Málo jídla, žádné soukromí a ohromná nuda. Tak vypadá podle svědků život v uprchlickém táboře Holot uprostřed Negevské pouště. Běženci zde žijí na dohled od strážních věží žaláře Saharonim, pod přímým dohledem vězeňské stráže a s mizivou nadějí, že v Izraeli někdy získají azyl.
Uprchlická krizeDUNKERQUE: Běženci táboří na bývalých bojištích BERLÍN: Uprchlíci obsadili sídlo Stasi DE MAZIÉRE: Němci ztrácejí optimismus EUROPOL: V Evropě zmizely tisíce dětí ČEŠKA: Švédsko bylo rájem, teď se bojím do metra MERKELOVÁ: Azylanti by se po válce měli vrátit domů NĚMECKO: Běžence z Maghrebu budeme vracet EXPERT: Plot na severu Řecka Evropě uleví CENNOSTI: Dánsko migrantům zabaví majetek |
„Marníme tady mládí. Pokud někdo žije v Holotu, nemá vlastně žádnou budoucnost. Spousta lidí tady zešílela,“ vylíčil pro BBC atmosféru v táboře osmnáctiletý Adam.
Když s ním britský reportér mluvil, mladíci z Afriky si v areálu krátili čas hraním karet v improvizovaných hernách. Ti podnikavější si v chatrčích postavili restaurace, kde ze skromných zásob hostili ostatní.
Byly to vlastně podobné „podniky“ jako v Calais na severu Francie, kde kromě obchůdků a restaurací pod rukama migrantů vyrostly i kostely, mešity a knihovny (více čtěte zde).
Tisíce lidí, jeden autobus
Zpravodajský server Times of Israel na sklonku minulého roku informoval, že v táboře Holot přebývá přes 3 300 lidí, které Izrael považuje za nelegální migranty. Detenční centrum je dlouhodobě na hranici své kapacity - je v něm 3 360 lůžek. Před dvěma lety se na nich střídalo dokonce šest tisíc lidí.
Bývalý izraelský ministr vnitra Silvan Šalom chtěl tábor zvětšit, z politiky však odešel kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování. Jeho plán zatím nikdo nenaplnil, životní prostor obyvatel Holotu se naopak zmenšuje. Stavení, ve kterých se uprchlíci mohli zabavit, nechaly úřady zbourat.
V Holotu platí povinná večerka. Kdo za tmy poruší zákaz vycházení, riskuje okamžitý odvoz do věznice Saharonim, kde může strávit i celá léta. Během dne sice mohou běženci z tábora vycházet, v poušti na jihu Izraele však prakticky nemají co dělat. Občas se někomu poštěstí vyrazit na nákup do města Beerševa, kam z tábora jezdí jednou denně přeplněný autobus.
Izrael otázku migrace řeší rázně: běžence zkrátka odmítá. Ačkoli to místní úřady odmítají přiznat, podle lidskoprávních organizací a svědectví samotných uprchlíků dostávají Afričané při pohovorech tři možnosti: Vrať se domů, nebo se nech odvézt do jiné africké země. Jinak půjdeš za mříže.
Cesta z Izraele končí i na popravišti Islámského státu
Izrael doufá, že běženec zvolí druhou možnost - cestu do „bezpečného přístavu“ v jednom ze dvou států na jeho rodném kontinentu. Za „dobrovolný“ odchod mu dokonce nabídne 3 500 dolarů, v přepočtu asi 86 tisíc korun.
Většina prostředků však nakonec padne do rukou zločinců, převaděčů i úplatkuchtivých úředníků. Azylanti končí ve Rwandě či Ugandě, odkud pak odcházejí třeba i do Evropy.
„Imigrační úředníci si mě zavolali a řekli, že musím jít do Rwandy. Jestli nebudu souhlasit s odchodem během měsíce, převezou mě prý do věznice Saharonim. Řekl jsem jim, že jít nemůžu,“ vylíčil v létě jeden z eritrejských uprchlíků neziskové organizaci Horká linka pro uprchlíky a migranty. Ta svou zprávu o podmínkách běženců nazvala příznačně „Rwanda nebo Saharonim“.
Mezi obyvateli Holotu se rozkřiklo, že na běžence z Izraele čekají v Africe gangy obchodníků s lidmi. „Vyprávěl jsem jim o Tesfajovi, který odtud přes Turecko odešel do Rwandy, ale hned ho odtamtud vzali do Ugandy a nemohl zůstat ani tam. Pokračoval do Libye, kde ho zavraždili lidé z Islámského státu,“ vzpomíná jeden uprchlík na pohovor s úředníky.
Tel Aviv odmítá 99 procent uprchlíků, do země zve Židy
Příběh o zavražděném Eritrejci není vymyšlený. Z izraelského tábora skutečně před časem odešel asi třicetiletý Tesfaj Kidane, kterému pašeráci lidí ve Rwandě slíbili cestu přes Středozemní moře. Jemu i desítkám dalších křesťanů však nakonec na libyjské pláži džihádisté před kamerami uřízli hlavu. Podle agentury AP s ním zemřeli i další tři lidé, kterým Izrael odmítl poskytnout azyl (o hromadné vraždě jsme psali zde).
„Všichni jsme to viděli na videu, je mrtvý. Proto do Rwandy nemůžu. Pokud mě úřady pošlou do Saharonimu, půjdu tam,“ uzavírá běženec, z jehož jména organizace zveřejnila jen iniciály A. K. A.
Jeho žádost o azyl úředníci zamítli s tím, že jeho snaha vyhnout se povinné doživotní vojenské službě v Eritreji je dezercí a nezakládá nárok na mezinárodní ochranu. Pravděpodobně by mu však nepomohlo, ani kdyby úředníkům přednesl jiný příběh. Izrael sice před 60 let podepsal mezinárodní úmluvu o uprchlících, přes 99 procent žádostí o azyl však zamítl.
Jako židovský stát má totiž Izrael jiné priority - napříč světem nabízí ochranu a přístřeší především Židům. Kvůli rostoucímu antisemitismu a teroristickým útokům v centru Paříže se do Jeruzaléma během loňského roku přestěhovalo na 7 900 vyznavačů judaismu z Francie. Před pěti lety vláda v Tel Avivu slíbila lepší život v Izraeli i tisícům chudých Etiopanů, kteří se považují za potomky krále Šalomouna (více se dočtete zde).
