komise, přičemž všechny došly ke stejnému závěru - většina dětí zemřela a jen menšina byla dána k adopci.
Novináři a experti závěrům vyšetřování nevěří a uvádí, že komise důkazy úmyslně zametly pod koberec. Na stole zůstává mnoho otázek. Proč by kojence vůbec někdo rodičům odebíral? Obchodovaly sociální služby a nemocnice s dětmi? A měla v tom všem prsty vláda?
Gil Grunbaum se svými adoptivními rodiči.
Gil Grunbaum na archivní fotce.
Případu se časem začalo přezdívat „Aféra jemenských dětí“, protože většina kojenců ze ztratila rodičům, kteří do Izraele emigrovali z Jemenu. Známé jsou však i případy, kdy se děti ztratily imigrantům z Iráku, Maroka či Tuniska.
Případ se znovu začal řešit letos v červnu, kdy izraelský premiér Benjamin Netanjahu vyhlásil nové vyšetřování. „Případ jemenských dětí je otevřenou ranou. Mnoho rodin neví, co se stalo s jejich kojenci, s jejich dětmi, které zmizely,“ řekl podle The Washington Post Netanjahu, který vyšetřováním pověřil ministra bez portfeje Tzachiho Hanegbiho.
Ten už o měsíc později potvrdil, že k unášení dětí v padesátých letech skutečně docházelo. „Brali děti a někam je dávali, nevím kam,“ cituje Hanegbiho izraelský web Haaretz.
Nyní zkoumá tisíce dokumentů týkajících se případu. „Je to oceán materiálů. Čtu výpovědi sester, sociálních pracovníků, lidí, kteří přijímali děti do nemocnic. Každá výpověď představuje dílek skládačky,“ uvedl Hanegbi. Když se ho reportéři zeptali, jestli do unášení dětí byla zapojená vláda, odpověděl: „To se možná nikdy nedozvíme.“
Pátrání na vlastní pěst
Podle akademičky Šošany Madmoni-Gerberové je ve skutečnosti jedno, jestli se vláda přímo podílela na unášení dětí, nebo to jen tolerovala. „V obou případech to je trestný čin na tisících rodičů, kteří stále neví, co se s jejich dětmi stalo,“ řekla Gerberová, která o případu napsala knihu.
Její rodina, která se do Izraele přestěhovala z Jemenu, je jednou z přímo postižených. Její teta rodila v roce 1949 v jedné z izraelských nemocnic. „Když měla jít domů, zeptali se jí v nemocnici, jestli by jim nechtěla dítě nechat. Odmítla. Když se vracela do tábora, vytrhli jí dítě z ruky a už ho nikdy neviděla,“ popsala Gerberová.
Pravdu o svém původu podle všeho dodnes neví řada občanů Izraele. Pokud na to podobně jako Grunbaum přijdou, čeká je složité hledání. „I když jsem zjistil, že jsem adoptovaný, sociální služby dělaly všechno pro to, abych svou biologickou rodinu nenašel. Nikdo nechtěl, abych znal pravdu,“ uvedl dnes šedesátiletý muž.
Po třech letech pátrání se mu podařilo zjistit své pravé jméno - Maimon - a nakonec vypátral i svou matku na předměstí Haify. „Objala mě a oba jsme plakali,“ vzpomínal Grunbaum na první shledání. Jeho biologický otec byl už tehdy mrtvý.
Adoptivní rodiče vyfotili Gila Grunbauma do reklamy na jejich podnikání s dětským oblečením.
Gil Grunbaum na současné fotce.
Za matkou a pěti nově nalezenými sourozenci pravidelně jezdil, před svými adoptivním rodiči to však tajil. Byli staří a Grunbaum je nechtěl konfrontovat, i když byl přesvědčený, že věděli, že ho adoptovali bez souhlasu jeho matky. „Na adopčních papírech nebyl podpis biologické matky ani soudce,“ řekl Grunbaum.
Přistěhovalecká holota
Ke krádežím dětí imigrantů z arabských zemí v 50. letech přispěla i tehdejší atmosféra ve společnosti. Zatímco Židy z Evropy, kteří přežili holokaust, všichni litovali, na židovské přistěhovalce z Arábie (tzv. Mizrachim) koukali skrz prsty a považovali je za primitivy.
První premiér Izraele Ben Gurion o nich mluvil jako o „holotě“ a „generaci pouště“. Podle bývalé novinářky Yael Tzadokové, která se aférou jemenských dětí zabývala, si nemocniční personál myslel, že plní svou povinnost a dává ukradeným dětem možnost lepšího života a vzdělání.
To potvrzuje i výpověď Sonii Milšteinové, která tehdy pracovala jako zdravotní sestra. „Jemenští rodiče se o své děti nezajímali... Měli být rádi, že jejich potomek dostane dobré vzdělání,“ uvedla Milšteinová.
Nejde o pomstu, ale o pravdu
Učiteli Šlomo Hatukovi vyprávěla o necitlivém zacházení sester jeho babička, která v porodnici přišla o jedno z dvojčat. „Sestra jí řekla: ‚Máte hodně dětí, proč nám jedno nenecháte?‘ Babička odmítla. O pár dní později jí sestra řekla, že dítě zemřelo. Nedala jí úmrtní list ani neukázala hrob,“ řekl 38letý Hatuka reportérům al-Džazíry. Jeho babička se přes trauma nikdy nepřenesla a o ztraceném dítěti mluvila až do smrti.
Hatuka proto pomohl založit neziskovou organizaci Amram, která se postiženým rodinám snaží pomoct. Podle Amramu bylo unášení dětí v 50. letech v Izraeli promyšlené a systematické. Lékaři měli děti předávat náhradním rodičům přímo v porodnici bez prostřednictví adopční agentury.
Ať už je pravda jakákoliv, Izraelci ji chtějí po skoro sedmdesáti letech znát. Podle Grunbauma nejde o pomstu těm, kteří v tom měli prsty, ale jen o objasnění celé věci. „Je na čase, aby se naše země otevřela minulosti. Potřebujeme vytáhnout tyto věci na světlo a zjistit, co se skutečně stalo,“ dodal.
